pátek 24. února 2017

Knižně blogové shrnutí roku 2016

Rok 2016 byl dle mého názoru velmi bohatý. Plný nových zážitků, krásných okamžiků, dnů zahalených stresem či strachem a knih. Povedlo se mi napsat a obhájit diplomku na tematiku fantasy, udělala jsem státnice z magisterského studia angličtiny a češtiny, a dokonce jsem byla přijatá na doktorské studium - shodou okolností (kdo by to byl čekal!) zaměřené na literaturu. Léto jsem si užila plnými doušky, vypravila se se svými milými na pár hezkých míst a přečetla několik hromádek knih. Odstěhovala jsem se z domu, kde jsem strávila celý svůj život, a stala se ze mě dívka z města. A zatím jsme ani nevyhořeli, ani po sobě nezačali házet noži! Měla jsem tu čest být přítomná na několika skvělých více či méně knižních akcích, strávila jsem své úplně první megarozlítané Vánoce a ať se dělo cokoliv, tak jsem četla...


A o knihách to bylo především. Četla jsem celý rok. Samozřejmě, jinak by to ani nešlo. Doufala jsem, že jich zvládnu více, ale nakonec jsem zakotvila na 65ti přečtených knihách a 10ti komiksech. Dohromady tedy 75. Není to špatné, ale mohlo to být mnohem lepší, že? Snad letos tu stovku už pokořím!



Jako vždycky jsem sice zůstala spíše svým introvertním já a příliš nevycházela mezi lidi, ale přesto jsem zažila množství skvělých okamžiků - většina se nějakým způsobem točila kolem knih. Byla jsem na skvělém sraze ve Valmezu, kde jsme hráli deskovky hluboko do noci a já pak druhý den ráno myslela, že umřu (jako vždy jsem přežila). I přes veškeré stresy ze státnic jsem jela na Svět knihy, který jsem si dokonale užila spolu s Terezkou a Kristýnkou a měla jsem tu čest potkat svou milovanou Yrsu. Uspořádaly jsme s Terezkou náš již druhý olomoucký sraz, který byl opravdu super, a dokonce jsem tu potkala nějaké nové lidi. Byla jsem v Brně na Whoconu, který byl ještě lepší než loni, a s holkama jsme oba dny řádily až do pozdních hodin. 


Rok 2016 byl poměrně bohatý také na různé filmy a seriály. Především jsem byla na půlnoční premiéře Fantastických zvířat, což bylo po těch letech bez novinek ze světa HP opravdovou ctí. Taky jsem v létě s kamarádkou spáchala maraton Harryho Pottera se všemi filmy a spoustou jídla. A v prosinci jsme udělaly něco podobného s vánočními speciály Doctora Who. Objevila jsem pár nových seriálů. Mimo jiné třeba Merlina, kterého jsem si záhy hrozně oblíbila a už na něj nedám dopustit. A ponořila se do nových dílů některých starých (Gilmorky! Sherlock!). A viděla několik opravdu hezkých filmů, jmenovitě třeba Obra Dobra, který mě chytil za srdce a opravdu potěšil.

Život je složený z okamžiků, a když se zpětně zamyslím nad těmi knižními v roce 2016, byl jich ten rok krásně plný. Vybavuji si třeba to, jak jsem v temném bunkru při baterce dětem na táboře četla Panenku z kostí. Nebo jak se mi povedlo založit nový knižní klub, a já tak objevila naprosto skvělé lidi. Vybavuji si čtení u vody a to, jak jsem s nostalgií hltala Prokleté dítě. Svou dětinskou radost, když jsem si rozbalila Fantastická zvířata. Ten okamžik, kdy jsem četla strašidelnou knihu z prostředí temného vlaku a něco se pokazilo, jakýsi chlápek zhasnul motor a celý vlak náhle potěmněl a já čekala, zda vůbec dojedu domů. Moje dojetí, když jsem poprvé spatřila naživo usměvavou Yrsu. Nebo rozbalování krásných knih pod stromečkem.

