pondělí 12. listopadu 2018

Jana Richterová - Zahrada: Hostina

Název: Zahrada - Hostina
Autor: Jana Richterová
Rok vydání: 2018
Počet stran: 358
Nakladatelství: Kruh
Žánr: netroufám se říci

Za zaslání knihy děkuji její autorce, nádherné (bytosti) Janě Richterové. Kdyby byli všichni spisovatelé tak vstřícní jako ona, mohli bychom se všichni ponořit do našich dialogů s autory knih.

Opustili jsme naše hrdiny v celku vypjaté situaci. Všechno se boří a spěje k jistému konci. Michal, který nad ostatními držel celá léta ochranou ruku, mizí před očima a slábne. Nikolaj a Mara si ještě nesrovnali své křivdy z minulosti a někde na pozadí jejich mysli stále bliká ten otravný nápis nevěra. Anička, která až doteď byla schopná zachovat chladnou hlavu, ztratila pevnou půdu pod nohama a bojuje sama se sebou. Johan je v tom všem až po uši a Les ho nenechá jen tak. Tomáš je babral jako vždycky a zatím jeho setkání s Ninou jsou spíše katastrofou, než čímkoliv jiným. Julka se pohybuje na velmi tenkém ledě, a její rozhodnutí by mohla ledacos změnit. A pištec Áron, který se odkudsi nedávno vyloupnul, ostatním nedá spát. Je hrozbou, to je jisté. A nebo... Do toho všeho se zas a znova na scénu vrací podlá Karolina s oním zrůdným dítětem po svém boku... Závěrečná Hostina si pro své hrdiny připravila mnohé, včetně lásky, smrti, bolesti a naděje.

Pamatuju si, když se mi dostal pod ruku první díl Zahrady. Byla jsem knihou okamžitě okouzlená. A
tak začal můj nekonečný dialog s postavami v ní. Ve čtení se pohybuju už dlouho, takže mi nedělá problém formulovat to, co si o díle myslím. Zařadit jej a zhodnotit. Ale u mluvení o Zahradě mi vždy dochází slova. Kdyby jste mi dali nůž na krk a řekli mi, abych vybrala jeden žánr, kterým takhle série je, musela bych vás nechat mě zabít. Protože ono to prostě není dost dobře možné. Zaškatulkovat ji je jako chytat světlo do pytle. Nejsme v Kocourkově, aby to šlo. A to je možná jeden z důvodů, proč jsem jí tak propadla.

Nerada bych tu až příliš spoilerovala, takže vás tím spíše nenápadně provedu, trochu Zahradně a částečně s přihlédnutím právě k Hostině.

Kolem hlavních postav se vždycky děly tak trochu divné věci. Nebo jsou to dost možná úplně normální jevy, jen se nestávají každému. Každopádně jsou všichni jakýmsi způsobem propojení a pomyslným spojovníkem, takovým pevným bodem mezi nimi, je právě Les. Snové místo, ve kterém mohou pobíhat, rozmlouvat spolu, ale také přijít o život. Jenže Les se postupně proměňuje, a oni teď už najisto vědí, že se všechno blíží ke konci. A že to každého z nich bude něco stát.

Zahrada v sobě snoubí nadpřirozeno s čáry, syrová realističnost se spojuje s lehkovážnou magičností a dohromady tvoří dokonalý celek, který čtenáři nabízí vše, co si jen od skvělé knihy může přát. Vždycky jsem žasla právě nad tím propojením jednotlivých prvků. Tím, jak může jedno dílo v sobě obsahovat odporné snové scény plné drog a sexu a zároveň zachycovat vztahy plné přátelské oddanosti. 

U knih jsou pro mě klíčové postavy. Ale v Zahradě je tohle trochu zvláštní. Já je totiž ani po těch pěti dílech nemám tak úplně ráda. Promlouvám s nimi, říkám jim, co si o nich myslím, někdy mě strašně serou a často je lituju nebo se za ně modlím. Jsou jako moje rodina. A každý jeden z nich je tak moc realistický, že si je ani nemůžu nijak idealizovat. Snad jen s výjimkou Tomáše. Tomu jsem naprosto propadla. Až do té míry, že je jednou z mých nejoblíbenějších postav vůbec. Je to trochu tupoň, někdo by řekl, že balík z venkova, který si hraje na něco víc, holkař, možná trošku ztracený v tomhle světě, ale jednu věc mu nikdo odepřít nemůže - je věrný. Ať se děje cokoliv, svým blízkým je oddaný. Vždycky je tady, když je to zrovna potřeba. A vyzařuje z něj čistá medvědí síla. Jestli je v Zahradě někdo dokonale provázaný s Lesním světem, pro mě je to právě Tomáš. Protože je jako hlína, stromy a květiny v něm. Je živočišný a přirozený. Jakoby v sobě měl nějaké druidí kouzlo nebo skrytou moc, kterou mu dává sama země. 

