čtvrtek 13. dubna 2017

Knižní březen s Veru

Březen byl svým způsobem specifický, a to hned díky dvěma věcem: 1. nekoupila jsem si ani jednu knihu, 2. četla jsem hrozně hrozně málo. Takže pokud bych tento jarní měsíc měla hodnotit z knihomolského pohledu, dalo by se říci, že byl velmi slabý. Nic moc se nedělo a to, co se dělo, nestálo za moc. Hodně času jsem trávila učením (sebe nebo ostatních) a ten zbylý čas většinou nějakým sportem nebo něčím podobným, takže na čtení už mi většinou nezbývala energie ani čas. Ne snad, že by mi to nechybělo. Bohužel jsem si ale na tohle období vybrala úplně nevhodnou knihu, která mě nebavila, takže jsem ani neměla moc velkou motivaci se k ní vracet. Ale nakonec jsem ji přelouskala a povím vám o tom níže. A teď už tedy k tomu, co jsem zvládla přečíst.


V březnu jsem přečetla tři knihy, dva komiksy a pustila si jednu audioknihu. Dohromady tedy dá se říct 6 kousků. No není to tak hrozné, ale dobrý pocit z toho nemám.


Začnu tím nejpřekvapivějším - rozhodla jsem se prubnout audio knihy. Zatím jsem si k nim nikdy předtím cestu nenašla. Ráda si čtu sama, na poslouchání knih až tolik nejsem. Ale teď jsem si říkala, že to na to chození do školy nebo běh nemusí být špatné. A naštěstí jsem začala Harrym. A to bylo super. Takže ano, občas si pustím i nějakou knihu takhle, do sluchátek, na své procházky, ale rozhodně mě to nebaví tolik jako čtení jako takové.


Někdy loni jsem četla první díl komiksu s Fanoušem. Bylo to překvapivě dobré - vtipné, svižné a dobře parodické. Teď jsem popadla další dva díly a ty byly v hodně podobném duchu. Líbilo se mi to. Je to přisprostlé, padlé na hlavu, plné všech možných klišé a trapáren a prostě fajn. Takže jestli dostanete někdy chuť na skvělou oddechovku, která by vás mohla i skvěle pobavit, určitě Fanouše zkuste.


Kamenem úrazu tohoto měsíce byl právě Kerouac. Nevěděla jsem, co číst. A tak jsem se z náhlého popudu rozhodla zajít do knihovny a přečíst si nějakou klasiku v originále, protože jsem delší dobu nečetla nic takového anglicky. A sáhla jsem po On the Road (Na cestě). No a byla to děsná chyba. Vůbec mi kniha nesedla. Čekala jsem nějaký správný pocit psychedelična, ale ten se nedostavil. Prostě mě to nebavilo. Táhlo se to. Bylo to trapné a nudné. A úplně jiné než já. Uznávám, pro Kerouaca asi nejsem správná osoba. Určitě je to kniha, která může některé lidi oslnit. Ale já nejsem jedním z nich. Takže za mě jedno velké důrazné NE. 


Někdy ze začátku měsíce jsem se pustila do knihy od Adélky. Ona moc dobře ví, jaké příběhy mám ráda, takže se mi samozřejmě trefila do vkusu. No a líbilo se mi to. Zloděj luridia byl přesně takový, jakého jsem ho čekala. Bylo to praštěné a chytré, zábavné a správně dětské. Bavilo mě to. Opravdu ano. A četlo se to jedna báseň. Takže už se těším, až vyjde druhý díl. Rozhodně si jej přečtu. A knihu vřele doporučuju.


Na přelomu února a března jsem četla Keplera. Po Vánocích jsem louskala Playground a byla neskonale zklamaná. Ani to mě ale nezastavilo předtím si rychle koupit nový díl s Joonou. A naštěstí to bylo stokrát lepší než zmiňovaný Playground. Líbilo se mi to. Hrozně moc. Opravdu mě to bavilo. Lovec králíků byl dokonale krutý a vychytralý. Bylo to správně Joonovské a Keplerovské. Severské detektivky miluju a tohle je jeden z autorů, na kterého nedám dopustit - tedy co se detektivek týče, ten thriller se opravdu nepovedl. Dokonce jsem na knihu sepsala i recenzi, takže jestli vás zajímá, mrkněte se.

No a to je tedy za březen vše. Dva komiksy, tři přečtené knihy a jedna audio kniha. Nic moc, ale vlastně jsem ráda i za tohle. Protože poslední dobou těm knihám opravdu moc nedávám. Ne že bych nečetla ráda, to rozhodně ne, knihy miluji, ale často dám před nimi přednost něčemu jinému, ať už proto, že chci, nebo zkrátka musím. A tak nakonec přečtu takhle málo. Ale nevadí. A co jste přečetli za březen vy? :) Pochlubte se.

pondělí 27. března 2017

I'll tell you a story

Minulý týden jsem vám říkala o svých oblíbených knižních hrdinech. Předtím tu přišla na přetřes fantastika jako taková, a pořád se to celé tak nějak motá kolem knih. Aby taky ne, to je tak nějak to, čemu se průběžně věnuji. No a dneska jsem si pro vás připravila další ze svých myšlenek. Tentokrát takové, které se budou týkat příběhů.


Už z pravé podstaty knih plyne to, že jsou plné příběhů. Některé jsou smyšlené, jiné víceméně reálné a založené na životech opravdových lidí. Myslím, že je spousta důvodů, proč lidé čtou. Samozřejmě je to baví. Je to jakýsi únik. A všechny ty emoce jsou prostě bezvadné! Ale myslím, že knihy jsou tak úspěšné díky jedné dokonale prosté věci - jsou plné příběhů.


