Knižní prosinec s Veru

Prosinec je co se týče přírůstků do knihovny speciálním měsícem - je to jedno z mála období, kdy dostávám knihy i od ostatních, protože většinu roku si je zkrátka kupuji sama, takže se vždycky těším, čím mě moji nejbližší překvapí.

Opravdu jsem se snažila si moc knih nekoupit sama, ale povedlo se mi to jen částečně a nakonec mi přibylo celkem 15 knih.

 

 Tady můžete vidět všechny pohromadě a v plné kráse. Prosinec byl hodně bohatý na fantasy a severskou krimi, což mi naprosto vyhovuje. Jsou tu vlastně jen dvě knihy, které do těchto žánrů nezapadají.

 Samozřejmě mám Harryho doma, dokonce dvakrát - česky a anglicky, ale tomuhle vydání jsem nedokázala odolat. Budu z něj třeba číst dětem - jakýmkoliv, co zrovna odchytnu a nestihnou utéct. Knížku jsem si koupila v poVánočním Dobrovském.

 

 Sůvka. Těch je v příběhu plno. Ach, jak bych chtěla mít sovu.

 Hrozně se mi líbí, jak si ilustrátor pohrál v knize s barvami. Některé stránky jsou famózní.

 A všechny ty malé i větší okamžiky jsou tu krásně zachyceny.

 Zaklínače má na svědomí přítel. Taky tuhle sérii čte, takže mě postupně zásobí. Na Vánoce jsem dostala Bouřkovou sezónu a Křest ohněm jsme koupili v poVánočním prodeji v Dobrovském.

 Tyhle krásky jsem dostala od Adélky k Vánocům a musím říct, že mi vážně spadla brada. Hlavně z bichle Jméno větru. Určitě budou všechny skvělé a co nevidět jim dám šanci. (nebo možná později. ale snad brzy)

Holly Black mám moc ráda, loni jsem si kupovala její Panenku z kostí a opravdu se mi líbila, tak jsem letos v poVánočním Dobrovském sáhla po Nejtemnější části lesa a přihodila k tomu ještě Literární spolek Laury Sněžné. Tom's Midnight Garden by měla být skvělá fantasy pro děti plná fantazie a záhadnosti.

 Dívku v pavoučí síti a Pamatuji si vás všechny jsem dostala od maminky k Vánocům. Obě jsme vysazené na severskou literaturu, takže si je určitě ráda přečte taky. Frankieho otázky před spaním jsem si nadělila sama a už jsem knihu přečetla a byla bezvadná - ale o tom více v článku za leden.

No a tyhle tři jsem si koupila když jsem sháněla dárky pro ostatní. Jsem děsná, ale je vážně těžké odolat. Doufám, že si některou přečtu spolu s Adelicí. Třeba nějaký společný reading, huh?

To je vše co se nových knih týče, teď vám ještě ukážu ty, které jsem stihla přečíst. Dohromady jsem za prosinec přečetla 9 knih, což je podle mě slušné číslo. Hodně mi pomohl poVánoční read-a-thon a obecně svátky. Celkem jsem tedy za poslední měsíc v roce přečetla 2374 stran. Tohle číslo mi udělalo radost.

 

Četla jsem tak napůl anglicky a česky, což je dobře, protože v obou jazycích mě to baví a potřebuji je kvůli škole.

 

 

Měsíc jsem začala s další knihou od Roalda Dahla - The Witches. Mám jeho příběhy ráda, ač jsou některé slabší. Vždycky si u jeho knih parádně oddychnu a navíc jsou krátké a svižné, takže je to skvělá volba, pokud nevím, co zrovna číst. Tahle kniha určitě patřila k těm lepším od něj. To, jak jsou zde čarodějnice popsány, je krásně inovativní, a našlo se tu i pár momentů od srdce, které se mi vážně líbily.

Smaragdový atlas jsem před nějakou dobou dostala od Aduš a těšila jsem se na něj, protože je to přesně ten typ fantasy, co čtu moc ráda. Kniha nezklamala. Příběh se mi líbil a postavy taky. Autor zde použil zajímavý způsob cestování časem. Byl to asi spíš takový rozjezd, protože následují další díly, ale rozhodně jsem se nenudila. Dokonce bych řekla, že jsem byla dost napnutá - a to se mi nestává až tak často. Nebylo mi jedno, zda postavy zemřou, všechno jsem prožívala spolu se sourozenci v příběhu. Určitě si knihu přečtěte.

 

Musím přiznat, že z téhle knížky jsem měla trošku strach. Přece jenom je to jen taková romantická oddechovka. Nakonec jsem ale byla příjemně překvapená, protože Dash & Lily's Book of Dares byla moc fajn kniha. Oblíbila jsem si hlavně postavu Dashe - chytrolína se slabostí pro slova. Ale Lily také nebyla špatná, taková správně prdlá a ujetá. A moc se mi líbila její podivínská teta. Na příběhu nic extra novátorského nebylo, ale postavy opravdu stály za to. Hlavně díky slovníku Dashe jsem často ani nevěděla, co použitá slova znamenají, a myslím, že u téhle knihy bylo skvělou volbou ji číst v originále, protože nevěřím, že by toho do překladu tolik procpali.

Bílý žár odehrávající se na Arktidě mě také mile překvapil. Čekala jsem nic moc příběh a velkou nudu, ale nakonec to bylo mnohem víc než to. Je těžké knihu nějak kompletně zařadit, ale dalo by se asi říci, že to byla krimi. Nejvíce mě tu zaujalo to neobvyklé prostředí a život v něm. Způsob, jakým lidé žili, co jedli, jak lovili, jak přežívali. To bylo všechno moc zajímavé a autorka to čtenáři dokázala podat velmi realisticky, takže to na mě celé působilo hodně autenticky. Pokud vás láká chladnější prostředí a nejsme úplně měkoty, určitě knihu zkuste.

