Blake Crouch - Městečko Pines

Originální název: Pines

Počet stran: 382

Rok vydání: 2013 / originál 2011

Žánr: Thriller, sci-fi

Anotace:

Po vážné automobilové nehodě skončí v nemocnici. Od místního psychiatra se dozví, že utrpěl poranění mozku a že rozhodně nemůže opustit nemocnici. Ethan ho neuposlechne a bez peněz a bez dokladů vyráží do města, aby se pustil do vyšetřování. Naráží na neochotu místního šerifa a řadu podivných osob, z nichž žádná není tím, kým se zdá. Nemůže se spojit se svými nadřízenými ani s manželkou a stále jasněji si uvědomuje, že se ocitl ve světě, jemuž nerozumí a v němž se necítí ani trochu bezpečně. Vše se ještě víc zkomplikuje, když konečně nalezne znetvořené tělo jednoho z agentů. Burke ví, že je načase zmizet, ale současně tuší, že na útěk je už pozdě. Nezbývá než bojovat a snažit se zachránit alespoň holý život.

Kniha Městečko Pines je další z řady mimořádně úspěšných knih Blakea Crouche, který je ve Spojených státech a mnoha dalších zemích celého světa znám jako autor napínavých příběhů na pomezí hororu, thrilleru a sci-fi. A právě tuto prověřenou kombinaci Crouch použil i v románu Městečko Pines, který vyniká svižnými, skvěle vypointovanými dialogy, přesvědčivou kresbou jednotlivých postav a především strhujícím příběhem s překvapivým rozuzlením, jež vám vyrazí dech.

Městečko Pines nadchne všechny fanoušky Stephena Kinga, Petera Strauba a Paula Wilsona i milovníky Lynchova seriálu Městečko Twin Peaks, jímž se Crouch nechal podle svých vlastních slov inspirovat. A nejen je. Potěší každého, kdo má rád napětí a kvalitní literaturu.

Mé hodnocení:

Tento sci-fi počin mě opravdu překvapil. Tajemná atmosféra vás dlouho nechá na vážkách a i po dočtení knihy, když se nad tím zamyslíte, to nedává moc smysl. Líbilo se mi to. Byla jsem z toho sice trochu na prášky hlavně když po několika kapitolách přišla kapitola psaná z pohledu Ethanovi manželky Theresy. To mě dokonale mátlo. 

V knize nebyl nikdo koho bych si zamilovala nebo koho bych nenáviděla z hloubi duše. Teda možná ze začátku jo, ale ten konec to tak nějak zmírnil.

Nejhorší kapitola pro mě byla, jak Ethan lezl větrací šachtou. Stísněné prostory zrovna dvakrát nemusím, takže jsem u čtení ani nedýchala, protože v té šachtě by to nešlo… Já tam lezla s Ethanem… 

Shrnu to. Kdyby Ethan držel hubu a krok, kniha by byla o ničem. 

Citace:

Spíš měl pocit, jakoby četl knihu napsanou nějakým neznámým jazykem, který možná kdysi znal, ale z nějakého důvodu ho zapomněl. Věděl, že pravda je blízko, jen kousek za hranicí vědomí, ale právě teď zcela mimo dosah.

Přemohl ho spánek.

Nebo snad mdloby.

Možná na minutu umřel.