Jana Richterová: Zahrada - Návrat

Název: Zahrada - Návrat
Autor: Jana Richterová
Rok vydání: 2015
Počet stran: 292
Nakladatelství: Kruh
Žánr: smíšený (fantasy, nadpřirozeno, magický realismus...)
 

Sotva se Anička tak nějak otřepala ze své ztráty a začala žít, důvod jejího smutku se vrací a tento návrat zprudka udeří na životy všech postav. Mara nadále bojuje se svými pochybnostmi a často také s Nikolajem, až to někdy vypadá, že ti dva spolu nadále nevydrží. Tomáš opět vystrkuje růžky, bojuje za své pocity a snaží se získat to, co chce. Scénou proplouvá mladičká Julie, která do skupinky vmíchává trochu novoty a navíc pořádně mává vším, co bylo zatím pro Michala tak vzdálené. Mezitím, co si všichni řeší své malé i větší problémy, na ně samozřejmě dál číhá nebezpečí Lovce a je jasné, že Zahrada je nenechá jen tak být. Dost možná tu budou i její oběti a ukáže se, že často podceňovaný Tomáš je důležitější, než se kdy mohlo zdát.

Číst knihy Zahrady je v mnoha ohledech zvláštní. Málokdy se cítím v knize tak moc doma. Je na jednu stranu neuvěřitelná, ale zároveň tak moc opravdová, že si představuji samu sebe, jak vstupuji do životů postav, popíjím Aninu kávu a poslouchám Tomášovu muziku. S každým dílem žasnu, jak může vzniknout tak dokonale přirozené a zároveň propracované dílo, kde nejsou dnes tak častá klišé a stále se opakující scénář, ale zároveň se tu přesto - často naprosto nenápadně - vyskytují problémy staré jako lidstvo samo.  

Jak jsem si již vychvalovala u předchozích dílů, na Zahradě se mi moc líbí rozmanitost postav. Nejsou tu jen ti dobří a ti zlí. Nebo ti hloupí a ti chytří. Ti sympatičtí a ti, co nesnáším. Jsou tu prostě lidé. A já je všechny obdivuji a zároveň bych jimi být nechtěla, miluji je, ale občas vážně nesnáším. Návrat přinesl zajímavé změny pro Maru a naše půvabná víla se začíná pomalu proměňovat v něco dost možná mnohem hrozivějšího a mocnějšího, než by jí mohlo být milé. Anička si znovu dokáže, že ani všechna její vzdorovitost jí nepomůže konat to, co si její srdce nepřeje. S Michalem to bude asi ještě veselé, ač z jeho pohledu spíš smutné. Musím přiznat, že postava Julie mi zatím nijak zvlášť k srdci nepřirostla, ale to je asi tím, že strká nos, kam nemá a pak pobíhá a fňuká. Z celé série mám nejradši Tomáše - toho valašského kluka se sílou medvěda, co dokáže každého překvapit a není to žádný blb. Myslím, že bych to dokázala hnát tak daleko a s klidem říct, že je to má oblíbená literární postava. Nebo alespoň jedna z pár, co mám nejradši. Je zemitý, tvrdohlavý, nepoddajný a přesto jako ten pomyslný med. V žádné situaci se mu nezdráhám nadržovat a to dokonce i ve chvílích, kdy dělá totální blbosti. Proto jsem ráda, že dostal v tomhle díle patřičný prostor a konečně také stoupl v očích ostatních.

Je hrozně těžké o Návratu mluvit, aniž bych prozradila příliš mnoho, tak snad jen v náznacích. Myslím, že jsme konečně pořádně okusili hořkost, kterou v sobě Zahrada skýtá a nebude vůbec jednoduché nad temnotou vyhrát. Tento díl navíc přinesl mnoho těžkých okamžiků, při kterých si obyvatelé Zahrady sáhly na pomyslné dno a mnohdy už ani neměly sílu se odrazit. Když to celé skončilo, připadala jsem si, jako by mi někdo vytrhl kus mého já a odhodil ho na studený beton. Už dlouho se mi nestalo, že bych dočtení knihy nesla tak těžce až bolestně. Ale šla bych do toho znovu. Bez mrknutí oka.

Kdybych měla mluvit o tom, co vše na knihách od Jany Richterové miluji (a hodně to zkrátila), bylo by to třeba to, jak všichni drží pospolu. Jistě, pohádají se, trochu poperou a občas se i nesnáší, ale když dojde na lámání chleba, vždycky stojí při sobě. Nadále mě tu naprosto okouzluje smyslnost toho všechno. Nic tu není ploché a prostě popsané, každý a všechno funguje ve vrstvách, takže se kochají nejen mé oči, ale také vše prožívám skrze ostatní smysly - jsou tu vůně, chutě, tóny hudby... 