Příběhy tu byly odnepaměti. Jsou součástí světa a toho, jak jej vnímáme. Vlastně si lidé nedokáží své životy představit bez nich. Ráno vstanete a hned přemýšlíte v příbězích. Vyprávíte přátelům, co jste zažili. Formulujete své myšlenky do slov a ty do vět, a jednotlivé věty tvoří nějaký váš příběh. A když se na chvíli zastavíte a rozhlédnete se kolem sebe, můžete je vidět - ty všudypřítomné příběhy, jednoduše poletujíc kolem nás. Každý máme svůj vlastní. Vlastně ne - máme jich spousty. Příběhy jsou základem všeho. Jsou neodmyslitelně protkané v naší realitě.


A mně tak nějak připadá, že často vlastně zapomeneme na to, jak obrovskou moc a kouzlo mohou příběhy mít. Kdysi jsem vytvářela práci do školy, která byla založená na myšlence story-tellingu. Toho, jak prospěšný může být ve školní výuce, jak mocný umí být a jakým způsobem dokáže působit na emoce a morálku dětí (lidí). A od té doby se ve své hlavě stále tak nějak k téhle myšlence vracím. Myšlence toho, že příběhy mají obrovskou sílu. A nějakou dobu zpátky mi v hlavě uvízl jeden moment z Doctora Who, kde jedenáctý Doctor promlouvá k "čemusi", co požírá příběhy, a říká, že mu poví příběh. A nakonec přistoupí Clara a nabídne ten nejdůležitější list v lidských dějinách jako obětinu onomu Bohu/tyranovi. A Doctor doplní myšlenku, že je spousta toho, co se stalo. Obrovské množství. Ale něčeho je ještě více - toho, co se nikdy nestalo. To je nekonečné. A právě to nám dávají knihy. Skrývají příběhy toho, co se nikdy nestalo. Toho, co by se stát mohlo. Co by se stát mělo. Nebo taky nemělo. A to jim také dává nekonečnou sílu a moc.


Upřímně věřím, že právě příběhy dokáží změnit svět. Když se nad tím zamyslíte, snad mi dáte za pravdu. Ne nadarmo se říká, že pero je mocnější zbraní než meč. Slova dokáží ublížit i potěšit. Mohou člověku navždy změnit svět - udělat ho lepším ale taky horším. Vše, co se kdy stalo, začalo nějakým "povím vám příběh". A často jsou to právě ony příběhy, které mají mnohem větší moc než samotná realita.


A proto myslím, že pokud příběhy využijeme tím dobrým způsobem, můžeme vlastně skrze ně docílit dobra. Někomu udělat radost, pomoci, vyléčit, rozesmát. A to je to, co pro nás dělají spisovatelé. Dávají nám své příběhy. Natahují k nám svou ruku s příběhem na dlani. Takže až mi znovu někdo řekne, že nemá rád knihy, možná seberu odvahu a zeptám se ho, proč nemá rád příběhy. Je snad odpůrcem slov nebo myšlenek? Vždyť knihy jsou pouze tištěnou formou našich životů. Životů někoho. Příběhů někoho.


Ale příběhy samozřejmě nejsou jen v knihách. Cokoliv může mít svůj vlastní příběh - hudba, kterou někdo složil, obraz nakreslený umělcem nebo prostá slátanina dítěte ve školce, tanec nebo pohyb při běhu, způsob jakým člověk řídí auto či to, jak se někdo umí smát. A pokud některý z vašich příběhů začnete sdílet s ostatními, v tom momentě začne ta pravá magie. Magie sdíleného příběhu. Podobně jako když otevřete knihu. A dýchne na vás další nový příběh. A možná právě to je ten důvod, proč se ke knihám vracím. Protože miluji příběhy. Vidím je všude a naprosto v ně věřím. Bez nich by můj život byl tak prázdný, že by neměl žádný smysl. Knihy jsou způsob, jak zachytit příběhy a jsou tedy vlastně jakousi jednoduchou demonstrací života jako takového. A dokud bude na světě byť jediný člověk, budou potřeba příběhy a tedy knihy.


No a taková myšlenka na závěr - opět slova Doctora Who - We're all stories in the end, just make it a good one, eh? :)



pondělí 20. března 2017

Mí (nejen) knižní hrdinové

Nedávno jsem mluvila o tom, jak důležitý je pro mě fantasy žánr. A dnes bych vám ráda řekla něco o hrdinech, kteří mě provází životem a nikdy mě nenechají ve štychu. Většina z nich bude knižní, ale někteří - jedni z těch nejdůležitějších - si mě získali ve světech seriálových.

Už několikrát jsem tu při různých příležitostech citovala Inkoustové srdce. Tahle kniha mě v myšlenkách už léta provází a nyní přišel čas jejích mouder znovu využít. Krom ukládání vzpomínek jsou totiž knihy setsakramentsky dobré ještě v něčem - dávají nám přátele. A Meggie to podle mého mínění vystihla dokonale:

Možná měl pravdu. Ale Meggie si brala knížky na každou cestu ještě z jiného důvodu. V cizím prostředí byly její domov - promlouvaly k ní důvěrným hlasem, byli to přátelé, kteří se s ní nikdy nehádali, chytří, mocní přátelé, odvážní a všemi mastmi mazaní, zcestovalí, prověření dobrodružstvími. Knihy ji povzbuzovaly, když byla smutná, a zaháněly dlouho chvíli, zatímco Mo stříhal kůži a látky a znovu sešíval staré stránky, které zkřehly nesčetnými roky a pod nespočtem listujících prstů.


Samozřejmě vím, že některým lidem by asi přišlo bláznivé hledat přátele na potištěných stránkách. Ale byli by to přesně ti lidé, s kterými bych neztrácela čas, a rozhovor nejspíš ani nezačala. Podobně jako i spousta jiných knihomolů, ani já nejsem kdovíjak společenský člověk. S lidmi mi to nejde, nejsem tzv. "people person", většinou je odradím svým protivným vzezřením, popřípadě dříve nebo později stejně utečou, často bez rozloučení a s velice bolestnou pachutí.


