Jana Richterová - Zahrada: Hostina

Název: Zahrada - Hostina
Autor: Jana Richterová
Rok vydání: 2018
Počet stran: 358
Nakladatelství: Kruh
Žánr: netroufám se říci

Za zaslání knihy děkuji její autorce, nádherné (bytosti) Janě Richterové. Kdyby byli všichni spisovatelé tak vstřícní jako ona, mohli bychom se všichni ponořit do našich dialogů s autory knih.

Opustili jsme naše hrdiny v celku vypjaté situaci. Všechno se boří a spěje k jistému konci. Michal, který nad ostatními držel celá léta ochranou ruku, mizí před očima a slábne. Nikolaj a Mara si ještě nesrovnali své křivdy z minulosti a někde na pozadí jejich mysli stále bliká ten otravný nápis nevěra. Anička, která až doteď byla schopná zachovat chladnou hlavu, ztratila pevnou půdu pod nohama a bojuje sama se sebou. Johan je v tom všem až po uši a Les ho nenechá jen tak. Tomáš je babral jako vždycky a zatím jeho setkání s Ninou jsou spíše katastrofou, než čímkoliv jiným. Julka se pohybuje na velmi tenkém ledě, a její rozhodnutí by mohla ledacos změnit. A pištec Áron, který se odkudsi nedávno vyloupnul, ostatním nedá spát. Je hrozbou, to je jisté. A nebo... Do toho všeho se zas a znova na scénu vrací podlá Karolina s oním zrůdným dítětem po svém boku... Závěrečná Hostina si pro své hrdiny připravila mnohé, včetně lásky, smrti, bolesti a naděje.

Pamatuju si, když se mi dostal pod ruku první díl Zahrady. Byla jsem knihou okamžitě okouzlená. A
tak začal můj nekonečný dialog s postavami v ní. Ve čtení se pohybuju už dlouho, takže mi nedělá problém formulovat to, co si o díle myslím. Zařadit jej a zhodnotit. Ale u mluvení o Zahradě mi vždy dochází slova. Kdyby jste mi dali nůž na krk a řekli mi, abych vybrala jeden žánr, kterým takhle série je, musela bych vás nechat mě zabít. Protože ono to prostě není dost dobře možné. Zaškatulkovat ji je jako chytat světlo do pytle. Nejsme v Kocourkově, aby to šlo. A to je možná jeden z důvodů, proč jsem jí tak propadla.

Nerada bych tu až příliš spoilerovala, takže vás tím spíše nenápadně provedu, trochu Zahradně a částečně s přihlédnutím právě k Hostině.

Kolem hlavních postav se vždycky děly tak trochu divné věci. Nebo jsou to dost možná úplně normální jevy, jen se nestávají každému. Každopádně jsou všichni jakýmsi způsobem propojení a pomyslným spojovníkem, takovým pevným bodem mezi nimi, je právě Les. Snové místo, ve kterém mohou pobíhat, rozmlouvat spolu, ale také přijít o život. Jenže Les se postupně proměňuje, a oni teď už najisto vědí, že se všechno blíží ke konci. A že to každého z nich bude něco stát.

Zahrada v sobě snoubí nadpřirozeno s čáry, syrová realističnost se spojuje s lehkovážnou magičností a dohromady tvoří dokonalý celek, který čtenáři nabízí vše, co si jen od skvělé knihy může přát. Vždycky jsem žasla právě nad tím propojením jednotlivých prvků. Tím, jak může jedno dílo v sobě obsahovat odporné snové scény plné drog a sexu a zároveň zachycovat vztahy plné přátelské oddanosti. 

U knih jsou pro mě klíčové postavy. Ale v Zahradě je tohle trochu zvláštní. Já je totiž ani po těch pěti dílech nemám tak úplně ráda. Promlouvám s nimi, říkám jim, co si o nich myslím, někdy mě strašně serou a často je lituju nebo se za ně modlím. Jsou jako moje rodina. A každý jeden z nich je tak moc realistický, že si je ani nemůžu nijak idealizovat. Snad jen s výjimkou Tomáše. Tomu jsem naprosto propadla. Až do té míry, že je jednou z mých nejoblíbenějších postav vůbec. Je to trochu tupoň, někdo by řekl, že balík z venkova, který si hraje na něco víc, holkař, možná trošku ztracený v tomhle světě, ale jednu věc mu nikdo odepřít nemůže - je věrný. Ať se děje cokoliv, svým blízkým je oddaný. Vždycky je tady, když je to zrovna potřeba. A vyzařuje z něj čistá medvědí síla. Jestli je v Zahradě někdo dokonale provázaný s Lesním světem, pro mě je to právě Tomáš. Protože je jako hlína, stromy a květiny v něm. Je živočišný a přirozený. Jakoby v sobě měl nějaké druidí kouzlo nebo skrytou moc, kterou mu dává sama země. 