Ale rok 2016 samozřejmě nebyl jenom o knihách. Stala se toho spousta. Byl to rok změn. Začala jsem hubnout a sportovat a zajímat se o to, co jím. Bylo krásné poprvé hodinu v kuse běžet nebo ujet 50 km na kole. Poprvé jsem použila Ikeu i na něco jiného než nákupárnu svíček a vybrala si tam hromadu věcí do našeho nového bytu. Nechala jsem si vyrobit klíče a stala se součástí týmu ve škole, kde jsem předtím pět let strávila studiem. A najednou jsem se ocitla před třídou lidí, kterým jsem přednášela témata z literatury. A probírala s nimi v jeden moment absurdní drama a v ten druhý Zaklínače nebo Doctora Who...


Takže ano, rok 2016 byl plný nových zážitků. Plný knih a úžasných okamžiků štěstí. Strávila jsem jej s lidmi, které mám ráda, a na kterých mi záleží. A těch možná není mnoho, ale o to více pro mě znamenají. Nepřečetla jsem stovky knih ani neodjela na měsíc k moři. Nenapsala jsem knihu ani se nestala slavnou blogerkou. Ale užívala jsem si svůj krásně knihomolský život a byla šťastná. Rok 2016 byl skvělý rok. A já děkuji všem, kteří ho přožívali se mnou, ať už doma, v bytě, na všemožných srazech nebo třeba na whatsappu. Jste úžasní, věřte tomu, že bez vás by ten rok nebyl ani z poloviny tak skvělý. A samozřejmě také bez knih. Protože jen ten papír provoněný inkoustem těmto zážitkům dodává onu dokonalou kouzlnost a z obyčejných momentů dělá něco magického. Doufám, že rok 2017 bude podobně plný okamžiků jako ten předchozí. Hodlám si jej užít a pročíst se vším, co přijde. I'll be the one with a book. And coffee. Loads.













středa 22. února 2017

Knižní leden s Veru

Leden byl velmi neobvyklý tím, že jsem si v průběhu celého měsíce nekoupila ani jednu knihu. Nakupovala jsem hodně jiných věcí, hlavně různé zdravé dobroty a zásoby, abych mohla pořádně rozjet vaření. No a na knihy už mi jaksi nezbylo pomyšlení. Mám jich doma mraky, takže by takových měsíců mohla být spousta, než by začala nějaká krize toho, že nemám co číst.

Co se přečtených knih týče, byl leden tak nějak průměrný. Nečetla jsem nějak extra moc, ale málo to asi taky nebylo. Zkrátka tak jako vždycky.

Celkem jsem přečetla 4 knihy a 1 komiks. Také jsem ještě stihla rozečíst jednu další knihu, ale dočítala jsem ji až v únoru, takže se o ní zmíním v příštím článku.

 Jednou za čas si vždycky vzpomenu a ponořím se do dalšího kousku Death Note. Jsem teprve u třetího dílu, ale opravdu mě to baví. S mangou nebo anime moc zkušeností nemám. Pár jsem jich zkusila a nijak extra velký úspěch to teda nebyl. Ale Zápisník smrti se mi líbí hodně. Myslím, že základní nápad je dobrý a docela si užívám rozvíjející se boj mezi Kirou a L. Mám ráda chytré lidi. A tady je jich hned několik. A pomstychtivost je také občas fajn. Alespoň v malých dávkách - a pokud není směřovaná vůči mě. Takže mě to celé dost baví. Brzy se pořádně ponořím do čtvrtého dílu. Pokud budu mít velké štěst, jednou tuto sérii i dočtu.

