Knižní leden s Veru

Sice už je více než polovina února pryč, ale škola mi stojí v cestě ke štěstí a k lednovému článku mě tedy pustila až teď.

Po Vánocích jsem si dala lehký oddech od nakupování knih a pořídila si jich jen šest, což je dost příjemné číslo.

Tentokrát to není sama fantasy, jak tomu bývá některé měsíce, pro zpestření jsem přihodila i trochu severské mrazivosti nebo třeba Hawkingova moudra o čase.

 Myslím, že kniha Mrtvý kuchař ze série Babičky by mohla být dobrá "prča", takže jsem si knihu pořídila za zkoušky, které se mi povedly. O Poselství jednorožců jsem už kdysi přemýšlela, takže když jsem na Strážce dobra náhodou narazila v Levných knihách, neodolala jsem.

 Už delší dobu jsem si chtěla zkusit přečíst něco od Hawkinga, protože mám tohohle chlápka vážně ráda, takže jsem využila návštěvy Dobrovského se sestrou a odnesla si domů jeho Stručnou historii času. Bojím se, že to na mě bude moc chytré, ale třeba mě to překvapí. Rovnou jsem si koupila i Měděnou rukavici, tedy druhý díl ze série Magisterium. Železnou zkoušku už jsem četla, a líbila se mi, takže brzy zkusím, zda se jí pokračování vyrovná.

Nakonec jsme ještě se sestrou využily (zajímavé, pět ze šesti knih jsem kupovala s ní!) slev v Albatrosu. Objednala jsem si Sundej mi měsíc, protože je to přesně ten typ knihy, který mám ráda. Nakonec jsem sáhla i po Archivu, i když obecně young adult vpodstatě nečtu. Samozřejmě mě zlákala tematika knih a námět zní zajímavě, takže tu mladost hrdinů snad nějak překousnu.

Co se týče čtení knih, je to tenhle měsíc krásně vyrovnané, šest jsem si jich koupila a šest jsem také přečetla.

Dohromady jsem se stihla prokousat skrze 1280 stran. 

Vesměs se jedná spíše o kratší knihy. Schválně jsem volila takové, které bych mohla jednoduše procpat do učení se na zkoušky. Celkem mě udivuje, že jsem jich v závěru stihla tolik, protože mi to s časem přišlo opravdu žalostné, ale samozřejmě mám radost.

Rok 2016 jsem začala Bouřkovou sezónou ze série o Zaklínači Geraldovi a musím říct, že jsem byla naprosto nadšená. Podobně jako povídky je Bouřková sezóna plná pravého geraldovského napětí, bojů, krásných (ale potvorských) čarodějek, urážení a intrik. Zápletka týkající se mágů mi chvílemi až vyrážela dech a nestíhala jsem se divit, co všechno je Sapkowski do knich schopen nacpat za zvěrstva. Celé Geraldovo putování (samozřejmě po boku jeho drahého Marigolda) bylo tak nějak příjemně známé a jeho ztráta mečů to celé dobře obohatila. Vytvořila jsem si svou vlastní teorii o tom, kdo by mohl mít prsty v jeho mečích a tak nějak si vysnila, díky komu je získá zpátky a to se nakonec opravdu stalo, takže palec nahoru pro mé předvídatelské schopnosti (ono to nebylo tak těžké). Potěšila mě tu postava trpaslíka, toho jsem si snadno zamilovala a užívala si jeho mluvu i náturu. Na druhou stranu mě trochu zarazil konec, který byl pro mě dost záhadný a podivný, ale myslím, že až přečtu celou ságu, bude to pro mě trošku jasnější. Celkově bych řekla, že je to jedna z lepších zaklínačských knih, a tvoří zajímavou vycpávku mezi dějem povídek a ságou.

Frankieho otázky před spaním si mě také velmi snadno získaly. Je to taková ta kniha o ničem a zároveň o všem, a ty já mám moc ráda. Líbila se mi Frankieho podivnost - to jakým způsobem přemýšlel, jak bojoval se světem a sám se sebou, jak se snažil být statečný pro ostatní. Celou jeho rodinku i přátele jsem si snadno oblíbila, a bavilo mě pozorovat jejich každodenní okamžiky protkané smíchem i bolestí a beznadějí. Líbilo se mi, jak Frankie přirovnával různé lidi k ptákům podle toho, jak vypadají, chovají se atd., to bylo hodně zajímavé a svým způsobem neobvyklé. Trápily mě jeho smutky kvůli mamince a celková neschopnost se tak nějak zařadit do tohohle světa, ale zároveň vím, že by ani zdaleka nebyl tak skvělý, kdyby to byl prostě normální kluk. Jeho otázky před spaním byly těžké - a krásně tak doplňovaly tu tíhu, kterou sebou pořád nesl světem - ale smysluplné a hezky příběh rámcovaly. Kdyby byl Frankie můj soused, nemilosrdně bych se mu vetřela do života a už nedala pokoj.