Abych se ale vrátila k své původní myšlence, nedávno jsem si uvědomila jednu věc - za ty roky, které jsem strávila čtením (případně sledováním) příběhů, jsem si posbírala pěknou řádku hrdinů, kteří se mnou jdou životem a pomáhají mi, když to zrovna potřebuju. Umí mě rozesmát a dávají mi sílu. Dokáží mi ukázat cestu, když si připadám ztracená. A občas mě pořádně nakopnou, když si to zasloužím.


Nedávno jsem se učila na zkoušku a celé mi to připadalo velice beznadějné. Byla jsem smutná a bez života, takže se i svět kolem mě zdál černý. Ale pak mi probleskla hlavou filosofie Hermiony. Ta by to přece nikdy nevzdala. Šla by do knihovny. A tenhle myšlenkový vlak jel vesele dál a po cestě přibíral další cestující, kteří mi radili, co mám dělat. A ono to opravdu pomohlo. Vzchopila jsem se, začala si více věřit a opřela se do práce. Prostě jsem jen potřebovala nakopnutí od svých hrdinů. A díky tomu mi došla jedna věc...


Myslím, že občas těm našim knižním hrdinům nevěnujeme dostatečnou pozornost. Bereme je tak nějak samozřejmě. Jsou tu, my víme, že se k nim můžeme kdykoliv vrátit - ať už čtením nebo třeba v myšlenkách - a to tak nějak stačí. Ale v hloubi srdce vím, že si zaslouží víc než jen pár myšlenek a občasnou referenci. A tahle myšlenka mě přivedla na napád sepsat tenhle článek a taky takový malý hold mým hrdinům. Nejsou zde všichni, samozřejmě, mám jich více, některé potkávám jen občas, na jiné myslím denně. V posledních letech jsem si hodně zvykla přemýšlet, psát a mluvit anglicky. Některá slova mi v tomto jazyce imponují více. A přesto, že jsou mé články běžně ryze české, tentokrát udělám výjimku a použiji oba jazyky. A vy si můžete vybrat podle toho, ve kterém čtete radši.

Dumbledore told me that happiness can be found even in the darkest of times if one only remembers to turn on the light. Hermione explained that when in doubt, I should head to the library. Molly taught me that you should never give up on those you really love and you should never lose hope. Sherlock showed me that even people who don't believe in heroes can become one. Granny Weatherwax made herself into a good example because even people who didn't need people needed people around them to know that they were the kind of people who didn't need people. Elsa said that you can be sad while you eat candies but it is much much harder. And her grandmother added that only weird people get to change the world, the normal ones never changed one bit. Luna gave me the strength to be who I really was and to always stay extraordinary. Mo made me realise that memories cling to the printed page better than anything else. And Liesel reminded me that stories can guide you though the darkness. Max whispered that words are life. Doctor smiled and said that  it's not the time that matters, it's the person. And that there's a lot of things you need to get across this universe but most of all you need a hand to hold. Merlin taught me that sometimes the biggest heroes aren't the ones that show courage and fight with a sword but the ones hidden, kind and patient, loyal friends that never cease to believe in a better world. Sam taught me the tales that really mattered are the ones full of darkness and danger. Stories about people who kept going because they were holding onto something - that there's some good in this world and it's worth fighting for. Dahl told me that the greatest secrets are always  hidden in the most unlikely places. Those who don't believe in magic will never find it.


Brumbál mi řekl, že štěstí může být nalezeno i v těch nejtemnějších dobách, pokud si člověk vzpomene rozsvítit světlo. Hermiona vysvětlila, že pokud jsem na pochybách, měla bych jít do knihovny. Molly mě naučila, že bych to nikdy neměla vzdávat s lidmi, které miluji a nikdy bych neměla ztrácet naději. Sherlock mi ukázal, že i lidé, kteří nevěří na hrdiny, se jedním mohou stát. Bábi Zlopočasná udělala sama sebe dobrým příkladem, protože dokonce i lidé, kteří nepotřebují lidi, potřebují lidi, aby poznali, že jsou ten typ lidí, který nepotřebuje lidi. Elsa mi řekla, že člověk může být smutný, když jí sladkosti, ale je to mnohem mnohem těžší. A její babička dodala, že jenom divní lidé mohou změnit svět, protože ti normální ještě nezměnili ani prd. Lenka Střelenka mi dala sílu být tím, kým opravdu jsem, a pomohla mi vždy být neobyčejná. Mo mi pomohl si uvědomit, že na ničem neulpívají vzpomínky tak dobře jako na potištěných stránkách. A Liesel mi připomněla, že příběhy nás mohou provést skrze temnotu. Max zašeptal, že slova jsou život. Doctor se usmál a řekl, že to není čas, na čem záleží, ale osoba. A že je spousta věcí, které člověk potřebuje, aby se dostal skrze vesmír, ale především potřebuje ruku, kterou může držet. Merlin mě naučil, že někdy nejsou ti největší hrdinové ti, kteří ukazují odvahu a bojují s mečem, ale ti, kteří zůstávají skrytí, laskaví a trpěliví, věrní přátelé, kteří nikdy nepřestanou věřit v lepší svět. Sam mě naučil, že příběhy, na kterých opravdu záleží, jsou ty plné temnoty a nebezpečí. Příběhy o lidech, kteří dál bojovali, protože se měli k čemu upnout - že je na tomto světě ještě stále nějaké dobro a stojí za to kvůli němu bojovat. Dahl mi řekl, že ta nejúžasnější tajemství jsou vždycky skryta na těch nejnepravděpodobnějších místech. Ti, kteří nevěří v magii, ji nikdy nenajdou.