Ale abych nenadržovala jen jednomu z nich, oni mají každý něco svého, co se mi na nich líbí. Mám
ráda vodní vílu Maru, která je trošku jiná než "ostatní" Marie. Dost možná mocnější a nebezpečnější, než si je sama ochotna přiznat. Dokonce i Kolju, toho tvrdohlavého šmejda, který Maryšku miluje. K přízemní Aničce jsem nikdy neměla moc blízko. Nějak se nejsem schopná identifikovat s tímhle typem ženy. A Johan je pro mě spíš prolezlý pozér, kterému nevěřím ani nos mezi očima.

Z těch nových si mě ale celkem získala Nina. Možná proto, že mi připadá ze všech nejblíže mě. Psychiatrička, která je ale plná pochybností, a sama se sebou není srovnaná. Skoro jsem až mohla nahmatat její nejistotu a chtěla jí našeptat, ať se má jen o trošku více ráda, že to jde. Chápala jsem její žárlivost na holky kolem Toma i to, že si připadala tak trochu stranou. Vlastně k tomu všemu přišla jako slepý k houslím, takže má celkem právo na to se trošku vztekat a panikařit.

Les v zahradě pro mě vždycky byl tak trošku záhadou. Myslím, že jsem zatím ještě nebyla dostatečně schopná se do jeho tajů ponořit. Skoro jako by to vlastně byla taková metafora na všechno na tomhle světě a to bylo trošku moc pro mé srdce i hlavu, tak se před tím uzavírám pryč a nechávám to stranou. V Hostině mi to do určité míry připomnělo Kaziměsty. Prolezlost, houby, špína a plíseň. Odpornost a havěť. Smrt a bolest. Jámy plné promarněných možností, předsudků a přehnaných činů. Čisté zlo. 

Věděla jsem, že se děj Zahrady bude stupňovat, ale asi jsem ani po těch letech nebyla připravená na to s čím Jana přišla v pátém díle. Na všechny ty pocity a emoce. Na to, co mělo následovat. Co se chystalo. Zavírala jsem před tím oči a až do posledních stran jsem se sama sobě snažila namluvit, že to celé bude jinak, než se to jeví. Skoro jako když přečtete knihu a pak se díváte na film a přejete si, aby tomu udělali jiný konec. Víte, že to není dost dobře možné, ale přece jenom je ve vás taková malá jiskřička naděje, že ten příběh má více konců a někdo vybral ten "správný", který vás nebude bolet. 

Já nechci, aby byl tohle článek, který vám vše prozradí a odláká tak případné čtenáře, kteří třeba sérii zatím neznají vůbec. Nerada bych vám dopředu něco příliš kazila. A proto bych asi ráda promluvila jen o pár okamžicích, které na mě udělaly dojem. Zasvěcení je poznají a ostatní to mohou proletět očima a nasát tu atmosféru, aniž by jim to příliš ublížilo.

V Zahradě se už dříve objevovaly sny jednotlivých postav, ale to, co si pro nás Jana uchystala na tento díl, byl tedy nářez. Hlavně jeden ze snů Johana. Ale ta Anička s Tomášem mi taky dali zabrat. Bylo to jedním slovem odporné. Ale takovým tím reálným způsobem, který vás o to víc naštve, protože předtím nemáte kam utéct.

Hrozně se mi líbily poslední okamžiky s Dimitrim. Pro Tomáše byl tohle dlouhá léta někdo moc
důležitý a tak mi přišlo dokonale odpovídající situaci, že v jednom okamžiku do světa přišel někdo nový a zároveň ho někdo opustil. Vlastně to byla jen taková výměna starého za nové. Někdo Tomáše opustil, ale našel si ho někdo jiný, koho bude moct milovat a věnovat se mu.

Vždycky mě fascinovaly vodní scény s Marou. Možná proto, že sama mám k vodě hodně blízko. Jsem sice jakožto vodnář znamení vzduchu, ale je to právě voda, ke které jsem vždycky ze všech živlů měla nejblíže. Kdybych mohla čarovat a měla bych si vybrat jeden z živlů, byla by to právě voda. Země by přišla až posléze. Tentokrát se Mara ponořila možná trošku moc hluboko a hrozilo, že se už nebude schopná vrátit do světa pozemského. Měla jsem z toho ale takový čistý až opojný pocit spojení.