Lorniny knihy o andělích čtu už léta, ač si stále nejsou jistá, jestli se mi líbí nebo ne. Autorka má svůj vlastní specifický styl i svět, ve kterém žije, a nám čtenářům občas dovolí do něj na chvíli nahlédnout. Nebeská láska je kraťučká kniha, ve které se Lorna snaží lidem vysvětlit, že skrze lásku je možné ledacos, a že mohou jednoduše být šťastní, když nebudou jen zahledění do sebe, ale rozhlédnou se také kolem sebe. Speciálně se mi tam líbila část o sesterských (respektive sourozeneckých) vztazích, které jsou velmi specifické a nezaměnitelné. V mnohém s Lornou souhlasím a je podle mě statečná, že dokáže tahle jít vstříc světu a nahlas říkat, co jí našeptávají andělé. Měla jsem možnost autorku před pár lety potkat osobně, a je to opravdu moc milá osoba, takže občas odkročím od svého běžného čtení a ponořím se do některé z jejích srdečných knih.

Nejtemnější část lesa byla naprostým zklamáním celého ledna a troufám si tvrdit, že má dost dobrý náběh na to být jednou z nejhorších knih, které letos přečtu. Těšila jsem se, protože mám Holly Blackovou moc ráda a nedostala jsem nic jiného než zklamání. Příběh byl sám o sobě dost slabý, zápletka nijak zvlášť propracovaná, celé mi to jaksi nesedělo a spojení běžného světa s tím fantastickým se podle mě prostě nepovedlo. Hodně se mi nelíbila mladost hlavních postav a nebyla jsem si vědoma toho, že to tak bude, když jem si knihu kupovala. Doufala jsem v něco trochu více magického a snad i pohádkového, něco mytického a z jiného světa, ale tohle byla spíš young adult trošku šmrcnutá nadpřirozenem, které tu stejně ani nesedělo. Našlo se tu pár světlých momentů, několik větiček které mě pobavily, např. zmínka o desátém a jedenáctém Doktorovi, ale celkově to nemělo šanci můj názor na knihu zlepšit. Úplně nejhorší ze všeho byl překlad. V knize jsou desítky a desítky chyb a já jsem postupně upadala hlouběji a hlouběji do deprese. V jednom momentě, když jsem se dočetla o "vyslíchání", jsem chtěla knihu okamžitě utopit, jindy jsem ji málem hodila přes celý pokoj a stále ještě přemýšlím o tom, že se vyšplhám někam hodně vysoko a prostě ji zahodím. Jakožto češtinářka jsem nebyla schopná tyhle boty přehlížet, a těch chyb tam bylo opravdu mraky. Občas se dokonce stalo, že byla úplně zaměněna jména postav a vážně nechápu, jak se vůbec něco takového může stát. Myslím, že jsem ještě nikdy nečetla knihu, ve které by bylo tolik chyb, takže Nejtemnější část lesa u mě absolutně nezabodovala a připravila mi tak nemilé překvapení.

Piknik u cesty bratrů Strugackových mi půjčil kamarád a tahle snad už sci-fi klasika ve mě zanechala velmi rozporuplné pocity. Je to hodně krátký příběh, což bylo na druhou stranu dobře, protože jsem z něj postupně magořila a tíživá atmosféra knihy na mě vrhala dost depresivní náladu, takže jsem nakonec byla i ráda, když jsem knihu dočetla. Bylo to celé šíleně zajímavé a hrozně moc podivné. Nebyla jsem si úplně jistá, jak se celý příběh vyvrbí a i po dočtení jsem pořád tak trošku na vážkách. Piknik u cesty mi přišel jako takové to správné sci-fi psycho, která se dřív psali. Určitě bych od autorů zkusila ještě nějakou další knihu, ale nejdříve si asi chvilku odpočinu, než se zase nechám vydeptat. Z celého čtení mám tak nějak dojem, že mi toho hodně unikalo a nebyla jsem úplně schopná příběh správně uchopit, ale možná to tak jen mělo působit a ta tajemnost zkrátka byla součástí plánu autorů.

Knihy Roalda Dahla čtu pravidelně. Vždycky, když nějak potřebuji zaplnit pár volných dnů, sáhlu po některé z jeho knih. Myslím, že je to úžasný autor se skvělým smyslem pro humor a také pořádný blázen, takže jeho příběhy pročítám moc ráda. Karlíka a továrnu na čokoládu jsem za poslední roky četla už několikrát a film jsem taky viděla už mockrát, ale k pokračování jeho příběhu jsem se dostala až teď. Někde jsem četla, že je kniha slabší a na první díl absolutně nemá. Mě se naopak líbila moc. Dahl si dokázal udržet humor, který krásně rozjel už u továrny na čokoládu a cestu vesmírem a následovné "čachrování" s věkem Charlieho prarodičů jsem si užila. Možná je to jen v mé vlastní hlavě (téměř určitě ano), ale skleněný výtah, kterým Willy Wonka a ostatní cestovali, mi hrozně přípomínal Doktorovu Tardis - dokonce tu byly nějaké náznaky toho, že je Wonka jen blázen s létajícím boxem - to přece nemůže být náhoda. Hodně tomu napomáhaly i ilustrace, na kterých výtah opravdu dost vypadal jako ona pověstná policejní budka. Momentálně zastávám teorii, že Doctor Who vznikl tak, že si někdo přečetl Dahlovu knihu a přišlo mi to správně potrefené. Řekla bych že Charlie and the Great Glass Elevator je jedna z lepších Dahlových knih. Opravdu se mi to líbilo a už se těším, až si zas přečtu další z jeho knih.

To je protentokrát tedy vše. Jaké knihy jste přečetli vy? A četly jste některou z těch, které jsem v rámci ledna vybrala já? Pokud ne, určitě některou zkuste, stojí (většinou) za to!