Takže ano, je to tak - mí knižní a seriálové hrdinové mí dávají hrozně moc. Nedokáži si svůj život bez nich představit. Jsou pro mě stejně tak důležití jako lidé z masa a kostí. A mnohdy dokonce i více. Vím, že mě nezklamou. Že mi neublíží. A že jsou tu pro mě. Mohu se na ně spolehnout. Věřím, že mí hrdinové mě činí silnější. A že ve chvíli, kdy to budu nejvíce potřebovat, některý z nich přijde, vezmě mě za ruku a bude mi našeptávat, co mám dělat. A tímto jim děkuji za všechno, co pro mě kdy udělali. A co vy? Jací jsou vaši hrdinové?



neděle 12. března 2017

Obrana fantastiky proti zlobivým jejím utrhačům

Každý má rád jiné věci - někdo rád vysazuje květiny, jiný celé dny stráví v kuchyni, a někdo čte. Můžete samozřejmě dělat tohle všechno a ještě mnohem více, ale myslím to teď tak, že vkusy lidí jsou různé. A stejné je to se žánry, které čteme. Ale přesto mi připadá, že i když každý tak nějak víme a tvrdíme, že nečtou všichni to stejné, máme často tendence některé žánry shazovat. Abych nechodila dlouho okolo horké kaše - mluvím o fantasy. Už delší dobu se pohybuju na akademické půdě. Teď jsem dokonce i víceméně součástí týmu, učím na univerzitě. A ještě ke všemu jsem učitelka. Takže jsem se školou dost spjatá. Pohybuji se v kruhu docentů a profesorů, chodívám na konference a vyučuji, třeba i úvod do studia literatury. A stále znova narážím na konflikt ohledně fantasy. A jako správný fanoušek mám neustále tendence tento žánr bránit. Už delší dobu jsem tak chtěla udělat i tady, na blogu. Ne snad proto, že bych myslela, že vy sami nemáte fantasy rádi. Spíše i přes to. Nebo možná právě proto. Takže tohle bude taková malá obrana - obrana fantastiky proti zlobivým jejím utrhačům. Myslím totiž, že mám připravených pár dobrých důvodů, proč je fantasy mnohem hodnotnější, než někteří (odborníci) tvrdí.


Myslím, že fantasy opravdu je dobrý žánr. Přesto se často řadí do brakové literatury. Jistě, jsou knihy, které jsou opravdovými braky. A že jich je spousta. Ale takové jsou ve všech žánrech, ne jen ve fantasy. Jakýkoliv žánr může být brakoidní, takže odsoudit fantastiku proto, že se v jejích řadách vyskytují i obrovské a nekvalitní hrůzy je tak trochu nefér.

Tohle je možná trošku přehnané tvrzení, ale fantastika jako taková tu byla vždycky. Jistě, dle dnešní terminologie se to tak úplně nebere. Ale přesto - již takové texty jako třeba Beowulf nebo Bible - jsou plné víceméně fantastických prvků. A tyto texty jsou stále čteny a znovu se z nich čerpá. Stále se objevují nové výklady Merlina, lidé vědí o Arturovi nebo Robinu Hoodovi. Teď jim říkáme různě, třeba kořenové texty, ale podstata je pořád stejná - už v úplných zárodcích literatury jako takové existovala fantastika. Lidé četli knihy, které byly plné nadpřirozených úkazů a magických bytostí. Kde se vyskytovaly zázraky a magie. A bylo to úplně v pořádku. Jistě, obrovský rozdíl byl hlavně v tom, že lidé v dané příběhy věřili. Oni věřili, že se ony události opravdu staly. A proto to bylo v pořádku. Ale v čem je dnešní fantastika tolik odlišná od různých legend a mýtů? Házet jedno na stranu kvalitní literatury a druhé zakopávat do hromady braku mi přijde značně zfamfrněné.


Literaturou se zabývám víceméně každý den. Nejsem jen obyčejný fanda - čtenář a bloger - řeším ji hodně i ve škole. Celá má disertační práce a studium se okolo ní točí. A často se ocitnu v konverzaci s některým vyučujícím a řešíme právě literaturu. Co znamená. Jak bychom k ní měli přistupovat. Jak ji vyučovat... Ale i přes všechny ty rádoby velké silné řeči ostatních mám pocit, že zůstávají zapšklými morousy bez kapky představivosti. Věřím tomu, že zážitek z knih není jen o tom, zda se jedná o knihy kvalitní nebo ne. Není o žánru. Dokonce ani o ději. Dobrá kniha je taková, která člověku něco dá. Pokud člověka těší číst fantasy a něco si z toho odnese, pak jsou to přece kvalitní a smysluplné knihy, ne?

Já osobně si myslím, že ve fantasy je úplně vše, co člověk potřebuje. Je to svým způsobem dokonalý žánr. Je plná odvěkých pravd. Najdeme tu boj dobra se zlem. Charaktery postavené před velká morální rozhodnutí. Bolest i odpuštění. Je v ní láska, ale taky nenávist. Problémy v rámci rodin i války. Pochybnosti i odhodlání. Připadá mi, že fantasy je plná moudra. Že je opravdová. Jsou v ní takové příběhy, které s člověkem zůstanou. Navíc si na nic nehraje. Není to žádný velenamyšlený žánr zahalený tajemstvím, u kterého musí člověk na každé straně přemýšlet, jak to autor myslel. Její obrovská síla není v tom, že by si hrála na něco více. Fantasy prostě je taková, jaká je. A spoustu je v ní řečeno na plnou hubu. Ale přesto je také plná toho skrytého. Můžeme si v ní najít to, co chceme. To, co potřebujeme. Svým způsobem umí být krásně neutrální.


Jsem velkým zastáncem příběhů. Osobně si myslím, že je v nich obroská síla. Že mohou člověku dokonale proměnit svět. Udělat jej silnějším a lepším člověkem. Věřím, že pouhé příběhy mohou znamenat strašně moc. Ať už to jsou situace, kdy malé dítě naslouchá vyprávění svého dědečka nebo někdo starší, kdo takový příběh hltá na stránkách knihy. Příběhy tu byly vždy a jejich hodnota je nepopsatelná. A tak nějak mi vždycky připadalo, že právě fantastické příběhy jsou ty, které ke mě dokáží promlouvat nejlépe. Jistě, mám své oblíbence i mezi jinými žánry. Ale je to právě fantasy, odkud jsem si toho odnesla nejvíce. Opravdu věřím, že díky fantasy jsem lepším člověkem. Že umím být odvážnější, veselejší nebo optimističtější.


