Emmy Laybourne - Monument 14: Nebe v plamenech

Název: originál Monument 14: Sky on Fire, česky Monument 14: Nebe v plamenech
Autor: Emmy Laybourne
Rok vydání: originál 2013, česky 2013
Počet stran: 237
Žánr: dystopie

V létě jsem četla první díl Monumentu a přes počáteční skepsi se mi docela líbil. Díky tomu jsem byla docela nadšená, že si zase někdy přečtu další díl, protože jsem byla zvědavá, jaké nástrahy na naše postavy dále čekají. Tentokrát jsem ovšem byla tak trochu zklamaná.
Na konci první části se naše osazenstvo rozdělilo na dvě části, pár lidí v čele s Deanem zůstalo v obchodě (Astrid, Caroline, Henry a pes Luna) a zbytek se rozhodl jet hledat pomoc opraveným autobusem, tuhle část skupinky nám přiblížil v knize Alex, mladší bratr Deana. Máme tu tedy dva tábory dětí (a dospívajících) a jednu velkou katastrofu pro celé širé okolí.
Musím se přiznat, že i když mám celkem ráda nějak rozumně tenké knihy (čti: v průběhu školního roku nerada čtu něco nad pět set stran), Monument už mi připadal až přehnaně krátký a vůbec jsem se za to čtení nestihla zase zpátky dostat k tomu, abych se za postavy bála nebo s nimi chtěla bojovat. Prostě jsem to nestihla. Ono přece jenom to, že kniha v podstatě popisuje jen pár dnů je docela málo, vím, může se stát tisíc věcí i za jediný den, ale přesto bych si přála nějaké větší podrobnosti nebo kdovíco.

V podstatě celou dobu, co jsem četla, mi připadalo, že všechny postavy padají do větších a větších sraček (ano, omlouvám se, ale jak jen to mám říct?).
Nejdřív napadení v autobuse, potom ty různé puchýře, vraždy, obléhání obchodu, spadnutí do jámy, vyhození z obydlí toho celkem sympatického pána, no prostě se mi zdálo, že autorka se je snad snaží potrestat za to, že v prvním díle se měli celkem dobře, když odmyslíme celou tu věc s tím, že venku řádí katastrofa a většina lidí je mrtvých nebo se přeměnili v zabijáky.

Pokud bych se měla snažit najít nějaké chvíle, které se mi naopak líbily a užila jsem si je, asi by to byly ty okamžiky, kdy některá z postav, která měla skupinu AB, ztratila ovládání a na někoho se bezhlavě vrhla a... Ano, to byly takové světlé okamžiky příběhu. Ale všechny ty rádoby vztahy, kouření cigaret, přemisťování se. Nevím, nějak mi to nepřišlo opravdové. Zkrátka jsem to autorce až tak nežrala. Měla jsem pocit, že rozdělením na dva tábory a dělení děje do více míst jako by kniha ztratila na své původní dynamice, která vládla v obchodě při prvním dílu. Tentokrát to bylo prostě moc zkratkovité. Moc temné. Moc všeho moc. Moc špatné. Moc dobré. Nechci říkat, ale zkrátka moc moc.
Postavy. Nedá se říct, že bych si nějakou více zamilovala. Spíše jsem trochu snížila své hodnocení u těch, které už jsem ráda měla. Tak nějak mě víc štvali, byli to větší fracci nebo co. I když naopak nebyli. Vím, za těch pár dnů stihli jakoby dospět. Přesto jsem nedokázala nikoho z nich litovat nebo se s ním ztotožnit. Bohužel. Jestli se mi nějaká postava líbila a vnesla do knihy trochu světla, byl to pan Mario. Muž, který jim tak trochu vytrhl trn z paty. Líbil se mi, byl to takový ten rázný týpek, který je v skrytu duše dobrák a má srdce na správném místě. Ano, Mario zachránil situaci.
Nechci se nějak vyjadřovat k zakončení nebo tomu, co se v průběhu knihy všechno stalo, to ani dost dobře nemůžu, prozradila jsem už dost. Každopádně jsem zvědavá, není to tak, že bych nebyla. Chci vědět, jak to s postavami dopadne, ale to jen proto že jsem knihomol/zvědavá, kdybych se ke knize měla vrátit kvůli oblibě, asi bych to neudělala.

Miloval jsem tu pilu. Cítil jsem ji jako přirozenou součást svého těla.
A tak jsem vystoupil na suť a protáhl se dírou ven do temnoty.
Byl jsem venku a chystal jsem se někoho zabít a nikdy dřív jsem se necítil tak naživu, tak plný krve, živý až do morku kostí.
.....
Měl jsem pilu.
Blížily se ke mně hroty toho stroje. Zaútočil jsem. Řidič mě viděl, ale byl pomalý. Příliš pomalý.
Vytáhl pistoli a zamířil na mě, ale já se pohyboval hodně rychle. 
Zavrčel jsem, pohnul se, protáhl. Vytáhl jsem ho z toho stroje a prořízl.
Krk, paže, trup. Hotovo.
Pak znovu. Zanořil jsem pilu do trupu, břicha, boku. Hotovo.
Ruce jsem měl vlhké, pila byla stále zanořená do břicha toho muže. Motor skučel, hlasitěji, hlasitěji. Chtěl víc.

Pak mi zavrčelo v žaludku. A hodně hlasitě.
"Co jsi to říkal?" zeptal se Mario.
"Nic jsem neříkal."
"Ano, říkal."
"Ne, to jen..."
Můj žaludek vydal další zvuk.
"Vrčíš na mě. To je od tebe vážně milý, po tom všem, co jsem pro vás udělal."
Podíval jsem se na něj. Myslel to vážně? Opravdu se na mě Mario zlobil?
Ne, žertoval. Oči mu svítily. Poplácal mě po koleni. Líp se vyznám v přístrojích než lidech.