pátek 22. listopadu 2013

Stefan Bachmann - Děti víl

Název: originál The Peculiar, česky Děti víl
Autor: Stefan Bachmann
Rok vydání: originál 2012, česky 2013
Počet stran: 328
Žánr: fantasy, steampunk


Děti víl jsem objevila v září v knihkupectví a nemohla jsem se od obálky odtrhnout (je zajímavé, že jsem ji kupovala 23. nebo 24. září, už si nejsem jistá a hned na první straně je právě toto datum zmíněno jako důležitý mezník pro děj knihy!), kniha vypadá naprosto nádherně a já bych jen chtěla říct pár slov o autorovi, protože mě to docela fascinuje - když ji Stefan Bachmann začal psát, bylo mu pouhých šestnáct let, vyšla v jeho osmnácti letech, je to krom spisovatele také hudebník a složil ke knize i hudbu, kterou je možné poslouchat jako doplnění a právě mi teď hraje (a zní to dobře), brzy by měla vyjít jeho druhá kniha s názvem The Whatnot a je to companion novel k Dětem víl, tak uvidíme, co z tohoto nadějného chlapce ještě bude...
Anglie není okupována pouze lidmi, ale taky vílami, tyto dvě rasy se spolu snaží tak nějak žít, i když to není zrovna jednoduché, dokonce (podobně jako třeba v Potterovi) tvoří lidé i víly ministerstvo. Nejsou tu víly, které byste si možná představili, žádná krásná křídla a barevné šaty a třpytky a dlouhé vlasy, tyto víly jsou více temné, mají černé oči, umí kouzlit, být suroví a dělají docela problémy. Jenže víly, to ještě není takový problém. Horší jsou podvrženci, jsou to děti, které se narodili ze svazku člověka a víly, nemají v
reálném světě vůbec šanci, protože jsou většinou dost oškliví a navíc odsuzovaní a nesmí ani vytáhnout paty z domu, protože by je mohl někdo zabít. A právě jedna z hlavní postav je takový podvrženec - Bartoloměj Kotlík, má mladší sestru Hetičku a oba tráví celý svůj život v ošklivém starém domě, hladoví a bez jakýchkoliv kamarádů. Až do jednoho dne, kdy je Bartoloměj svědkem "čehosi" kouzelného a staršidelného, jakási žena v šatech barvy švestek unese jeho souseda podvržence, všude jsou černá křídla a je to tajemné a nebezpečné. Z druhé strany je tu pan Artur Jelibo, jeden člověk z ministerstva, který se nedobrovolně zaplete do celého příběhu a snaží se zachránit situaci. Jeho společník v práci, jakýsi Jan z Lékořičné Středy, je totiž víla, ne moc hodná (muži  i ženy se v překladu označují prostě víly, tak u toho tak nějak zůstanu), pan Jelibo nešťastnou náhodou zjistí, že právě pan ze Středy je nejspíše ten, kdo má na triku smrt už devíti podvrženců a chystá se zabít další, aby otevřel jakousi bránu do vílího světa... Do toho se zaplete právě Bartoloměj, je totiž unesena jeho sestřička, pan Jelibo se to zase snaží celé napravit a tak se spolu vypraví na dlouhou a únavou cestu za nejistým úspěchem... Pokud budou mít štěstí, získají zpět Hetičku a zachrání tisíce lidé a celou Anglii před zkázou, pokud ne, nic už nebude takové, jak to známe.
Kniha se mi moc líbila, chtěla jsem zkusit nějaký steampunk, protože to je pro mě úplně nový zatím neokusený žánr a myslím, že jsem si vybrala dobře, protože Děti víl jsou sice steampunkovou knihou, ale jen částečně, je to také plné kouzel, víl, nadpřirozených bytostí, zloby, lidí, není to zkrátka tak moc mechanické, jak očekávám, že budou jiné knihy z tohoto žánru.