Při psaní diplomky jsem přečetla desítky článků o fantastice. Ty podpůrné i ty, které ji hanily. A stále se opakovalo několik stejných argumentů. Jedním z nich bylo to, že fantasy příběhy nejsou skutečné. Že jsou kompletně vymyšlené a nereálné. Že jejich hodnota je menší právě proto, že narozdíl od jiných žánrů nejsou pravdivé. Líbil se mi argument jednoho člověka, který na to řekl, že všechny příběhy jsou vymyšlené. Všechny knihy si někdo vymyslel. Jistě, některé jsou více podle skutečnosti, jiné méně, ale všechny jsou vymyšlené. Včetně fantasy, samozřejmě. Netkví právě v tom krása knih?

Další výhoda fantasy je právě v její neutrálnosti. Některé žánry promlouvají jen k velmi malému okruhu lidí. A ti se pak možná mohou cítit někým víc, protože preferují ten daný žánr. Jsou svým způsobem "výš", než jiní. Fantasy taková není. Čte ji velké množství lidí. A narozdíl od většiny jiných žánrů ji mají rádi i děti a dospívající. Stále si stěžujeme, že děti nečtou knihy. Že by měli číst více. Ale podle mě čtou. A co je baví? Ano, většinou je to právě fantasy. Takže fantasy je vlastně takový důležitý malý krůček k tomu, aby se lidé stali knihomoly. To je poměrně dobrý důvod ji schvalovat, ne?


Myslím, že bych mohla dlouhé hodiny mluvit o tom, proč je fantasy tím pravým ořechovým. Proč je to řánr žánrů. Proč má smysl a my bychom ji měli přinejmenším uznávat, když už ne přímo milovat. Dokonce jsem přemýšlela i o tom, že bych vynaložila to úsilí, abych vytvořila nějaký svůj vlastní čistě fantastický con. Plný přednášek o fantasy, role-play her a třeba i maratonů a knižních dílen. Ta přestava se mi hrozně líbí, ač je asi víceméně nereálná. A samozřejmě vím, že takové akce již existují. Ale nemyslím, že by vadilo, kdyby přibyla jedna další. Plně fantasy věřím. Dokázala bych za ni bojovat a nemyslím, že ji někdy přestanu bránit. Až nastane den, kdy budu tvrdit, že fantasy je špatný žánr, který nemá smysl číst a neměli bychom ostatní v její četbě podporovat, bude to také den, kdy jsem naprosto ztratila sama sebe. Upřímně věřím, že až mi bude osmdesát, budu sedět v křesle, upíjet kávu a chřoupat sušenky a pročítat nějakou další fantasy knihu. Protože budu stále věřit v její sílu. V její schopnost měnit svět. V její jedinečnost a krásu. Jste v tom se mnou? Pokud ne, možná je načase to přehodnotit...

pátek 3. března 2017

Lars Kepler - Lovec králíků

Název: originál Kaninjägaren, česky Lovec králíků
Autor: Lars Kepler
Rok vydání: originál 2016, česky 2017
Počet stran: 525
Nakladatelství: Host
Žánr: detektivka


Po událostech minulého dílu si Joona odpykává svůj trest ve vězení. Až do chvíle, než umře vážená osoba, a je ho třeba při vyšetřování. Saga mu domluví propustku a dokonce z toho kouká i propuštění, pokud se mu to ovšem celé povede vyřešit. Kdosi se totiž rozhodl, že zabije pár lidí. Přesně deset. A nic ho nezastaví. Celé to má nějaký svůj skrytý smysl, to je Joonovi jasné. Ale přijít na něj nebude tak jednoduché. A králící odpadávají jeden po druhém. Lov totiž již začal. A pokud lovce dokáže někdo zastavit, bude to jedině další lovec. Rychlý, vysoce inteligentní a zkušený. Dost možná někdo s finským přízvukem. Ale vodítek je málo a čas odtikává rychle. Králíci prchají. Ve vzduchu je pach krve a provinění.




Keplera mám jako autora ráda. Čtu jeho knihy už léta. Stále nechápu, jak tato manželská dvojce vlastně spolupracuje, že dokáží něco společného napsat, ale smekám před nimi. O Vánocích jsem četla jejich Playground a byla jsem neskonale zklamaná. Jako by to ani nebyl ten starý dobrý Kepler. Opravdu se mi to nelíbilo. Naštěstí velmi brzy přišel Lovec králíků. Keplerova šance na vykoupení. Možnost získat si mě zpět na svou stranu. A naštěstí se mu to povedlo...

Velkým lákadlem na knihách Keplera je právě postava Joony. Je zajímavý. Ne každý detektiv se vydaří. Občas jsou to protivní hrubiáni. Jindy zase přisprostlí opilci. Někdy nevyrovnané osobnosti s komplexy nebo přinejmenším nějakou tou závislostí. Mají rozpadné rodiny a téměř žádný funkční osobní život. Sami jsou pošramocení a ač se snaží pomáhat, jsou to právě oni, kdo by potřeboval pomoci. Občas jim chybí zdravý rozum a ne vždy jsou to morální lidé. Ale Joona je svým způsobem jiný. Osud k němu byl krutý. Přišel o svou rodinu. Ale nezhořkl. Není to nepříjemný člověk. Není ke svému okolí zlý nebo nevšímavý. Dokonce ani není hrubý k obětem nebo podezřelým. Umí s lidmi jednat. Je v něm cosi, díky čemu se mu lidé dokáží otevřít. Něco, díky čemu dokáží znovu věřit v život. Joona má totiž v sobě zabudouvaný jakýsi smysl pro spravedlnost. Pro morálku. Ale taky pro odpuštění. Je inteligentní, ale nechybí mu rozvaha. Jeho největší slabostí je asi ochota pomoci ostatním. Jako správný policajt nedokáže něco jen tak nechat být. Pátrá dál, dokud se nedozví pravdu. Ale není to žádný otloukánek, být vrahem, střetnout se s ním bych opravdu nechtěla. Jeho techniky jsou prudce funkční, ve vteřině dokáže zneškodnit i toho nejzkušenějšího protivníka. Jeho obrovskou výhodou je schopnost boje nablízko. Není to totiž jenom nějaký kecal. Vlastně je kombinací obojího - dokáže mluvit i bojovat. A to z něj dělá naprosto dokonalého detektiva. A pro jeho nadřízené dokonalou osinu v zadku.