Nositele dubového listu jsem rozečítala ještě loni, ale velkou část jsem přečetla právě v lednu. Líbilo se mi to. Připadá mi, že postavy dospěly a jsou mi teď ještě bližší než v předchozích dílech. Děj nabírá spád a celé se to hezky posunuje vpřed. Množství akce v Hraničářově učni mi dokonale vyhovuje - máme tu zastoupenu ono sílu s mečem v ruce i obratnost a důvtip schované za lukem a šípy. Halt byl jako vždycky bezvadný a dokonce se tu objevilo pár překvapivých postav, které mě bavily. Určitě sérii zkuste. Nebo si ji přečtěte znova.

 Po nepochopitelně dlouhé době jsem se pustila do dalšího Zaklínače. A byla to pořádná jízda! Čas opovržení se mi hrozně líbil. Příběh se Ciri se začíná rozvíjet zajímavým směrem. Mnohé jsem se o ní dozvěděla a mám pocit, že tu Sapkowski do velké míry ukázal, co má s touto postavou vlastně v plánu. Bylo to realistické a mystické zároveň. Ona podivná věšťba o Ciri mě nenechává chladnou. A její putování a noví známí byli více než zajímaví. Také jsem ocenila linku s Geraldem a Yen. Především jejich návštěvu plesu, která byla tak dokonale čarodějná, až to bolelo. Intriky se vesele dějí dál, Gerald nad nimi kroutí hlavou, čarodějky se z nich snaží vytřískat co nejvíc a Marigold mezitím s úsměvem skládá nové písně a brnká si na svou loutnu. Už se těším na další díl a doufám, že tentokrát mi to nebude trvat rok, než se k němu dostanu. Ale na druhou stranu - čím déle to bude trvat, tím delší dobu si tuhle sérii budu moci vychutnávat. A to také nezní špatně.

Finální říši jsem prubla hned v lednu, přesto že jsem ji kupovala teprve na konci prosince. No a bylo to příjemné čtení. Nestrhlo mě to tolik jako některé fandy Sandersona, ale rozhodně chápu, co ostatní na tomto autorovi vidí. Jeho magický systém byl opravdu zajímavý. Čerpání síly z různých kovů, jejich kombinování a pálení. Neotřelé, zajímavé a naprosto vyhovující. Možná to na mě bylo trošičku moc politické a také to byla spíše taková ta "urban fantasy", takže co se týče prostředí, mě osobně by více sedělo trochu jiné místo, možná i jiné okolnosti, ale to už bych byla příliš umrčená. Postavy se mi ale líbily. Dokonce jsem si užila i jeden drobný románek, který se v knize objevil. Ha, nebudu nic říkat, protože já nikdy neříkám spoilery! Ale ano, těším se, co se bude dít dál. Jak se to vyvine. Chvílemi jsem byla lehce zmatená. Úryvky z deníku vládce mi pořádně pletly hlavu. Ale věřím, že v průběhu čtení dalších dílů se to celé pěkně usadí a já se do toho dostanu. Takže Sanderson určitě ano.

 Měla jsem onen stále se vracející nostalgický pocit, že si zkrátka musím přečíst něco ze světa Harryho. A hned jsem tedy využila možnosti popadnout ilustrovanou Tajemnou komnatu. Je to pro mě spíše jeden ze slabších dílů, vlastně ani nevím proč. Možná proto, že jsem jako malá pořád dokola hrála hru k tomuto dílu a už mě to popichování hada na konci prostě nebavilo. Hrozně mě to štvalo. Ale za to kniha samozřejmě nemůže. Bylo hezké znovu se projít po Bradavicích, smát se s Fredem a Georgem nebo míchat lektvar na dívčích záchodcích. Doufám, že nikdy nevyrostu ze své obliby tohoto světa. Byla by to věčná škoda, kdyby se pro mě jednoho dne brána do Bradavic uzavřela a já už nebyla schopna si vychutnat kouzlo těchto knih. Ale ne, to se samozřejmě nikdy nestane. Always!

 Ilustrace jsou v tomto dílu ale nádherné. 

Jednou z mých nejmilejších je právě procházka Příčnou ulicí. Dechberoucí.