Líbí se mi u Zahrady to, pro jaké postavy se Jana rozhodla. Oni jsou každý úplně jiný. Často se míjí a nejsou schopni si jít naproti. Jsou tvrdohlaví a možná i trošku sobečtí. Ale patří k sobě. Jakási neviditelná síla je spojuje a oni tomu ani nemohou nijak zabránit. Mám z toho takový až klusovský pocit toho, že jsou všichni Napojeni. Jako by byli jedno, jeden celek, kousek skládačky něčeho mnohem většího. Část většího celku. Zapadlé místo světa a lidi v něm, které pojí co? Víra? Možná. Láska? Asi. Rodina? Nebo nějaký společný úděl, který tu na ně čeká. 

Zahrada je každopádně takový ten typ série, ke které se vždycky ráda a s napjatým očekáváním vracím. Někdy jenom v myšlenkách. A když se poštěstí, tak i přímo do knihy. S Hostinou je to trochu horší v tom, že je to poslední díl. Teda aspoň co se základní série týče. Čekám samozřejmě na spin-off s Tomášem, ale Jana zatím mlží a nechce mi to potvrdit...

Ale abych to nějak rozumně uzavřela předtím, než popíšu celý imaginární blok - jestli máte rádi zajímavé knihy, přečtěte si Zahradu. Baví vás hrabat se v tom, co čtete a všímat si i různých drobných nuancí? Pak si musíte přečíst Zahradu. Přečtete si ji, jestli máte pocit že to, co čtete, je pořád dokola to stejné, a už vás nic nepřekvapí. Přečtěte si ji, ať už Sféru nebo třeba všechny díly, a pak mi napište. Budu se těšit na rozhovor nad touhle sérií. A Marou. Lesem. Tomášem. Tomášem především.

Poblíž té víly s pletí jako měsíční svit se objevil třetí bojovník, na rozdíl od ostatních pěší. Zelenooký dnes prodělal nečekanou proměnu vzezření: místo obvyklé rajské nahoty měl oděv v zemitých barvách lesa, při boku známý zakřivený nůž. Zkusí z něj později nenápadně vytáhnout, jak to provedl. Bude-li ovšem něco vědět.

Přibližoval se k lůžku, vrávoral na krvácejících pahýlech, ostré okraje přeseknutých kostí škrábaly o dlaždice. Natahoval ke mně zmrzačené paže, na tváři ten svůj romantický výraz, z něhož jsem už za jeho života lezl po zdi. Chtěl jsem zdrhnout jako ještě nikdy, ale Karolině, mrše šikovné, se mezitím podařilo připoutat mi zápěstí ke sloupku postele želízky, s nimiž jsme si občas zpestřovaly hezké chvilky. "Proč bychom si nepohráli ve třech?" nadhodila. "Honěnou jsme už měli, tak co třeba schovku?"
Vzpomínka na jeho srdceryvná vyznání, polibky a něžnosti je pro mě nesnesitelná ještě i teď. Bránil jsem se, odstrkoval ho volnou rukou a domlouval mu, aby se proboha vzpamatoval. Ten šílený koktejl odporu, studu a vzrušení, který jsem v té posteli zažil, bych nepřál ani svému nejhoršímu nepříteli. "Ničeho pro tebe nelituji, můj nejdražší," šeptal mi do ucha. Z druhé strany se do toho vkládala Karolina, bavící se mnou bezmocí a nejistotou, kdo z nich na mne právě pod prostěradlem sahá.
A to ještě nebylo všechno ponížení. Kuba se zřejmě rozhodl uvést mne za každou cenu do tajemství, o které jsem určitě nestál. Prosil jsem a vysvětloval, že jsem normální chlap, pak i brečel a zuřivě škubal želízky ve snaze uniknout.