V Lovci králíků se mihlo neuvěřitelné množství postav. Bylo to jimi doslova nabité. Samozřejmě se tu objevilo pár známých starých tváří. V čele s nádhernou Sagou. Ale krom toho tu byla velká sorta lidí - násilníci, prostitutky, politici, kuchaři nebo třeba děti a vystrašení lidé. Vzhledem k danému případu bylo potřeba pokrýt celkem velké množství oblastí a osob, takže příběh tak trochu pospíchal a scenerie se hodně střídaly. Čekala jsem, že se to v nějaké fázi zastaví a příběh utkví na nějakém momentu nebo osobě, ale on zběsile pelášil dál jako vyděšený králík. A nezastavil se až do poslední chvíle. 

Z počátku jsem si potichu stěžovala, že to bude nejspíš zase jeden z těch příběhů, kdy není možné vraha odhadnout, protože tam až do samého konce nebude. Spletla jsem se. Když se na scéně objevil a já pochopila, kdo je oním lovcem, vzalo mi to vítr z plachet. Bylo to nečekané a tak dokonale poetické, až to skoro zabolelo u srdce. Motiv vraha byl celkem jasný. Pomsta. A svým způsobem oprávněná, nutno podotknout. Jednotlivé oběti totiž opravdu byly vinny. A jejich minulost je dohnala. Neříkám, že si zasloužily to, co s nimi zamýšlel Lovec udělat. Ale na druhou stranu bylo celkem snadné s ním chvílemi sympatizovat.





Co se provedení jednotlivých vražd týče, bylo to opravdu nechutné. Lovec si své králíky vychutnával a jednoho po druhém je kuchal jako pravý profík. Když jsem si danou scénu živě představila v hlavě, málem jsem měla potřebu jít zvracet. Pokud vám nesedí potoky krve a důkladné ubližování lidem s dávkou preciznosti, knihu nečtěte. A ani ostatní momenty nebyly tak úplně sluníčkové. Objevila se tu spousta obscénních scén. Spousta nechutností a bolesti. Spousta naprosto neoprávněné krutosti. Skoro jako by ona krutost číhala na všech frontách, naprosto nemilosrdně a s gustem. 

Jediné, co bych snad knize vyčetla, bylo jakési nedotažení některých lidských osudů. Událo se toho spousta a mě připadalo, že většina se jen nakousla a už se k ní autoři nevrátili. Čekala jsem, že se některé věci budou řešit znovu. Sice nebyly důležité přímo pro samý případ Lovce králíků, ale přesto mi připadalo, že by jim bývalo bylo dobré věnovat více pozornosti. Teď už se nikdy nedozvím, jak to s danými lidmi bylo dál. 


Co dodat. Bavilo mě to. Bylo to přesné takové, jaké jsem to čekala. Nechutné a napínavé. Rychlé. A zvláštně uspokojující. Znovu jsem si říkala, že pokud dokáže někdo sepsat takový příběh, sám musí být šílenec. Připadalo mi, že Kepler skvěle pracoval s krutostí jednotlivých postav. Že jí ten příběh byl opravdu přímo napuštěný. A o to děsivější to bylo. Protože tu nešlo jen o jednoho psychotického vraha, kterého je třeba zastavit. Krutost na nás koukala ze všech stran. Byla všudypřítomná a nezničitelná. Bolestná a natolik opravdová. 

Lovce králíků bych doporučila všem, co mají rádi severské detektivky. Skvěle se bude hodit pro ty, co si potrpí na trošku ostřejší příběhy a nezaleknou se trochy krve. No a přečíst si jej mohou také ti, kterým imponují zajímavé postavy detektivů. Protože Joona je opravdu čtivou postavou. Takže si knihu přečtěte. Přečtěte si ji a uvidíme, jestli mi dáte za pravdu. Třeba vám taky bude připadat tak skvělá jako mě. Možná se potom můžeme pobavit o tom, jaké množství krutosti je pro detektivku tak akorát. A jestli je Kepler dvojice šílenců nebo géniů. 

P.S. A ten konec! Ten mě opravdu rozsekal. Co to bylo? Potřebuji pokračování. Zatracený Kepler.





Ten little rabbits, all dressed in white
Tried to go to Heaven on the end of a kite
Kite string got broken, down they all fell
Instead of going to Heaven, they went to...

Sofia pocítí zvláštní chlad na rtech. Když zvedne ruku, aby se dotkla úst, Wille se široce usměje.
Dojde k ní, pevně ji chytí za bradu a plivne jí přímo do obličeje.
"Co to děláš?" zeptá se Sofia s novým návalem závrati.
Náhle se jí podlomí nohy a ona dosedne na podlahu tak tvrdě, až se kousne do jazyka. Klesne na bok, ústa se jí plní krví a vidí, že se Wille postavil nad ni a rozepíná si poklopec manšestrových kalhot.

"Zvládneme to, žejo? řekne tiše.
"Zvládneme," přikývne Joona.
"Nezlomíš mi srdce, Joono?"
"Ne."