Bartoloměj je sympatický kluk, touží po tom, aby měl kamarády, chce pomoci své chudé mamince, miluje svoji sestřičku, i když ji pořád zlobí a občas ji dožene k slzám, záchrana Anglie ho moc nepéruje, ale dokáže tak nějak spolupracovat s panem Jelibo..
Pan Jelibo je podivná postava, trochu mi připomíná pana Weaslyho, je dost zmatený a nejistý, neumí si na nic udělat svůj vlastní názor a nevidí důvod, proč by se měl plést do něčeho důležitého, kdyby to bylo na něm, trávil by celé dny v posteli a dělal jen příjemné věci, nejlépe v bezpečí svého hezkého domu nebo alespoň na jiném sympatickém místě, rozhodně se mu nelíbí být součástí něčeho, v čem je i pan ze Středy a zachraňovat podvržence taky není zrovna jeho sen a představa na ideální dny.
Bartoloměj a pan Jelibo tvoří takovou dost nesourodou dvojci a jsou naprosto odlišní, ale jejich interakce se mi líbí... Samozřejmě je tu spousta dalších postav, ale bylo by složité vše popisovat. Hodně mě zaujala Meluzína v šatech v barvě švestek, kdysi musela vypadat nádherně.
Líbí se mi, že jsou tu kouzla, autor má prý rád anglický folklor a je to na knize znát, protože to vše působí tak trochu tradičně a je zde velmi šikovně propojené něco starého a mocného s něčím novým a snad ještě mocnějším... Všechna ta elektronika, jako například mechaničtí ptáčci, tu je, ale také jsou tu různé druhy víl, podivné předměty, děti, kterým z hlavy rostou větvičky, skřítkové, jakési podivné kozy...
Autorův jazyk - tak to bylo tedy opravdu něco. Hodně se mi líbilo, jak bylo vše popsané a jakým způsobem byla celá kniha napsaná.. Vše znělo krásně, barvitě a dokonale, myslím, že má autor opravdu nadání a jakýsi přirozený talent pro psaní, takže se určitě ve světě neztratí.
Přesto, že je tato kniha oficiálně pro děti od devíti let, nemyslím, že to bylo nějak na škodu, spíše naopak, měla všechno to, co jsem si přála, ale bylo to o něco více pohádkové a méně surové (ne že by se tu nedělo nic špatného a hrozného, jen mě to nenutilo skočit z okna).. Rozhodně to doporučuji všem, kteří si pamatují, jaké to bylo, když poprvé otevřeli Harryho Pottera a poznali ten nový krásný kouzelný svět... Nemohu říct, že tohle by bylo až tak moc podobné, ale určité podobnosti tam vidím a rozhodně to stojí za přečtení.





Tahle dáma, to bylo něco! Byla nesmírně vysoká a v těch svých nádherných šatech vypadala, jako by pocházela z nějaké daleké země. Bartoloměj měl pocit, že její přítomnost vyplňuje v tmavé uličce i ten nejvzdálenější kout. Ruce měla ukryté v dlouhých rukavicích barvy půlnoci a na hrdle se jí třpytily šperky. Na vlasech jí seděl maličký klobouček ozdobený obrovskou fialovou květinou, nachýlený tak, aby jí stínil oči.

Pana Jelibo nic z toho nezajímalo. Rád trávil odpoledne ve svém klubu v londýnské čtvrti Mayfair, rád kupoval své hezké ženě pralinky a rád prostě jen tak vyspával až do poledne.

Londýn. Maminka mu o něm vyprávěla - o tom obrovském, neskutečně vzdáleném místě, odkud pochází zákony a proudí tam peníze, o městě, kde se hrála ta nejnádhernější představení a kde zněla v okázalých hudebních síních rajská hudba. To místo se strašlivě širokými ulicemi, na kterých ale nebyl ani doušek čerstvého vzduchu, a když se chtěli lidé nadechnout, museli vyletět nahoru balonem.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Každý komentář potěší. Děkujeme :)