V lednu jsem tedy přečetla dohromady pět kousků. Dělalo to 1762 stran. A co jste stihli přečíst vy? Měli jste dobrou ruku nebo vybrali něco úděsného?

úterý 21. února 2017

Knižní prosinec s Veru

Rok 2017 se již plně rozběhnul, ale mě stále chybí nějaké ty resty z loňského roku - já vím, jsem děsná - mimo jiné také článek o tom, co jsem kula za pikle v prosinci. Konečně jsem všechny knihy shromáždila (některé se mi rozutekly, půjčila jsem je a nemohla jsem je vyfotit) a teď vám je hezky jedno po druhé představím.

Prosinec je vždycky na knihy bohatý, protože mi je ostatní dávají na Vánoce. Všichni ví, jak ráda čtu, a že je kniha pro mne tím pravým ořechovým. 

Nakonec to dopadlo tak, že se mi nashromáždilo v jednom měsíci 14 knih. Je to mnohem víc, než poslední dobou mívám. 9 jsem dostala jako dárek, 5 jsem si pořídila sama.

Finální říši ze série Mistborn jsem si koupila v povánočním Dobrovském. Chtěla jsem nějakou epic/high fantasy a byla jsem ochotná jít i do vypasenější knihy. Terezka mi doporučila tuhle a já dala na její rady (vychvalovala Sandersona do nebes) a šla do ní.

 Země příběhů byla také jednou z těch knih pořízených v Dobrovském. Moc toho o ní nevím, ale námětově by se mi mohla líbit a chci ji zkusit, tak uvidíme.

Paxe miluju a vždy netrpělivě čekám na další díl. Na začátku prosince jsem byla navštívit kamarádku v Praze a jako suvenýr jsem si odvezla Postrach jezera. Paráda!

 Harry je má věčná láska, takže ilustrované vydání Tajemné komnaty je už takové to "must have". Nelenila jsem a popadla ho mezi jinými u Dobrovského. Když jsou ty Vánoce! Teda byly. Však víte, jak to myslím.

 Tiché dívky jsem kupovala Adélce a samozřejmě bych jí záviděla, tak jsem si je musela koupit taky. Stále by se ještě do počasí víceméně hodily, tak jim možná dám šanci ještě tuto zimu. Jde do toho někdo se mnou?

O Vánocích za mnou přijela na návštěvu Terezka a dovezla mi pod stromeček knihu. Už jsem o Serafině a černém plášti slyšela, ale nikdy jsem se nedostala k tomu ji i koupit, tak jsem moc ráda, že mám konečně šanci ji zkusit. Vypadá perfektně.

 Je už tak nějak tradicí, že pokud to jde, nadělí mi maminka pod stromeček Keplera. Letos to šlo a já ho tam samozřejmě našla. Škoda jen, že to nebyl ten s Joonou ale jen jejich nový Playground.

 Ale maminka mě vždycky ráda překvapí. Chce vybrat něco sama a tak nějak bez velkého přemýšlení. Tentokrát vyhrál Malý vetřelec. Vůbec netuším, co od knihy čekat. Vypadá krásně tajemně a je těžká jako blázen. Tak snad bude skvělá.

Nedávno jsem četla V lese visí anděl. Pokračování jsem musela mít co nejdříve, zvlášť když se jedná o knihu s tak dokonalým názvem. Snad mě Sova nezklame.

 S Hraničářovým učněm jsem začala teprve nedávno, ale hned jsem si tuhle sérii oblíbila a teď se těším, že mohu číst další díly. Nositele dubového listu jsem našla pod panem Stromečkem.

Podobně jako dvě předešlé knihy, i Babičky: Na útěku jsem dostala od Martina. První díl se mi líbil. Babče byly správně prdlé a byla s nimi sranda. Uvidíme, co si pro nás připravily tentokrát.

 Aduš ví, jak ráda čtu potrefené příběhy pro děti, takže pro mě vždycky nějaký vytipuje. Tentokrát to nebylo jinak a pochlapila se s Panem Smraďochem.