Pravou mikulášskou náladu pocítili až v podvečer, kdy se ve vzduchu vznášela nebeská vůně sušených švestek plněných mandlemi a zapečených v bílkovém sněhu. Bylo to strašlivě sladké a dělalo se to jen jednou za rok, právě o tomto svátku. Paní Roháčová vzala holky k sobě, aby se naučily péct myši, a dost se u toho bavily, soudě podle smíchu ozývajícího se zpoza dveří. Ani se jim nechtělo z útulné kuchyně zpátky k ostatním. Přišel táta s bratry, ale naštěstí hned dorazili taky muzikanti. Koše s různými drobnostmi pro všechny, ovocem, cukrovím, jakož i s uhlím, cibulí a bramborami nachystali spolu s Martinem a Ondrou, zatímco holky vyráběly dobroty, které jim teď s obrovskou pýchou předkládaly. Julie měla sladký sníh i ve vlasech a očí jí zářily jako dítěti.

Pod ní se dál rozevíral ten zvoucí prostor, který bezvýhradně přijímal všechny a všechno. Pojď, svlékni se z těch zbytečností. Objímala ji už jen tma s hasnoucími světluškami vzpomínek. Jedna pradávná, jak ji Michal vyvolal z hlubin zase na souš, a ona pak v ostrém světle křečovitě lapala po dechu. Dnes už tu není. Žádný z nich by se neodvážil sestoupit až sem a pohlédnout do tváře této temnotě. Ale tady nebylo čeho se obávat. Ostatně, kdo by se tu bál nebo se ještě o něco staral? Pustila to po vodě jako ten červený šáteček. Jemně se usmívala, tak dlouho, až dozněl i nejmenší pohyb. Hranice se zcela rozplynula, zůstalo dunivé ticho, zářící tma a nepojmenovatelná propast těhotná veškerenstvem.

Podzimní čtení

V průběhu roku mám různé chutě, co se čtení knih týče. Občas prostě jen jedu jednu fantasy za druhou, někdy mám chvíli chuť na knihy pro děti, z toho zase proletím několik detektivek nebo si dám nějakou klasiku v angličtině. A připadá mi, že podzim se skvěle hodí k nějakému tematickému čtení. Dny jsou zahalené mlhou, park se vybarvil do těch nejhezčích barev, svět září a přitom je tak krásně mrazivý až sirový. To si žádá to správné čtení, které tomu dodá na dokonalosti a podtrhne onu podzimní atmosféru.

Pátrala jsem v různých videích a článcích a chtěla načerpat inspiraci pro to, co budu číst, ale nějak jsem nebyla s ničím spokojená, tak jsem si nakonec - podobně jako loni - sestavila vlastní seznam knih, které se k podzimu skvěle hodí. Některé jsem už četla a jen vám je chci doporučit, na jiné se teprve chystám a můžeme si je klidně přečíst společně.

Nakonec jsem vybrala deset knih. Ruku na srdce, víc jich stejně v průběhu podzimu ani nepřečtu. Rozdělila jsem to tak nějak napůl mezi fantasy a thrillery/detektivky s jednou knihou, která nezapadá ani do jedné z těchhle kategorií. Tak pojďme na to!

Začnu asi rovnou tím, co tak úplně nezapadá do zbytku žánrů. Hygge.

Já jsem sice tohle dílko četla už před pár měsíci, ale myslím, že se k němu v nadcházejících dnech ráda vrátím. Alespoň k některým částem. Myšlenka Hygge a celá kniha se mi totiž dokonale hodí právě k podzimu. Už není moc teplo, ale zase se člověk může zababušit s čajem a nějakou dobrou knihou nebo vyrazit ven ve svém oblíbeném svetru. Jestli máte chuť na něco, co vám trošku pozvedne náladu, myslím, že právě Hygge je dokonalou volbou.

Nedávno jsem četla Americké bohy a musím říct, že jen velmi málo knih na mě zapůsobilo tak hlubokým způsobem. Neustále se v myšlenkách ke knize vracím, domýšlím dané příběhy a hraji si s detaily. Už jsem viděla i první řadu seriálu a je to opravdu síla. Je to temná kniha. Tak trochu fantasy, tak trochu mýtus. Připadá mi, že tady právě ono úzké označení fantasy tak docela nevystihuje to, co kniha v sobě skrývá. Jako by to bylo mnohem víc. Snad bychom ji ale mohli zařadit do žánru fantastiky. A je to Gaiman. Takže je to patřičně divné. A dokonalé. A tak nějak krásně podzimní, se vší tou temnotou a smutkem, hloubkou a skrytým posláním. Pokud máte tohohle autora rádi nebo rádi zkoušíte něco, co vás překvapí, pak doporučuji právě Americké bohy.

