Neil Gaiman - Oceán na konci uličky

Název: originál The Ocean at the End of the Lane, česky Oceán na konci uličky
Autor: Neil Gaiman
Rok vydání: originál i česky 2013
Počet stran: 184
Žánr: nejblíže asi k fantasy, ale tak jako zesložita

Na Oceán jsem se strašně moc těšila, obálka mi celkem uhranula a byla jsem moc zvědavá, od Gaimana jsem zatím četla jen Koralínu, ale chystala jsem se na více jeho knih.. Musím bohužel říct, že jsem byla celkem zklamaná, asi jsem čekala něco trošku jiného, nebo mi to zrovna nesedlo, ale prostě to nemělo takový efekt, jaký jsem očekávala.
Hlavní hrdina, jehož jméno v celé knize nezazní, bydlí v domě s rodiči, nemá přátele, rád čte knihy a má pro strach uděláno, jednoho dne najdou jejich auto na konci uličky, je v něm muž, který spáchal sebevraždu. A od té chvíle to začne, dějí se špatné věci, divné, takové, které by se dít neměli. Naštěstí bydlí kousek od chlapce, na konci uličky, rodina žen, které vědí, co dělat. Je zde Lettie, její máma a babička. Lettie se stane přítelkyní našeho hlavního hrdiny a on je tak svědkem různých podivných věcí, bohužel se do jeho domu vetře někdo, kdo by tam být neměl, žena z jiného světa, ale naštěstí se Lettie povede mu trochu pomoci a není vše zničené. Je to však dlouhá cesta plná složitostí, podivností a strachu, které musí chlapec podstoupit, ženy z farmy tvrdí, že nepoužívají kouzla, ale to, co umí, se jim tedy dle mě dost podobá. Dokáží třeba něco vystřiknout z času, aby se to jakoby nikdy nestalo, někomu upravit myšlení, aby udělal to, co potřebují,

zahnat špatné věci, co tam nemají co dělat a protože má babička ráda měsíc v úplňku, prostě si to u svého okna zařídí tak, aby tam prostě úplně byl vždycky. Navíc mají za svým domem oceán, který sice vypadá jako úplně malý rybníček, ale dokáže zázraky. A do všeho toho tak trochu spadne právě hlavní hrdina. Obyčejný lidský kluk, který se nemá  zrovna dokonale, ale alespoň nemusí žít ve světě nestvůr, nebo o nich alespoň neví.
Hlavní hrdina se vlastně po spoustě let vrací do místa, kde vyrůstal a promlouvá ke čtenáři v tom smyslu, že se něco stalo, takže je to celé jakoby v minulosti a s odstupem a to se mi moc nelíbilo, působilo to tak trochu odosobněně a jako by prostě nebyl možný jakýkoliv konec, ale jen ten jeden.
Myslím, že co mi úplně nesedělo bylo to, že kniha opravdu popírá úplně všechno, co my lidé známe a přesto, že je tam tolik zajímavých a tajuplných věcí, nedostala jsem k nim odpovědi, které bych si přála. Navíc je tu jaksi skloubené tajemno a něco jako kouzla s lidskými životy a obyčejnými věcmi a přijdu mi to trochu nepatřičné. Rozhodně si nemyslím, že by to byla kniha hrozná, ale zase nemůžu říct, že bych z ní byla nějak nadšená, samozřejmě viním sebe a ne pana Gaimana, on je nejspíše génius a má tak velkou fantazii, že na ni ta má prostě nestačí. Možná ta příští mi sedne více, přála bych si to.





"Já pamatuji dobu, kdy vznikl měsíc."
"Měsíc tady nebyl vždycky?"
"Bože chraň. Ani v nejmenším. Vzpomínám si na ten den, kdy měsíc přiletěl. Dívali jsme se na oblohu - tehdy byla celá špinavě hnědá a kouřově šedá, ne zelená a modrá..."

Rád jsem spal při otevřeném okně. Deštivé noci k tomu byly nejlepší: mohl jsem otevřít okno, položit si hlavu na polštář, zavřít oči a cítit vítr na tváři a poslouchat, jak stromy šelestí a vržou. Dešťové kapky mi přistávaly na obličeji, a když jsem měl štěstí, snil jsem, že jsem ve své lodi na oceánu a houpám se na vlnách.

Ursula Monktonová se usmála a blesky se klikatily a kroutily kolem ní. Byla mocnou inkarnací, jak tam stála v praskajícím vzduchu. Byla bouře, byla blesky, byla dospělý svět se vší jeho mocí a všemi tajemstvími a vší tou hloupou, bezděčnou krutostí.