Lovec králíků vloží do pomuchlané igelitové tašky krabičku s devítimilimetrovými náboji do pistole, otočí sekeru s krátkým topůrkem, odloží ji a nechá tašku se zvonivým zvukem dopadnout na podlahu.
Natáhne ruku, uchopí jeden z malých snímků a postaví jej na vodorovnou kovovou lištu na vnitřní stěně kontejneru. Fotografie však okamžitě spadne.
Opatrně ji zase postaví a s úsměvem pohlédne na obličej: spokojená ústa, střapaté vlasy a prosvícené ucho. Nakloní se dopředu, podívá se do mužových očí a pomyslí si, že mu usekne nohy a bude sledovat, jak se jako hlemýžď plazí ve vlastní krvi.

Ale jistým způsobem je v tom všem nějaký hlubší smysl. Musí odhalit tu zvláštní konstelaci, najít algoritmus, vyřešit hádanku.
Cestou poslouchá mix písniček, který vlastně připravil pro svou dcer Lumi. Jsou to staré nahrávky švédské lidové hudby, pochodů a tanců. Housle, které připomínají letní smutek, lehkost mládí a proměny světlých nocí.

Lovec králíků si přejede hřbetem ukazováčku pod nosem, má pocit, jako by se mu spustila krev. Podívá se na prst, ale nic na něm není. Myslí na to, jak svazoval živé králíky s mrtvými a pak je vypouštěl. ŽIví a poranění za sebou táhli mrtvá těla, škubali sebou do různých stran a v panice se snažili uniknout. Na betonové podlaze za nimi zůstávaly zvláštní krvavé mapy.
Vybavuje si, jak vyděšeně hrabali zadníma nohama, škrábali drápky a snažili se zbavit tíhy mrtvých těl.

středa 1. března 2017

Knižní únor s Veru

Je to doslova pár dnů, co jsem sepisovala článek o čtení v lednu a už jsem tu zase - tentokrát s tím únorovým. Únor je hodně specifický měsíc, slavím narozeniny a svátek a dostanu díky tomu velké množství knih od svých blízkých. Tento únor nebyl v ničem jiný. 

V únoru mi tedy dohromady přibylo neuvěřitelných 15 knih. Kdysi to bývalo na denním (chápej měsíčním) pořádku, ale poslední dobou už knihy ve velkém nenakupuji, mám jich plné poličky a stále mám co číst, takže to ani není potřeba. 

 Sestra vyrukovala s touto knihou-neknihou. Je to spíše jen taková drobnůstka, ale rozhodla jsem se ji sem i tak přidat, už jen proto, že mi ji dala právě sestra. 

Domluvily jsem se s Aduš, že si dáme knihu na Den darované knihy a já váhala hned nad několika, které jsem si chtěla přečíst a tím pádem i nějak nenápadně procpat jí. Nakonec vyhrál Čarotepec. O téhle knize vím už dlouho. Původně jsem si ji chtěla koupit v angličtině, protože myslím, že by ta slovní hra pro mě byla ještě mnohem zajímavější, ale záviděla bych jí, a tak jsem si ho koupila takhle v češtině.

 Tyto knihy jsem dostala právě od Aduš. Před pár lety jsem četla Tři sestry, Georgette píše otci je další knihy od této autorky. Adélka si asi pamatovala, jak jsem Tři sestry vychvalovala do nebes a sáhla právě po tomto příběhu. Už na první pohled vypadá skvěle, takže se těším, jak se mi bude líbit. Čaroděj z ohňové hory je svým způsobem naprosto jedinečná kniha. Je to taková ten interaktivní příběh, kdy se v průběhu rozhoduji a dle toho se příběh utváří. Žádnou takovou zatím nemám, takže se těším, až to vyzkouším. Rozhodně mě to hrozně láká a připomíná mi to mé tak oblíbené DnD.

 Fantasy není nikdy dost a stejně tak fialové. Možná přesně takhle přemýšlela Aduš, když pro mě vybrala Neviditelnou knihovnu. Už jsem na ni slyšela pozitivní ohlasy, takže doufám, že mě taky bude bavit. Název zní každopádně skvěle. Moje spolublogerka ví, co mě baví. A tak mi vždycky nadělí nějakou tu knihu pro děti. Tentokrát je to Zloděj luridia. Vůbec jsem knihu neznala a vypadá to na dobrý odvaz, takže ji asi brzo popadnu a přečtu.

Kepler je moje srdcovka. Sérii s Joonou mám hrozně ráda a vždycky se těším, že přijde další díl. Tentokrát jsem se rozhodla nečekat a být vzorná fanynka - Lovce králíků jsem si objednala už v předprodeji, přímo u Hostu, poslali mi ji dne, kdy vyšla a hned druhý den mi knihu pan pošťák doručil, celá nadšená jsem ji rozbalila, nafotila a hned taky začala číst. Ještě ji nemám dočtenou, ale zatím mě to baví.

 Ďábelské hry jsem dostala od maminky. Obě jsme četly první díl této série a hrozně se nám líbil. Ona pak koupila i tenhle druhý díl (a rychle ho přečetla), takže nemusím čekat a hned se mohu pustit do dalšího z případů Kim Stoneové.

Knihy k narozeninám jsem dostala i od Terezky. Dala mi dokonce celý můj vlastní knižní box. No a mimo jiné v něm byly právě i tyto knihy. Výjimečná vypadá na zajímavou fantasy, jsem zvědavá, co v knize na mě čeká. Kindred spirits bude spíš taková anglická chuťovka na pár momentů, což já vždycky uvítám.

 Na narozeniny mě vzal Martin do knihkupectví a já si mohla vybrat nějaké knihy. Využila jsem těch z Knižního klubu a vyřádila se tak v knižním koutku. Jasnou volbou bylo pokračování Magisteria, tedy Bronzový klíč. Už jsem knihu i stačila přečíst a samozřejmě to bylo super.