Tohle je možná kapičku podvod, ale rozhodla jsem se od Gaimana zařadit rovnou dvě knihy. Původně jsem pro vás měla vymyšlenou jinou knihu, ale z nějakého záhadného důvodu jsem ji v knihovničce nenašla, tak jsem sáhla po této, kterou mám neustále potřebu vytahovat a všem ji strkat. Koralina je úžasná. Je to příběh pro děti, kterého se dospělí bojí. Je to temné, ale pohádkové. Dokonale barevné, ale přesto pochmurné. Miluji i filmové zpracování, které mi opět připadá naprosto jedinečné. Pokud patříte k těm, kterým třeba Gaiman až tolik neříká a jeho fantasy pro dospělé vás neoslovila, myslím, že Koralina to dokáže. Dejte jí šanci.

Někdy okolo Vánoc jsem četla také první díl ze série Mistborn. Je to trochu jiná fantasy, než na jakou jsem zvyklá. Tak pro začátek, obvykle nečtu urban fantasy. Moc mi nesedí to prostředí. A tady mi to připadalo urban v plné polní. Ale byla to tak trochu krása v ošklivosti. Způsob, jakým tu autor pojal magii, je více než zajímavý. Rozhodně je to něco nového, s čím jsem se jinde nesetkala. Líbilo se mi to. Ale bylo to pochmurné a zašedlé. Jinými slovy - perfektní čtivo na dlouhé sychravé večery, kdy se vám vlastně ani nechce utíkat do světa plného barev a sluníčkového příběhu. Máte rádi urban fantasy? Pak si určitě nenechte ujít právě Mistborn a jeho Finální říši. Sama se nyní chystám na druhý díl - Pramen povýšení - tak jsem zvědavá, jak se bude příběh dál vyvíjet.

Jako poslední fantasy pro tohle období jsem vybrala poměrně novou knihu Šest vran. Sáhla jsem po anglické verzi, ale klidně si ji už můžete přečíst i v překladu. Zatím jsem někde v polovině a jsem více než spokojená. Je to tak trochu fantasy a tak trochu gangsterka. Opět je tu trošku jiné pojetí magie, než na jaké jsme možná zvyklí. A skvěle se tu mísí právě ta magická část obyvatelstva s tou "obyčejnou". V knize je to spíše taková spodina, takže zlodějíčci, lidé, co se umí skvěle plížit nebo používat výbušniny. Základní šestice je dost zajímavou skupinkou a sama jsem zvědavá, jak se bude vyvíjet jejich skupinová dynamika. Jestli vás láká trošku akčnější a peprnější fantasy, mohlo by se vám Šest vran líbit. A pro podzimní období je to kniha jako dělaná.

Pomalu je na čase se přesunout do oblasti thrilleru/detektivek. Většinou čtu z tohoto žánru spíš ověřenou klasiku z oblasti severské literatury. Tentokrát jsem vsadila i na nějaké neznámé knihy a rozhodla se trošku experimentovat. Také většinou inklinuji spíše k detektivce, ale teď jsem nakoupila hned několik knih, které bych dle anotace řadila spíše k thrilleru. Pojďme se na ně podívat blíže.

Až po objednání jsem byla vyvedena z omylu a dozvěděla se, že kniha Čekání na smrt je součástí série. Někteří z vás tohle kdovíjak neřeší. Jiní důsledně čtou v časové posloupnosti a sledují vývoj hlavní postavy. Tak to většinou dělám já, ale tentokrát to asi poruším a knihu si přečtu i tak. Líbí se mi myšlenka, že existují určitá místa, která jsem neodmyslitelně spjatá s něčím špatným. V knize je to jakýsi Medvědí brod, kde řádí sériový vrah. Už podle obálky na mě kniha působí pochmurně a zlověstně, tak doufám, že takový bude i její obsah. Pokud někdo autorku znáte a četli jste některé z jejích knih, ráda si poslechnu váš názor na její psaní. Jinak se nechám překvapit jejím Čekáním na smrt.

Je to asi hloupé, ale čtu jen velmi málo českých knih. A detektivky už vůbec ne. To prostředí pro mě není moc exotické, takže mě ani neláká v rámci něj číst něco takového. Zaujala mě ale kniha Zmizela v mlze. A vzápětí jsem zjistila, že je to opět kniha ze série. Tentokrát ale včas,  a tak jsem sáhla po prvním dílu. Kroky vraha působí hezky podzimním dojmem, tak doufám, že mě nezklamou. V pražském lesoparku byla nalezena mrtvá žena, což odstartuje lavinu událostí, ve kterým jde mimo jiné i o život. S autorkou žádnou zkušenost nemám, ale dle recenzí by měla být hodně kvalitní, tak se ráda nechám příjemně překvapit. Četli jste Kroky vraha? Pokud ne, možná je na čase to napravit. Klidně si je můžeme přečíst společně.

