Autor: Gyles Brandreth
Přeložila: Klára Šumová
Rok vydání: originál 2007, česky 2011
Počet stran: 282
Žánr: román, detektivka
Na Vánoce jsem dostala od maminky knihu, kde je hlavní postavou Oscar Wilde, byl to ale druhý díl, tak jsem si ještě dodatečně pořídila ten první, tento, a vcelku brzy ho i přečetla.Kniha nás zavede do Londýna 1889. Vypravěčem je tu jakýsi Robert Sherard, přítel Oscara Wildea. Oscar jde jednoho dne na schůzku do nějakého domu a najde tam mrtvolu mladého chlapce - Billyho Wooda, svého jak on říká "přítele", který je ale čirou náhodou také prostitut. Policie se zdá velmi laxní a Wilde je skálopevně rozhodnutý, že musí tuto brutální vraždu vyřešit. A pomůže mu s tím jeho přítel Robert. A spousta dalších lidí. Může se zdát, že člověk jako Wilde nemůže řešit vraždu. Vždyť je to umělec. Ne detektiv. Ale on se právě nedávno seznámil s Doylem a také legendou právě z pera Doyla - Sherlockem Holmesem. A pro Wildea je to právě Holmes, kdo je jeho největší inspirací k vyřešení případu smrti mladičkého krásného Billyho. A docela mu to jde. Umí přemýšlet analyticky, dokáže lidi vyslýchat, pamatuje si různé maličkosti a utváří tak neviditelná vodítka, která Roberta (tak trochu alterego pro Watsona) vůbec nenapadají. Podaří se mu vyřešit tuto záhadnou vraždu?
Čtení této knihy bylo zvláštní. Bavila mě. Líbila se mi. Byla jsem zvědavá, jak se to nakonec vyvrbí, kdo zabil Billyho. A Wilde byl zajímavá postava. A stejně tak některé jiné postavy. Ale přitom jsem knihu četla šíleně pomalu, ano, neměla jsem na ni příliš čas, i tak mi však trvala na moderní literaturu neskutečně dlouho. Protože ona ani moderně nepůsobila, autor jako by se snažil navodit atmosféru doby Wildea a povedlo se mu to. Opravdu ano. Alespoň podle mého.
Wilde me fascinoval. Byl chytrý, velmi sofistikovaný, bezesporu nadaný, všímavý, srdečný, přátelský. Ale také lhal, uměl se přetvářet a celou dobu mi připadal jako by nosil jakousi masku nevinnosti a patřičného chování. Dokázal okouzlit téměř kohokoliv a i sám jeho přítel si uvědomoval, že ne všechno jeho chování je čestné... Wilde se mi zamlouvat a na druhou stranu mě vytáčel a vadil mi. Protože jsem tušila, že za tím jeho obličejem umělce se skrývá něco nekalého, znám všechny ty řeči o opravdovém Wildeovi, tady to působilo do puntíku jako jeho reálný život. I se všemi skrytými pikantnostmi. Dobrá práce, pane Brandrethe! Ostatní postavy byly fajn. Dokonce tu byla chytrá a zajímavá žena jménem Veronika, to je vždy potěšení. Robert byl pravým přítelem pro svého Wildea. A pak se tu občas mihl Doyle, který Wildea obdivoval a stále ho srovnával se svým Sherlockem. Ten se mi líbil, mám vše okolo Sherlocka šíleně ráda (proto mi taky mamka tuhle knihu koupila).
Co se týče zápletky, byla dobrá, povedená, dobře vymyšlená. Celou dobu člověk moc neví, na čem je. Je tu hodně tmavých míst, která zůstanou utajena až do samého konce. A nejspíš taky hodně drobných vodítek, která mohou čtenáři napovědět, jak příběh dopadne. Opravdu to celou dobu bylo skoro jako poslouchat Sherlocka, člověk skoro nic nechápe a neví, ale ví, že on ví. A tentokrát jsem na sebe pyšná - ještě před koncem mě napadlo, kdo má ve všem prsty. Jen částečně, ale přeci! Na mě úspěch.
Autor si s příběhem rozhodně vyhrál. Myslím, že je to milovník jak Wildea tak Sherlocka a prostě tyhle dvě postavy spojil víceméně v jednu. A celkem to fungovalo. Vlastně celkově je autor prostě milovníkem literatury, všechky ty drobné poznámky, narážky, citace děl - to bylo super, mám ráda, když je v knihách odkaz na jiná díla a autory. Kdyby mě Wilde tak nerozčiloval svými skrytými zvrhlými nutkáními, opravdu bych si to užila. Ale já mám ráda jen otevřené záporáky, ti skrytí jsou prostě na nic. Neupřímnost nikomu moc nesluší. Ani ješitnost - a té měl Wilde za deset.
Pokud máte rádi knihy z historie, knihy z Londýna, spisovatele, Wildea, smyšlené příběhy postavené na reálných osobnostech nebo třeba jen zajímavou detektivní zápletku, knihu bych doporučila, ale není to žádný trhák, který vám vezme vítr z plachet a nenechá vás týden spát. Prostě jen příjemně napsaná kniha, která má své kouzlo.
Seděl s Conanem Doylem za cypřišem v nejvzdálenějším rohu palmami ověnčeného nádvoří hotelu Langham. U dlouhého stolu s plátěným ubrusem se k sobě tulili jako Kloboučník a zajíc Březňák a před nimi se povalovaly zbytky snídaně.
"To že jsem řekl? To tedy sotva. A i kdyby ano, včera bylo včera a dnes je dnes, a dnes říkám něco jiného. Kdo chce být zásadový? Jenom lidé nudní a doktrinářští, lidé nezajímaví a únavní, kteří vždy jednají podle svých principů, i kdyby měly vést k hořkému konci, k reductio ad absurdum v praxi. Já však ne!"
"...Mám se dobře. Málokdy mi bylo lépe. Dnes mám pocit, že žiju naplno, a to je velká vzácnost. Většina lidí jenom přežívá. Takové plýtvání!"
"Tak na to už opravdu odmítám přistoupit," prohlásil Oscar rezolutně. "Jedno z životních pravidel zní, že se nesmí večeřet v hotelu, v němž jste ubytováni..."
Roberte, jak říká básník ve Sfinze bez tajemství: Ženy je třeba milovat, ne jim rozumět."
"Který básník to řekl?"
"Oscar Wilde, jeden z tvých nejoblíbenějších. Myslím, že bychom mu měli dopřát výsadu posledního slova, co říkáš?"
Žádné komentáře:
Okomentovat
Každý komentář potěší. Děkujeme :)