Ale abych nenadržovala jen jednomu z nich, oni mají každý něco svého, co se mi na nich líbí. Mám
ráda vodní vílu Maru, která je trošku jiná než "ostatní" Marie. Dost možná mocnější a nebezpečnější, než si je sama ochotna přiznat. Dokonce i Kolju, toho tvrdohlavého šmejda, který Maryšku miluje. K přízemní Aničce jsem nikdy neměla moc blízko. Nějak se nejsem schopná identifikovat s tímhle typem ženy. A Johan je pro mě spíš prolezlý pozér, kterému nevěřím ani nos mezi očima.

Z těch nových si mě ale celkem získala Nina. Možná proto, že mi připadá ze všech nejblíže mě. Psychiatrička, která je ale plná pochybností, a sama se sebou není srovnaná. Skoro jsem až mohla nahmatat její nejistotu a chtěla jí našeptat, ať se má jen o trošku více ráda, že to jde. Chápala jsem její žárlivost na holky kolem Toma i to, že si připadala tak trochu stranou. Vlastně k tomu všemu přišla jako slepý k houslím, takže má celkem právo na to se trošku vztekat a panikařit.

Les v zahradě pro mě vždycky byl tak trošku záhadou. Myslím, že jsem zatím ještě nebyla dostatečně schopná se do jeho tajů ponořit. Skoro jako by to vlastně byla taková metafora na všechno na tomhle světě a to bylo trošku moc pro mé srdce i hlavu, tak se před tím uzavírám pryč a nechávám to stranou. V Hostině mi to do určité míry připomnělo Kaziměsty. Prolezlost, houby, špína a plíseň. Odpornost a havěť. Smrt a bolest. Jámy plné promarněných možností, předsudků a přehnaných činů. Čisté zlo. 

Věděla jsem, že se děj Zahrady bude stupňovat, ale asi jsem ani po těch letech nebyla připravená na to s čím Jana přišla v pátém díle. Na všechny ty pocity a emoce. Na to, co mělo následovat. Co se chystalo. Zavírala jsem před tím oči a až do posledních stran jsem se sama sobě snažila namluvit, že to celé bude jinak, než se to jeví. Skoro jako když přečtete knihu a pak se díváte na film a přejete si, aby tomu udělali jiný konec. Víte, že to není dost dobře možné, ale přece jenom je ve vás taková malá jiskřička naděje, že ten příběh má více konců a někdo vybral ten "správný", který vás nebude bolet. 

Já nechci, aby byl tohle článek, který vám vše prozradí a odláká tak případné čtenáře, kteří třeba sérii zatím neznají vůbec. Nerada bych vám dopředu něco příliš kazila. A proto bych asi ráda promluvila jen o pár okamžicích, které na mě udělaly dojem. Zasvěcení je poznají a ostatní to mohou proletět očima a nasát tu atmosféru, aniž by jim to příliš ublížilo.

V Zahradě se už dříve objevovaly sny jednotlivých postav, ale to, co si pro nás Jana uchystala na tento díl, byl tedy nářez. Hlavně jeden ze snů Johana. Ale ta Anička s Tomášem mi taky dali zabrat. Bylo to jedním slovem odporné. Ale takovým tím reálným způsobem, který vás o to víc naštve, protože předtím nemáte kam utéct.

Hrozně se mi líbily poslední okamžiky s Dimitrim. Pro Tomáše byl tohle dlouhá léta někdo moc
důležitý a tak mi přišlo dokonale odpovídající situaci, že v jednom okamžiku do světa přišel někdo nový a zároveň ho někdo opustil. Vlastně to byla jen taková výměna starého za nové. Někdo Tomáše opustil, ale našel si ho někdo jiný, koho bude moct milovat a věnovat se mu.

Vždycky mě fascinovaly vodní scény s Marou. Možná proto, že sama mám k vodě hodně blízko. Jsem sice jakožto vodnář znamení vzduchu, ale je to právě voda, ke které jsem vždycky ze všech živlů měla nejblíže. Kdybych mohla čarovat a měla bych si vybrat jeden z živlů, byla by to právě voda. Země by přišla až posléze. Tentokrát se Mara ponořila možná trošku moc hluboko a hrozilo, že se už nebude schopná vrátit do světa pozemského. Měla jsem z toho ale takový čistý až opojný pocit spojení.

Líbí se mi u Zahrady to, pro jaké postavy se Jana rozhodla. Oni jsou každý úplně jiný. Často se míjí a nejsou schopni si jít naproti. Jsou tvrdohlaví a možná i trošku sobečtí. Ale patří k sobě. Jakási neviditelná síla je spojuje a oni tomu ani nemohou nijak zabránit. Mám z toho takový až klusovský pocit toho, že jsou všichni Napojeni. Jako by byli jedno, jeden celek, kousek skládačky něčeho mnohem většího. Část většího celku. Zapadlé místo světa a lidi v něm, které pojí co? Víra? Možná. Láska? Asi. Rodina? Nebo nějaký společný úděl, který tu na ně čeká. 