Smrt včel byl spíš takový náhlý popud. Na knihu jsem narazila při výběru těch ostatních a padla mi do oka. Tady se možná bude jednat o cosi mezi thrillerem a psychologickým románem. Dostáváme do rukou příběh dvou sester, jež přišly o své rodiče, a tak se musí zařídit samy. Jejich život však není bez poskvrny a minulost je zahalena do hábitu tajemství a lži. Na jejich příběhu něco nesedí. A ony nesrovnalosti se začínají pomalu odkrývat. Jak se k tomu sestry a jejich okolí postaví, nám poví právě kniha Smrt včel. Zní to zajímavě. Smutně, ale tak nějak lidsky a přijatelně. Mám ráda sesterskou tematiku a dlouho jsem žádnou podobnou knihu nečetla, takže je na čase to změnit. A kdy jindy se pustit do odkrývání starých tajemství než právě na podzim, že.

Někdo tě vidí je jediná kniha, kterou jsem tak docela nevybírala já. Domlouvaly jsme se s Aduš, že si přečteme něco společně a po dohodě o Šesti vranách přišla právě ještě s touto knihou. Láká mě prostředí deštivého Londýna. Zdá se, že tady půjde o problematiku stalkingu spolu s vraždením. Zajímavá kombinace. Hlavní postavě navíc nebude její okolí věřit, takže to zavání lehkým nádechem paranoie. O knize padla slova jako zlověstné nebo znepokojující. Má být poutavá a důmyslná, dokonce až provokativní. Zní to zajímavě, že? Sama jsem zvědavá, jaký příběh mě na stránkách knihy čeká. Jestli vás Někdo tě vidí také zaujalo, budu ráda, když po knize sáhnete. Právě období října a listopadu se zdá jako dokonalé pro knihu z upršeného Londýna.

A nakonec jsem vybrala ještě dílo Pohřbený život. Tentokrát začínáme s mladíkem, který se rozhodl vytvořit velmi zajímavý úkol do hodiny literatury. Chce vyslechnout umírajícího odsouzeného vraha a sepsat jeho životopis. To, co se dozvídá, ho ale nenechává chladným. Možná, že věci nejsou takové, jak by se mohlo na první pohled zdát. Kniha je označena jako detektivní román o vykoupení a hledání pravdy. Zní to zajímavě a tak trochu komplikovaně. Zavání to neprávím a smutným náhledem do jednoho končícího života. Příběh se sice odehrává spíše v zimních měsících, ale mohl by být tím pravým při četbě na přelomu podzimu a zimy. Vidím to na takový počátek prosince, kdy bude ještě podzimně sychravo, ale zároveň už na mě budou ze všech stran dýchat Vánoce a zima. Jdete do toho se mnou?

To tedy byla celá úctyhodná desítka knih pro letošní podzim. Já doufám, že ty, které jsem ještě nečetla, se mi povedou přelouskat. A budou se mi navíc i líbit. Pokud vás kterákoliv z nich zaujala, určitě neváhejte a dejte mi to vědět. Můžeme si ji klidně i přečíst společně. Můj plán už znáte, jaký je ten váš? Čtete knihy tematicky nebo vždycky jen sáhnete po tom, co se zrovna namane? Přeji vám krásně barevný podzim provoněný čajem a potištěnými stránkami.

20 let strávených v Bradavicích

Někteří lidé na narozeniny a různá výročí nevěří. Často tvrdí, že člověk by měl slavit lásku k někomu nebo vlastní existenci prostě každičký den. Neustále se radovat. S tím souhlasím, ale zároveň jsem přívržencem narozenin a všemožných významných dnů. A ten dnešní je opravdu speciální. Protože je to přesně 20 let, co spatřila světlo světa kniha, která mnohým změnila svět. Kniha, která odstartovala něco výjimečného. Kniha, kterou čtou malí i velcí, staří i mladí, kluci i holky. Harry Potter a kámen mudrců.

Harry a jeho svět nám přinesl spoustu bolesti. Plakali jsme, když umřel Sirius. Sprostě nadávali nad Turnajem tří škol. Podrážděně kleli, když se Harrymu zdály divné sny a on se choval jako hňup. Ukusovali si nervózně nehty při hledání viteálů. Kopali do všeho okolo když umřela Hedvika nebo Brumbál. A nakonec propadali naprostému zoufalství při příběhu Snapea a jeho statečnosti.

