Neil Gaiman - Koralína

Originální název: Coraline

Počet stran: 152

Rok prvního vydání: 2003 / originál 2002

Žánr: fantasy, dobrodružná literatura, strašidelný příběh

Anotace:

Den poté, co se nastěhovali do nového domu, se Koralina vydala na průzkum...

Zjistila, že dům má dvacet jedna oken a čtrnáct dveří. Třináct z nich se dá otevírat a zavírat. Čtrnácté jsou zamčené a za nimi je jen cihlová zeď – přesněji řečeno tam byla až do chvíle, kdy je Koralina jednoho dne otevřela a našla za nimi průchod do jiného bytu v jiném domě, který se tomu jejich podobá jako vejce vejci. Současně je ale úplně jiný: psi tady nejí nic jiného, než čokoládu, kočky umí mluvit a místo pravých ji tam přivítají jiní rodiče...

Mé hodnocení:

Koralína Jonesová, trochu rozmazlená dívka, která má ráda dobrodružství, nesnáší deštivé dny a rodiče ji trošičku zanedbávají. Bydlí ve velkém domě, který byl rozdělen na bytové jednotky a v salónu jsou dveře, za kterými je cihlová zeď. Teda někdy tam je a někdy zase ne… A pokud se za dveřmi nenachází zeď, ale dlouhá tmavá chodba, tak na jejím konci je, dalo by se říct, jiná dimenze, kde jsou rodiče na moralínu příliš hodní, všechno ji dovolí, rozmazlují ji a ze sousedů se stávají úspěšní a zajímavý lidé. Ale jeden háček to má. Místo očí mají knoflíky a snaží se Koralínu přesvědčit aby si je taky nechala našít a zůstala na vždy s nimi. Zní to děsivě, že?

Knoflíková maminka Koralínu miluje nadevše a proto unese její skutečné rodiče, ale Koralína se jen tak nedá a snaží se je zachránit i s ostatními uvězněnými ve spárech knoflíkové maminky. 

Zajímaly by mě příběhy dětí, jejíž duše Koralína potkala v zrcadle. Možná by ji své příběhy vyprávěly, ale byli zde uvězněni příliš dlouho, už si ani nepamatovali svá pohlaví. 

V knize byla i jedna drzá a nafoukaná černá kočka, která mi pila krev, ale potom jsem si ji dokázala zamilovat. Uvítala jsem, že v knize není Koralíny kamarád Wibye, bez něj to bylo lepší. Přece jen to je strašidelnější když se do toho Koralína pustila na vlastní pěst. 

Kniha se mi líbila, děsila mě a děsily mě ilustrace, které v knize jsou. Ráda se k ní někdy vrátím. 

Na konci knihy je dokonce povídání od autora, kde vysvětluje proč knihu napsal a krátký rozhovor. Líbí se mi tohle jeho tvrzení:

“Když začali lidé knihu číst, zjistil jsem, že zatímco děti ten příběh považují za dobrodružství, dospělí z něj mají noční můry. Je to nejzvláštnější kniha, kterou jsem kdy napsal, práce na ní mi trvala nejdéle a jsem na ni také nejpyšnější.”

A mně nezbývá než s ním souhlasit.

Citace:

Koralína šla k oknu a pozorovala, jak prší. Nebyl to déšť, ve kterém jste mohli jít ven - byl to jiný déšť, takový ten, který se střemhlav vrhá z oblohy, a když dopadne na zem, vysoko se rozstříkne. Byl to déšť, který ví, co dělá, a tentokrát dělal ze zahrady blátivou mokrou omáčku. 

"Únos. Mí rodiče byli ukradeni do světa za zrcadlem v naší předsíni."

Všechny věci tady - dokonce i ta ve sklepě, byly iluze, věci, které vytvořila druhá matka jako děsivou parodii na skutečné lidi a skutečné věci na druhém konci chodby. Doopravdy ale neumí stvořit nic, došla k závěru Koralína. Umí jen překroutit a pokřivit věci, co už existují.