 Ale taky moc dobře ví, jak moc mám ráda Sherlocka. Holmesova učednice by tak mohla být zajímavou četbou, která mi zkrátí pár večerů čekání na další řadu. (haha, no nevadí, já mám času dost, Motfissi!)

No a nakonec moc dobře ví, jak moc nerada čtu (rozečítám) tlusté knihy. A tak mě vždycky schválně do nějaké uvalí. Tentokrát to schytal Mráz. Ale jo, já ho přečtu. Možná letos. Nebo příští rok?


Tolik tedy k tomu, jaké knihy jsem si koupila/dostala od Ježíška. Teď už rychle na ty, které jsem vlastně četla.

 Se čtením to samozřejmě tak šupem nešlo, takže jsem přečetla méně knih než dostala, ale přesto to nebylo tak úplně špatné. Přelouskala jsem totiž 6 knih.

 Literární spolek Laury Sněžné jsem doma sušila dlouho. Moc jsem nevěděla, co od něj čekat, a koupila jsem si jej samozřejmě kvůli obálce a názvu. Šla jsem do toho s tím, že to může být dost podivná kniha (přece jen - magický realismus). A bylo to ještě mnohem mnohem podivnější. Nemůžu říct, že by se mi to přímo líbilo. Spíš jsem byla tak nějak zklamaná. Zjistila jsem, že asi takový typ příběhů číst nemohu. Nedělají mi problém realistické příběhy lidí. A miluji fantasy plnou magie a nadpřirozených bytostí. Obojí v mé hlavě dává dokonalý smysl. Tohle bylo něco mezitím. Ne tak docela normální, ale zároveň vůbec ne fantasy. A to jsem nebyla schopna překousnout. Možná jsem z tohoto žánru četla málo. Možná mi jen nesedl příběh jako takový. Krom velké zmatenosti z něj totiž dýchala naprostá úchylnost. Vlastně to bylo řádné něchutné. A mě se to zkrátka nelíbilo. Promiň, Lauro, tohle nepůjde.

S Paxem to bylo lepší. Věděla jsem přesně co čekat - kratičký fantasy příběh plný mladých lidí, zábavy a hrozby smrti. A to jsem taky dostala. Rychlé, prosté, uspokojivé. Líbilo se mi to. Bylo to svěží a nenáročné. Všední a přesto bláznivé. Pokud nad sérií váháte, určitě ji zkuste. Vězte, že za to stojí. A jako chvilkový oddych jsou knihy zkrátka fantastické. A co teprve ty ilustrace!

 Pana Smraďocha jsem ještě o Vánocích přelouskla. Šlo to snadno, stránky utíkaly rychle a moc jich nebylo. Samozřejmě se mi to líbilo. Podobně jako mnoho dalších takových knih to nebyl pouze příběh holčičky a bezdomovce. Byl to příběh plný naděje a odříkání. Starostí a neporozumění. Příběh o tom, že stačí málo, aby byl člověk šťastný. A také málo, aby se vše pokazilo. Jestli máte takové příběhy rádi (a že byste tedy měli), zkuste dát Panu Smraďochovi šanci. Možná vás naučí něco o hvězdách nebo si s vámi dá k snídani vajíčka s párkem. 

Babička pozdravuje a omlouvá se. Kniha, kterou už četl snad každý. Já se k ní dostala až teď. A byla jsem naprosto nadšená. Hrozně mi to sedlo. Líbilo se mi to. Několikrát jsem plakala. A taky se smála. Fandila jsem Elze a její babičce. A fandila jsem všem jejich sousedům. Ukusovala jsem jednotlivé příběhy a žasla nad osudy tamním lidí. U čtení jsem zažila snad všechny emoce - smutek, radost, vztek, lítost... Kniha na mě udělala obrovský dojem. Dokonce si dovolím tvrdit, že to byla jedna z nejlepších, které jsem loni četla. Hned jsem po Babičce pojmenovala svou novou troubu, takže si ji teď v sobě ponesu svým způsobem už pořád. No shit, Sherlock!