Návrat (a s ním celou Zahradu) bych doporučila všem, co jsou někdy unavení ze stále se opakujících zápletek a poloprůhledných postav. Mohl by se líbit čtenářům, kteří mají rádi náznaky fantastiky a nadpřirozena, ale nepotřebují to vše doručit na stříbrném podnose. A nakonec se určitě zavděčí i těm, co rádi pozorují lidi a jejich životní příběhy - Zahrada je jich plná, stačí do ní jen vkročit.

Za recenzní výtisk děkuji úžasné Janě Richterové a nakladatelství Kruh. 

"Tak pojď," stiskl jí ruku a vedl ji dál, až se dva světy navzájem prostoupily. Ucítila vanutí větru, který jim přinášel čerstvou vůni lesa, a na tvář jí dopadly kadeře zdobené modrým ptačím peřím. Přece jsem tě chytila, Lovče, vidíš? Místo odpovědi položil své čelo na její. Zrcadlo, které je od sebe dělilo, explodovalo sprškou blýskavých střepin a pak je zaplavilo světlo tísice sluncí, aby v něm spatřili jeden druhého, tady i tam.

Čas se i tentokrát velmi zpomalil, všechno kolem bylo medově vláčné, pohybující se a živé. Prameny vlastních vlasů jí šeptaly do uší a voda jasně zpívala. Jen když se zaposlouchala hodně pozorně, slyšela jako basso continuo hluboké duté hučení vzdáleného víru. Rezonovalo jí až v kostech. Ten svět nad ní, oddělený vodní hladinou, vypadal jako věci ve výkladní skříni. Tam, kde spočívala ona, panoval život, cit a pozorumění. Venku to bylo suché a bezživotné.

Jeho paže se kolem ní uzavřely jako ochranný kruh, kolem tiché ševelení zahrady. Klížila se jí víčka, zatímco okolní zvuky sílily v hlasitý šum přecházející v prudký, hučící větrný vír. Obklopilo je blýskavé světlo, které se slilo v ohnivý prstenec, rotující okolo nich závratnou rychlostí jako vysoká hradba oproti jasnému nebi... Měla pocit, že ji ta prudká síla urve ze země a vynese vzhůru k nebi, podobnou nicotnému suchému listu. A taková taky byla, zcela zanedbatelná, nechráněná. Ještě stále byla sama sebou, ale cítila, že před ním své křehké hranice neudrží přílši dlouho. Ne, musím to dokázat, připomněla si. Teď jde o všechno. "Prosím tě," promluvila, snažíc se zvládnout ochromující bázeň, "musím ho zachránit. Ty to přece víš."... Její obrana povolila na jediný okamžik a bylo to, jako by silný vítr rozrazil dveře domu, div nevyletěly z veřejí. Bolelo to tak strašně, až bezmocně lapala po dechu, a pak znovu, když do ní ten plamen obrovskou silou pronikal a celou ji naplnil svou nesnesitelnou palčivostí. Vířil v ní a bez milosti zachvacoval všechno, co bývalo její. Bylo mu tam těsno, vzpínal se a tloukl žhavými kopyty v příliš malém prostorou. Nemá tu místo, došlo jí...

Nakonec se Medvěd ukázal být vpravdě živoucím divem, někým, kdo byl schopen té ledové síle a zlobě odolat. Nikdo z nich by to nedokázal, ani on sám zřejmě ne. Snad jedině Anna, ona možná. Vlastně si už mohli zvyknout, že je Tomáš těžko odhadnutelný. Zřejmě proto, že je pořád sváděl k tomu, aby ho trochu podceňovali. Kámen, který stavitelé zavrhli, nyní všechno svázal dohromady. Kdyby nebyl pevně usazen na svém místě, klenba by padla. Vzpomněl si, jak mu Nikolaj před časem ukázal svou kresbu, návrh reliéfu zdobícího konzolu ve středu klenebních žeber. Představoval zeleného muže a Nikolaj mu bezděčně dal Tomášovu podobu. Jenže on si toho znamení tehdy nepovšiml.

"Pars pro toto," odpověděl. "Neřeknu ani slovo. Jeden za všechny, všichni za jednoho. Nedostaneš od nás vůbec nic." Tak to je, uvědomil si. Teď a vždy. Patří k nim, i když zůstal sám a už se nedovolá pomoci, i když ho tady umučí stejně jako Kubu. Čarodějnice měla kus pravdy, oni ho příliš nemilovali, určitě ne tolik, jak si přál. Moc si ho nevážili a zřejmě na něj dost rychle zapomenou, ale přesto je to tak. "Rozhodl jsem se."