Krom fantastiky jsem si vybrala taky kuchařky, protože se teď snažím hodně zkoušet nová jídla a už jsem nechtěla jen hledat recepty na internetu, protože jsem přece jenom opravdu papírová, takže mě o to víc těší si recept najít právě v knize a vařit podle ní. Energetické kuličky už jsem stačila vyzkoušet a ač jsou recepty velmi náročné na suroviny a asi nezkusím všechny, byla jsem příjemně překvapená. Dostala jsem od rodičů k narozeninám smoothie mixér, takže jsem k němu přihodila i knihu České smoothie. Už jsem jich pár zkusila vyzkoušet a zatím mi chutnaly. Jsou tu i takové, které bych nikdy sama nevytvořila, takže to asi bude dobrý pomocník při experimentech.

 Můžete se podívat na jeden z mnou již vyzkoušených receptů. Kuličky vypadají skvěle a chutnají stejně tak.

 
 Zpracování smoothie kuchařky je taky nádherné. Vždycky se pohodlně usadím na gauč a plánuji, jaké smoothie si další ráno připravím.

 I tyto kuchařky mi nadělil Martin, takže si asi dovedete představit, s jakým nadšením jsem z obchodu odcházela. U Hřejivých polévek jsem váhala a nebyla si jistá, jestli jsou pro mě to pravé, ale nakonec jsem ráda, že jsem je vybrala. Už jsem pár receptů zkusila a zatím mi vše chutnalo. Vaření pro vegany mě lákalo hlavně svou grafikou. Vegan nejsem, ale ráda vařím pro vegetariány nebo vegany, maso jím jen minimálně, takže jsem si řekla, že i tohle pro mě bude dobrý pomocník v kuchyni. A zatím náš vztah funguje skvěle. Recepty jsou prosté, ale moc chutné a opravdu mě baví je zkoušet.

 Tuhle polévku jsem zkoušela úplně jako první a měla vážně úspěch. 

No a nakonec ukázka z veganské knihy. Na jednotlivá jídla je radost pohledět.

To je co se týče nových knih za únor vše. Pokud byste měli zájem, mohu udělat speciální článek přímo o těchto kuchařkách, protože je určitě dobré si přečíst něčí názor, než si ji třeba sami pořídíte. Na některé z knih bude doufám dříve nebo později recenze, minimálně Keplera bych ráda spáchala. A teď už k přečteným knihám.

 Co se čtení týče, nebyl únor nijak slavný. Učila jsem se na zkoušku a četla velmi málo. Sice mi to bylo líto, ale co se dá dělat. Když už jsem si ukousla chvíli volna, spíše jsem hledala nějaké nové recepty nebo sportovala, takže toho času na čtení zbylo opravdu málo. Nakonec jsem přečetla 3 knihy a 1 rozečetla.

Nějak na to byla nálada a já se pustila do Pratchetta a zhltla jeho Maskerade. A bylo to samozřejmě famózní. Čarodějky jsou úžasné. Smála jsem se a hrozně mě to bavilo. Pratchettův humor je neuvěřitelně propracovaný a přesto svým způsobem prostý. Zjistila jsem, že jsem vlastně taková Nanny Ogg, což mě svým způsobem i potěšilo. Její přístup k životu mě baví. Ale i ubručená a přístá Granny má své kouzlo. K těm dvěma v příběhu přibyla Agnes a čarodějky jsou tedy zase tři. Tentokrát jsme se ocitli na prknech, která znamenají svět. Nebo tedy vlastně v opeře. The show must go on! Jestli máte rádi Pratchetta a tuhle knihu jste nečetli, určitě to napravte!

 Čaroděj Zeměmoří už mě provází nějakou dobu. Tentokrát uzrál čas na Tehanu. A bylo to fajn. Líbilo se mi to. Tahle série je taková... klidná. Celé to plyne velmi pomalu a s rozmyslem. Pokud hledáte v knize akci, tady jí příliš nenajdete. Ale přesto se u příběhů Le Guinové nikdy nenudím. Tenhle byl svým způsobem specifický. Opět jsme se setkali s dívkou z Hrobek Atuánu a mohli vidět kompletně zlomeného a změněného Krahujce. Do příběhu navíc přibyla dívenka, k níž byl osud obzvlášť krutý. Tehanu byl takový příběh ze života s kapkou magie navíc. Opět to bylo tak nějak o síle příběhů a víře. O putování a změnách. 

 Magisterium mě baví. Ano, samozřejmě, je to série pro děti. A ano, velmi to připomíná Harryho Pottera. Ale mě to vůbec nevadí. Prostě se mi to líbí. Po zdlouhavém Pratchettovi byl Bronzový klíč jako nový závan větru. Knihu jsem prolétla během dvou dnů a byla spokojená. Nemohu říct příliš, abych náhodou nějakým způsobem nespoilerovala, ale pokud už za sebou máte první dva díly, tady vás asi čeká pár překvapení. Příběh se pomalu stupňuje a jde do tuhého. A naší mladí přátelé jsou v tom až po uši. A nedají si říct. Jestli sérii neznáte nebo jste ji nečetli, určitě to zkuste, třeba se vám taky bude líbit jako mě.

No a měsíc jsem uzavřela právě Keplerem. Naneštěstí jsem ho nestačila přečíst celého. Což je ale na druhou stranu dobře, protože jsem tak získala pár dnů navíc ve společnosti Joony. Lovec králíků je nářez. Zatím jsem někde za půlkou a dost mě to baví. Vypadá to, že si Kepler spraví svou pošramocenou pověst způsobenou knihou Playground. Více se rozpovídám až v dalším článku případně v recenzi na Lovce králíků, ale zatím mohu říci jedno - určitě to zkuste, stojí to za to!

To je tedy úplně všechno. V únoru jsem přečetla 3 knihy a 1 rozečetla. Mé konečné skóre tedy činí 1111 přečtených stran. To číslo vyšlo ale naprosto bombasticky! Chabé, já vím, velmi chabé. Ale vzhledem k tomu, kolik se toho dělo, jsem ráda aspoň za tohle. Mohu jen doufat, že bude březen trochu více naplněný přečtenými stranami. No a pokud ne, nevadí, hlavně, aby mě vybrané knihy bavily. A co jste v únoru přečetli vy? Pochlubte se.