 V severských detektivkách se vyžívám, takže se dalo čekat, že se mi V lese visí anděl bude líbit. A opravdu to tak bylo. Trošku jsem se bála, že ten příběh bude příliš brutální, ale to vůbec nebyl. Mile mě překvapily hlavní postavy. Hned jsem si je oblíbila - ubručeného šéfa, úžasně chytrou podívínku nebo třeba snaživého programátora. Přirostli mi k srdci a těším se, až je znovu potkám. I zápletka jako taková se mi líbila. Vrah byl zajímavý, počiny některých "zlounů" opováženíhodné. Byly tu některé menší i větší životní osudy a vše se na sebe hezky a přitom tak nějak tajuplně vrstvilo. Rozhodně autora a jeho knihu doporučuji.

S velkým optimismem jsem se pouštěla do knihy Playground. A hned od začátku byla neskonale zklamaná. Příběh mi vůbec nesedl. Nelíbilo se mi to. Bylo to divné. Chabé. Naprosto na nic. Keplera miluju, jejich detektivky čtu už léta a zatím mě nikdy nezklamali. Ale tohle bylo... jiné. A bylo to špatně. Možná jsem nevděčný blázen, ale prostě mě to zklamalo. Asi jsou to silná slova, ale Playground se tak pro mě stal jedním z největších zklamání loňského roku. Nechápu, jak je to vůbec možné, ale je to tak. Námět se mi nelíbil, jeho zpracování bylo dle mého úsudku značně tuctové, postavy pro mě naprosto nicneříkající a postupně jsem měla pocit, že jsem se ocitla ve velmi špatném akčním filmu. Takže za mě rozhodně ne. Čtěte Keplera, ale ne Playground. Přečtěte si jeho detektivky, jsou stokrát lepší než tohle.

Tolik tedy k mému malému shrnutí prosince 2016. Dohromady jsem přečetla 1982 stran. Šest knih není úplně špatné číslo, ale stejně bych bývala byla ráda, kdybych zvládla víc. I přesto, že jsem část měsíce strávila odpočinkem, se toho dělo tolik, že na knihy zbývalo času jen málo. Ale to vlastně vůbec nevadí, protože i tak jsem si každou potištěnou stranu náležitě užila. A okolo a kolem to byl dobrý měsíc. Krom toho malého škobrtnutí s Keplerem. Ale Babička mi to vynahradila! A jaký byl váš knižní prosinec?

neděle 15. ledna 2017

Knižní listopad s Veru

Leden se přiblížil k polovině a já stále doháním to, co jsem loni zameškala. Tentokrát už víceméně naposled. Dnes vám ukážu knihy, které jsem si koupila a přečetla v listopadu.

V listopadu jsem si koupila pouze tři knihy, takže se dá říct, že jsem byla víceméně hodná. Možná předzvěst mnohem inkoustovějšího prosince?

 Vypravila jsem se na film Fantastická zvířata a knihu jsem musela mít také. Její provedení se mi hrozně líbí. A Mlok a jeho příběh byl super. 

Hraničářův učeň mě baví a tak průběžně doplňuji svou skromnou sbírku této série. Jednou ji budu mít celou!

Stránky světa proletěly blogosférou a zdálo se, že je čte snad každý. Mě také zaujaly, ale zatím jsem se k jejich přečtení nedostala, tak nevím, jestli se mi budou líbit. Co vám?

Stihla jsem přečíst dohromady pět knih. Nic moc, ale když si vzpomenu, kolik se toho v listopadu dělo, jsem ráda aspoň za tohle.