Tahle kniha se mi válela doma už rok, ale nakonec jsem se rozhodla, že si ji přečtu se sestrou. Letos ji dostala k Vánocům a hned poté jsme se do ní pustili. Musím říci, že právě povídka od Johna Greena se mi líbila nejméně. Vlastně se mi spíše nelíbila. Celý ten nápad mi přišel děsný a vůbec se mi zápletkou nezavděčil. Řekla bych, že to bylo až přihlouplé. Ostatní dvě povídky byly o kousíček lepší. Rozhodně mě více bavily a nebyly tak přiblblé. Celkově je Let It Snow ideální kniha pro Vánoční idylu, ale žádnou hlubší myšlenku v ní samozřejmě nehledejte - jsou to zkrátka sváteční romance, takže příběhy plné kýče a zamilovanosti. Ale to, že jsem knihu četla se sestrou, a mohly jsme si u toho povídat, mě moc bavilo. Asi nejlepší na ní bylo to, že byly všechny příběhy provázané. Postavy z jedné romance se znaly s těmi z jiné a nakonci se to všechno krásně propojilo. Mám tenhle typ slepování příběhů moc ráda, takže za to dávám palec nahoru.

Musím přiznat, že Nepřítel trpaslíků mi připadal slabší než předchozí díl ze série Děti magie. Kniha je dost kraťoučká a já ji přečetla během pár hodin, takže jsem se nestihla ani pořádně začíst, ale někdy jsem ráda, když můžu číst spíše kratší knihy. Je to příběh pro mladší, takže se podle toho také odvíjel, ale to mi nevadilo. Zdá se mi, že je název knihy lehce zavádějící, protože onen Nepřítel podle mě v knize nehraje až tak velkou roli. Jinak jsem si užila všechny ty magické drobnůstky a vychytávky, které jsou možné jen v řádně magickém světě. Příběh očima dětí byl napínavý a plný zvratů, ráda bych se na cestu vydala s nimi.

Z Příšerných příběhů Vánočních jsem byla trošku zklamaná. Čekala jsem příběhy zahalené v hávu napětí a mrazivosti. Něco hodně děsivého a dechberoucího, z čeho se budu bát usnout. Takové to ale vůbec nebylo, takže jsem se asi nechala napálit. Opět to byla hodně kraťoučká knížečka, takže jsem ji přečetla za pár chvil, a hned poté šla spát - tudíž jsem se vůbec nebála. Některé příběhy byly lepší, jiné spíše slabší. Jejich nádech tajemna se mi líbil, bylo to takové lehce folkloristické, ale přišlo mi to zkrátka slabší. Myslím, že z jednotlivých námětů mohl autor vydupat mnohem více, ale možná se držel zpátky kvůli cílové skupině čtenářů, tedy dětem. Nicméně jsem ráda, že jsem knihu četla právě o Vánocích, tak jsem alespoň mohla nadýchal trošku té správné sněhové atmosféry a mrazivosti, která se tam přece jen občas mihla, alespoň v podobě počasí, když už zrovna ne něčeho jiného.

Knihy Yrsy Sigurdardóttir miluji a čtu je už léta, takže jsem se na tuhle moc těšila. A nezklamala mě! Měla všechno to, co bych od autorky a jejích příběhů čekala. Byla napínavá, tajuplná, dechberoucí a děsivá. Po dočtení jsem si připadala lehce rozhozená a rozhodně bych v tu chvíli nespala po tmě. Autorka mě zdařile držela v neustálém napětí a nikdy jsem si nebyla jistá, co je opravdové a co je jen bujná představivost. Jako vždy to bylo částí detektivní a částí spíše mysteriózní, což dohromady funguje přímo skvěle. U jejích knih se mi líbí, že nikdy nemám nic jisté. O to děsivější to také je. Řekla bych, že Pamatuji si vás všechny je jedna z nejlepších knih autorky, a musím přiznat, že si ji ráda přečtu znovu - možná dost brzy. Knihu mohu tedy opravdu doporučit, protože byla bezvadná.

Protože mi ještě zbývala po dočtení předchozí knihy trocha času do konce roku, rozhodly jsme se se sestrou, že si přečteme také Kateřiny AKA An Abundance of Katherines, tedy další Greenovku. Nemohu říci, že bych se na knihu klepala nedočkáním, ale na druhou stranu jsem se těšila, že to budu mít za sebou. Od dob, co jsem četla Hledání Aljašky, mě Green mockrát zklamal. Žádná jeho kniha se té první čtené zkrátka nevyrovná. A o téhle to platilo taky. Moc mě to nebavilo a hlavně to v té angličtině bylo opravdu velké sousto. Kniha byla napsaná dost složitě a tak jsem často nerozuměla a nudila se. Doteď nechápu, jak mohl stihnout 17-letý prodigy randit s tolika holkama jménem Katherine, ale uznávám, že jméno si vybral krásné. Nebo si ono vybralo jeho? Na příběhu jsem ocenila to, jak spolu fungovaly postavy. Hlavně ústřední dvojice kamarádů mě bavila. Dobrá, Kateřiny měly svá světlá místa a občas jsem se i zasmála - hlavně při scénách mezi Colinem a Hassanem, který mi vážně sedl. I přes veškerá pozitiva to však není kniha, kterou bych s vervou někomu doporučila. Slovo abundance mi ale vzápětí pomohlo při testu angličtiny, takže ode mě Green dostává malé bezvýznamné plus za snahu.