Ale taky jsme zažili spoustu krásným momentů. Ten okamžik, kdy naše trio porazilo trolla a stali se přáteli. První Vánoce v Bradavicích. Harryho návštěvu Doupěte. Nebo jeho jízdu na Klofanovi. To, jak zachránil všechny v jezeře. Nebo když Hermiona prohlásila, že je super porušovat pravidla. Lenku a její štěstí, že má přátele. Nebo když se Nevillovi poprvé povedlo nějaké kouzlo. Sebevědomou Molly, která to nandala Bellatrix. A McGonagallovou, která bojovala za svou školu jako lev.

Knihy to byly plné malých i velkých momentů. Vedle sebe tu stály situace, kdy znovu povstal Voldemort a kdy Ron sněžil. Okamžik, kdy umřel mladý Cedrik i ten moment, kdy jen lovili trpaslíky na zahradě. Příšerné kejkle dvojčat. A první návštěva Prasinek. Pobertův plánek. A Sirius a jeho usměvavé oči, když spatřil znovu Harryho.

Některé knihy člověk přečte a jde dál. A jiné zůstanou v jeho srdci napořád. Odborníci si mohou říkat, co chtějí, série HP je jednou z těch, co zůstanou napořád. Jsou to skvělé knihy. Dobrý příběh. Krásná fantasy plná kouzel a magických bytostí. Boj dobra se zlem. A přátelství proti nenávisti. Boj síly a slabosti. Opravdovosti a pomíjivosti.

Nedá se v několika řádcích popsat, co pro mě osobně tenhle příběh znamená. Pamatuji si, jak jsem s Harrym začínala. Malá holka, co ráda četla. A jak jsem s ním rostla. Těšila se na každý díl. Četla i nekvalitní překlady na internetu jen proto, abych věděla, co se stane. A pak četla knihu znova, když se objevila v knihkupectví. Často s brekem, ale stále šťastná.

Maminka mi jednou řekla, že mi dala to nejcennější, co mohla - lásku ke knihám. A v tom má pravdu. A já upřímně věřím, že nebýt Harryho a jeho přátel, spousta lidí by si tu cestu ke knihám nenašla. Že Harry rozevřel náruč a přijmul všechny ty ztracené lidi, co potřebovali přítele. Že dal světu něco víc. A já jsem byla u toho. Jsem generací Harryho Pottera. Nikdy mi to už nikdo nevezme. Občas bude mít někdo hnusné poznámky ohledně toho, že Harryho tolik miluju. Je to přece jenom knížka pro děti. Navíc fantasy. No jasně, a peklo je jenom sauna, žejo.

Hodně tu používám jméno Harry, ale nemyslím tím samozřejmě jen toho brýlatého kluka s jizvou na čele. Myslím tím celý ten svět a všechny v něm. Všechny ty, co mi přirostli k srdci. Lenku střelenku. Hagrida. Rona. Hermionu. Siriuse. Lupina. Tonksovou. Dokonce i Belatrix. Snapea. A Lily. Molly a Artura. Dvojčata. Olivera. Hedviku. Prostě všechny. Často se ke svým přátelům v myšlenkách vracím a vždycky mi dovedou poradit. Jsou tu. Stále existují. Žijí v našich srdcích. A na tom nic nezmění čas ani doba. I až budu stará a v důchodu, tlustá jako blázen a protivná, budu číst Harryho. Smát se a plakat. A budu šťastná, že jsem mohla být u toho. U toho, když to všechno začalo. A být svědkem toho, že to neskončí.

Tak teď snad ještě co bych Harrymu chtěla popřát. Přeji ti, abys byl pořád ten ňouma, co vždycky udělá správnou věc. Aby ses dál protloukal životem hlavně díky svým přátelům. Abys nikdy nezhořknul a vždy zůstal nad věcí. Abys dál šířil dobro a naději. A abys změnil ještě alespoň tolik životů, jako jich bylo doteď. Protože ano, ty jsi naše životy změnil. Udělal jsi je lepší. Udělal jsi je výjimečné. Udělal jsi je kouzelné. Vždycky budeme čekat na nástupišti 9 a 3/4 a pojedeme s tebou do Bradavic. A budeme tam slavit Vánoce a hrát kouzelnické šachy. Popíjet čaj u Hagrida a chodit do sovince. Vždycky tě budeme milovat. Neplecha ukončena.