Hned po koupi jsem si také Ledovou zemi přečetla. A byla jsem jako vždycky nadšená. Díl to byl trošku drsnější, ale to samozřejmě vůbec nevadilo. Líbí se mi, jak se postavy postupně vyvíjí a proměňují, jak zažívají své slabé chvilky a bojují sami se sebou i s okolním světem. Myslím, že Halta s Willem i ostatní čeká ještě dlouhá cesta. Sama jsem zvědavá, kam dojdou. Neříkejte, tentokrát se nechám překvapit. 

Skleněné děti byly jen takovou drobnou večerní chuťovkou v mlhách zahaleném listopadu. Dětský příběh pro děti - nebo pro mě - se mi líbil. Knize nechybělo napětí a tajuplnost, byla v ní skryta jakási strašidelnost a dětská sveřepost. Staré budovy mají své kouzlo a skýtají v sobě mnohdy velmi temnou a rozporuplnou historii. Tady tomu nebylo jinak. Jestli máte rádi takové příběhy pro menší, klidně knihu zkuste. Já zklamaná nebyla.

Gaimanova Kniha hřbitova měla možná pomalý rozjezd, ale nakonec mě opravdu chytla za srdce. Příběh malého chlapce, kterého hřbitov přijme pod svou ochranu, mě dojímal a dokázal mě i rozesmát. Nápad s různými Jacky (Jack of all trades) byl pozoruhodný a náležitě sem zapadnul. Líbily se mi Bodovy schopnosti a to, jak dokázal splynout s hřbitovem. Jeho přátelé byli všemi mastmi mazaní a dělali pro něj vše, co bylo v jejich silách. Hřbitovy jsou vlastně velmi speciální, jsou totiž plné lidí ze všech možných koutů světa a dob. Když spojíme všechnu tu moudrost a zkušenosti, dost možná se tu najde ta nejlepší škola života, jakou si můžete přát. A nebo ne? Nerada bych prozrazovala, pokud jste knihu nečetli, ale při jejím dočítání jsem zažívala opravdu rozporuplné pocity. Skoro jako by byla navržena přesně pro mě a já ji přečetla v ten dokonalý okamžik. Číst ji kdykoliv jindy, nebylo by to ani trochu tak výstižné. A o to silnější zážitek jsem si z ní odnesla. Máte rádi Gaimana? Přečtěte si Knihu hřbitova.

Zahradu už jsem vychvalovala v minulém článku (recenze) a není snad nutné příliš mnoho dodávat. Velmistr se mi líbil. Kniha ve mě vzbudila všechny možné i nemožné emoce a já si ji dál v sobě nesla několik dlouhých týdnů. V průběhu dnů jsem nad ní přemýšlela a stále se v myšlenkách vracela k jednotlivým postavám a promlouvala s nimi. Téměř žádná kniha na mě nemá takový účinek jako právě tato série. O to větší vzácností to je díky tomu, že vím, jak skvělou a naprosto úchvatnou osobou je její stvořitelka. Znovu ti tedy, naše drahá Jani, děkuji za možnost si přečíst Tvou Zahradu. Pozdravuj ode mne Toma.

Měsíc jsem završila Sherlockem. Nepřečetla jsem knihu celou, chraň Bůh, pouze úplně první příběh, který byl o Sherlockovi napsán, tedy Studii v šarlatové (A Study in Scarlet). Samozřejmě se mi to líbilo, bylo hezké pozorovat znovu seznámení Johna a Sherlocka a jejich první společný případ. Za mě ovšem příběhu dost ubrala část, která popisovala předchozí život vraha. Nebavilo mě to a tak nějak jsem se v tom ztrácela. Kdyby tady celý ten příběh byl shrnutý v pár větách nebo odstavcích, byla bych spokojenější. Kniha je příliš těžká na to, abych ji sebou tahala všude možně, takže se její čtení dá limitovat jen na určitá místa a denní dobu. Přesto doufám, že se brzy k Doylovi zase vrátím a přečtu si další střípek ze života Sherlocka.

Pro dnešek vše - 3 nové a 5 přečtených. Dohromady jsem zdolala 1117 stran. A jaké knihy jste přečetli vy? Co říkáte na ty mé?