středa 23. dubna 2014

David Mitchell - Atlas mraků

Originální název: Cloud Atlas
Počet stran: 504
Rok vydání: 2012 / originál 2004
Žánr: romány, sci-fi

Anotace:

Nedobrovolný cestovatel plavící se v roce 1850 přes Tichý oceán, vyděděný skladatel obstarávající si nejisté živobytí v Belgii mezi 1. a 2. světovou válkou, ambiciózní novinářka píšící v Kalifornii v dobách, kdy tam byl guvernérem Ronald Reagan, ješitný nakladatel ukrývající se před věřiteli ze zločineckého podsvětí, geneticky modifikovaná jídlonoška čekající na smrt a Zachry, mladý ostrovan zažívající soumrak vědy a civilizace – to jsou vypravěči Atlasu mraků, kteří odkudsi z potemnělých chodeb dějin slyší dozvuky ostatních příběhů. Každý záchvěv ozvěny více či méně pozměňuje jejich vlastní osudy.

Mé hodnocení:

Před několika okamžiky jsem knihu dočetla a řeknu vám, že jsem z ní celkem zmatená a zatím nevím jak ji hodnotit. Kniha je složena z pěti příběhů a líbí se mi jak je kniha napsaná. Nevím jak bych to popsala. Kniha začíná příběhem Adama, pokračuje až po Slooshův brod a pak zpět a končí druhou částí příběhu o Adamovi. Snad jsem to trochu vysvětlila. Autor má mou velikou úctu, jelikož stejně jako se měnily příběhy a léta, v kterých se odehrávali, měnil autor styl psaní. Líbilo se mi to, i když jsem si pořádně nemohla zvyknout na styl psaní. 
První příběh se jmenuje Tichomořský deník Adama Ewinga, který se odehrává většinou na lodi roku 1850. Adamův deník se četl celkem složitě. Složitá mluva, složitý svět, otroctví, spousta popisů domorodých kmenů, který mě nijak zvlášť nenadchnul. I tak měl příběh něco do sebe jakmile Adam zachránil jednoho z otroků.
Druhý příběh, odehrávající se v Belgii mezi světovými válkami, nese název Dopisy ze Zedelghemu. Hlavní postavou je vyděděný skladatel, který se protlouká  jak může a taky je zadlužen kde může. Příběh je psán formou dopisů, které píše Robert svému příteli do Anglie. Jeho příběh mě už bavil podstatně více a bylo o trochu snazší se začíst. Jeden dopis mě i velice pobavil, ale spoilerovat nebudu.
Další příběh se jmenuje Poločasy rozpadu -  První záhada Luisy Reyové. Myslím, že tenhle příběh mě bavil nejvíc. Měl spád, byl trochu záhadný a měl krátké kapitoly. Luisa byla sympatická mladá novinářka, která se snaží přijít na záhadu s nově otevřenou elektrárnou. Prozradím jen, že vedení elektrárny z toho nemá moc radost a rozhodnou se zakročit, i kdyby měli jednat nezákonně.
Hrůzostrašná muka Timothyho Cavendishe, nakladatele, který se chce ukrýt před lidmi, kterým dluží peníze za vydaný bestseller. Náhodou (nebo schválně?) se ocitne v domově důchodců, kde něco tak docela nehraje a rozhodne se utéct a ne jednou. Jeho příběh se dobře četl, byl i vtipný, k mému zklamání byl nejkratší z knihy.
Orison Somni ~ 451, je uměle vytvořená inteligence, podobná člověku, která byla naprogramovaná jako jídlonoška. Děj se odehrává v budoucnosti a je psán formou rozhovoru se Somni. Vzhledem k tomu, že příběh byl plný slov, kterým jste museli přijít na kloub a tak nějak jste nechápali co tím chce Somni říct, ale byla sympatická. 
Poslední příběh se jmenuje Jak to bylo u Slooshova brodu a co se pak seběhlo. Příběh z daleké budoucnosti. Z hodně daleké budoucnosti. Příběh vypráví Zachry. Svět začíná od začátku a tak nějak se vyvíjí. Vyjadřování Zachryho bylo hrubé, nevyspělé a tak nějak zakrnělé. Četlo se to asi zhruba stejně jako příběh Adama.

Z knihy jako celku jsem zmatená, čekala jsem, že na konci se vše nějak vysvětlí, ale buď jsem nepozorná a něco mi uniklo. Nebo ani k žádnému většímu spojení mezi příběhy nedošlo. 
Každý příběh se mi líbil a měl něco do sebe, ale jako celek mě kniha zklamala. Mám v plánu se mrknout ještě na film. Třeba mi to osvětlí trochu víc.

Citace:

Nemůžu ti namlátit, nemůžu tě napálit, můžu tak leda napínat tvou zvědavost.

Dívají se na mezery v knihovně. Rozhodně nebudu brečet.

"Ale no tak, kdo je to kritik?" argumentoval jsem. "Někdo, kdo čte rychle, arogantně, ale nikdy moudře..."

Smích je anarchistické rouhačství. Od tyranů je moudré, že se ho bojí.






Aktualizovaný seznam Velké čtecí výzvy najdete tady.

5 komentářů:

  1. Jak se čte arogantně? :) Atlas mraků jsem nebyla schopná dokoukat ve filmové verzi, ztratila jsem se kdesi za polovinou. Nejsem si vůbec jistá, jestli by kniha byla lepší, obávám se, že ne.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Asi tak, že se toho arogantně tváříš. :-D
      No upřímně pochybuju, že je kniha lepší. Vážně jsem se u ní natrápila,ale jednotlivé příběhy byly fajn :-)

      Vymazat
  2. To někdy zkusím, tvářit se u čtení arogantně :) Schválně, co na to dotyčná kniha řekne...Musím si k tomu vybrat něco lehčího, klasikové by se mohli urazit :-D

    OdpovědětVymazat
  3. Knížka je úžasná! Film je o ničem.. Celková kompozice, propojení příběhů a Mitchelovo hraní si se čtenářem! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem ráda,že se najdou i tací,kterým se kniha líbí, ale já byla poněkud zklamaná.

      Vymazat

Každý komentář potěší. Děkujeme :)