Zahrada je každopádně takový ten typ série, ke které se vždycky ráda a s napjatým očekáváním vracím. Někdy jenom v myšlenkách. A když se poštěstí, tak i přímo do knihy. S Hostinou je to trochu horší v tom, že je to poslední díl. Teda aspoň co se základní série týče. Čekám samozřejmě na spin-off s Tomášem, ale Jana zatím mlží a nechce mi to potvrdit...

Ale abych to nějak rozumně uzavřela předtím, než popíšu celý imaginární blok - jestli máte rádi zajímavé knihy, přečtěte si Zahradu. Baví vás hrabat se v tom, co čtete a všímat si i různých drobných nuancí? Pak si musíte přečíst Zahradu. Přečtete si ji, jestli máte pocit že to, co čtete, je pořád dokola to stejné, a už vás nic nepřekvapí. Přečtěte si ji, ať už Sféru nebo třeba všechny díly, a pak mi napište. Budu se těšit na rozhovor nad touhle sérií. A Marou. Lesem. Tomášem. Tomášem především.





Poblíž té víly s pletí jako měsíční svit se objevil třetí bojovník, na rozdíl od ostatních pěší. Zelenooký dnes prodělal nečekanou proměnu vzezření: místo obvyklé rajské nahoty měl oděv v zemitých barvách lesa, při boku známý zakřivený nůž. Zkusí z něj později nenápadně vytáhnout, jak to provedl. Bude-li ovšem něco vědět.

Přibližoval se k lůžku, vrávoral na krvácejících pahýlech, ostré okraje přeseknutých kostí škrábaly o dlaždice. Natahoval ke mně zmrzačené paže, na tváři ten svůj romantický výraz, z něhož jsem už za jeho života lezl po zdi. Chtěl jsem zdrhnout jako ještě nikdy, ale Karolině, mrše šikovné, se mezitím podařilo připoutat mi zápěstí ke sloupku postele želízky, s nimiž jsme si občas zpestřovaly hezké chvilky. "Proč bychom si nepohráli ve třech?" nadhodila. "Honěnou jsme už měli, tak co třeba schovku?"
Vzpomínka na jeho srdceryvná vyznání, polibky a něžnosti je pro mě nesnesitelná ještě i teď. Bránil jsem se, odstrkoval ho volnou rukou a domlouval mu, aby se proboha vzpamatoval. Ten šílený koktejl odporu, studu a vzrušení, který jsem v té posteli zažil, bych nepřál ani svému nejhoršímu nepříteli. "Ničeho pro tebe nelituji, můj nejdražší," šeptal mi do ucha. Z druhé strany se do toho vkládala Karolina, bavící se mnou bezmocí a nejistotou, kdo z nich na mne právě pod prostěradlem sahá.
A to ještě nebylo všechno ponížení. Kuba se zřejmě rozhodl uvést mne za každou cenu do tajemství, o které jsem určitě nestál. Prosil jsem a vysvětloval, že jsem normální chlap, pak i brečel a zuřivě škubal želízky ve snaze uniknout.

Pravou mikulášskou náladu pocítili až v podvečer, kdy se ve vzduchu vznášela nebeská vůně sušených švestek plněných mandlemi a zapečených v bílkovém sněhu. Bylo to strašlivě sladké a dělalo se to jen jednou za rok, právě o tomto svátku. Paní Roháčová vzala holky k sobě, aby se naučily péct myši, a dost se u toho bavily, soudě podle smíchu ozývajícího se zpoza dveří. Ani se jim nechtělo z útulné kuchyně zpátky k ostatním. Přišel táta s bratry, ale naštěstí hned dorazili taky muzikanti. Koše s různými drobnostmi pro všechny, ovocem, cukrovím, jakož i s uhlím, cibulí a bramborami nachystali spolu s Martinem a Ondrou, zatímco holky vyráběly dobroty, které jim teď s obrovskou pýchou předkládaly. Julie měla sladký sníh i ve vlasech a očí jí zářily jako dítěti.

Pod ní se dál rozevíral ten zvoucí prostor, který bezvýhradně přijímal všechny a všechno. Pojď, svlékni se z těch zbytečností. Objímala ji už jen tma s hasnoucími světluškami vzpomínek. Jedna pradávná, jak ji Michal vyvolal z hlubin zase na souš, a ona pak v ostrém světle křečovitě lapala po dechu. Dnes už tu není. Žádný z nich by se neodvážil sestoupit až sem a pohlédnout do tváře této temnotě. Ale tady nebylo čeho se obávat. Ostatně, kdo by se tu bál nebo se ještě o něco staral? Pustila to po vodě jako ten červený šáteček. Jemně se usmívala, tak dlouho, až dozněl i nejmenší pohyb. Hranice se zcela rozplynula, zůstalo dunivé ticho, zářící tma a nepojmenovatelná propast těhotná veškerenstvem.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Každý komentář potěší. Děkujeme :)