Valašské dobrohraní

Do Valmezu jezdím ráda, jednat se tam mám šanci potkat se svými přáteli, kteří nebydlí tady v Olomouci a tudíž za nimi nemůžu jen tak zaběhnout po škole na kafe nebo jim uvařit večeři, druhak si tam taky zahraju pár bezvadných deskovek, dobře se najím a totálně se unavím (tady je ten okamžik, kdy bych měla říct odpočinu si, ale vzhledem k tomu, že sotva zamhouřím oka tak dvě noci po sobě a upadávají mi oči, byla by to moc velká lež).

Tentokrát byla ovšem tahle akce ještě trochu pikantnější než jindy. A proto také dobrohraní. Bylo to totiž dobrodružství a zároveň deskohraní. Takové dva v jednom, no neberte to. Tak já vám o tom v pár slovech řeknu.

V pátek jsem si pečlivě připravila miliony jídla (jinak to ani nejde, když někam jedu), pořádně se na tu sobotu nevyspala, ráno si přivstala, naběhla s maminkou na trhy, skoupila všechny možné bylinky a dobroty a vyrazila za dobrodružstvím.

Terezka mi dělala společnost už po cestě, protože přijela za mnou do Olomouce a do Valmezu jsme jely společně. Stihly jsme kafe a spoustu drbů už než se vlak rozjel. Ale na(ne)štěstí se nám povedla taky neuvěřitelná věc - zapomněly jsme ve Valmezu vystoupit. David na nás statečně čekal na nádraží, my se ale jen podívaly z okna, usoudily, že to ještě není ono (na naši obranu - oni to v tom vlaku prostě nehlásili) a jely vesele dál. Načerno a úplně jinam, než jsme potřebovaly. Vysmáté jsme vystoupily na Vsetíně a šly vesele čekat na autobus zpět do Valmezu. Pokus číslo dva už naštěstí vyšel a tentokrát se David z nádraží vracel do Domečku i s námi. Ještě že je tak hodný, že pro nás zajel rovnou dvakrát.

Tentokrát nebylo na deskovkách tolik lidí, což mi dokonale vyhovovalo. Totálně jsem projela Zaklínače, zjistila jsem, že mi nikdo neumí dávat dárky ve Vše nej, překvapivě jsem někdy v o půl páté ráno vyhrála Timeline, Dixit jsem zakončila hláškou ze Sherlocka, excelovala jsem v Krysích válkách a zombie mě v Zimě mrtvých zabili jen jednou.

Cvičení v tamní posilovně nevyšlo - rain check, příště už se to stane!, ale jinak jsem se měla famfárově. Snědla jsem všechno, co jsem si přivezla, ač mě to stálo vyčítavé pohledy lidí kolem. Zkrátka jsme si s Terkou na deskovkách zřídily takový malý soukromý foodfestival. Ale sušenky chutnaly všem, tak nevím, co mají za problém!

Takže ve zkratce - vypila jsem asi 10 káv, stihla jsem zabloudit na místě, kde jsem už tolikrát byla, snědla jsem batoh plný jídla, zahrála si pár skvělých deskovek, popovídala si s kamarády, hodně se nasmála a trochu i namračila, pospala si slavné tři hodinky a jela s úsměvem na rtech a dokonale unavená domů.

Jestli rádi hrajete deskovky, určitě taky někdy přijeďte. Nejlépe tehdy, kdy nepojedu já, aby tam nebylo tolik lidí. Jenom si dělám srandu. Dost možná. Pařby v Domečku jsou ale skvělé, za to se vám klidně zaručím. Doufám, že mě příště naše slavné duo Verča a David zase pozvou. Tentokrát zkusím i vystoupit napoprvé. Nebo si zajedem s Terkou do Rožnova. Ještě jsme se nerozhodly.

Fotoreport ze Světa knihy 2017

Jak už jsem předznamenala v minulém článku o SK, fotila jsem na téhle akci ostošest. A výsledkem je mimo jiné to, že mám mobil plný fotek, za kterými jsou skryté ty nejlepší pocity - pocity radosti, nadšení, únavy, přátelství a lásky, ať už ke knihám nebo lidem kolem. Některé jsou hektické a z jiných vyzařuje klid. Jsou to momentky i pečlivě připravované záběry. A protože mi přijde škoda je nechat jen tak ležet ladem, některé vám teď ukážu v tomhle článku.