Frances Hodgsonová-Burnettová - Tajná zahrada

Název: originál Secret Garden, česky Tajná zahrada
Autor: Frances Hodgsonová-Burnettová
Přeložil: Lumír Mikulka
Rok vydání: originál 2003, česky 2009
Počet stran: 345
Nakladatelství: Knižní klub
Žánr: pro děti

Bleskové zasvěcení do děje:

Mary vyrůstala v Indii, potom ovšem udeří cholera a všichni okolo ní umřou, rázem přijde o své rodiče a je nucena se přestěhovat do Anglie ke svému strýci, do Yorkshiru, kde lidé mluví podivným přízvukem, nikdo není zvědavý na její móresy a už vůbec ji nebudou lidé oblékat nebo litovat, tak jak byla zvyklá od svých sluchů v Indii. Strýc o ni zájem nemá, od chvíle, co mu umřela žena, je to jen hrbatý morous. A žádné jiné děti v panství zdá se nejsou. V Anglii je Mary prostě na všechno sama a jestli to chce zvládnout a aspoň trochu se zabavit, musí změnit svůj přístup. Dům je rozlehlý a prázdný, většinou taky tichý, krom chvil, kdy se ozývají zvuky podobné dětskému pláči. A taky je tu zahrada. Dokonce prý jedna tajná. Kéž by se tak Mary podařilo se do ní dostat, to by možná její ledové srdce trochu pookřálo. A třeba na to nakonec ani nebude tak docela sama. Všechno je možné.

Postřehy knihomola:

Mary je na počátku malá ošklivá holčička plná zloby, taková zbloudilá duše, opuštěná a protivná. Dokonce ani dobrosrdečná služebná Marta ji nedokáže hned zaujmout. Neumí si hrát, je vzpurná a namyšlená. Ale taky dost opuštěná. A tak se postupně vydává na průzkum přilehlých zahrad, původně hnusné jídlo jí více chutná, její tváře jsou růžovější a ona je více jako dítě. A potom dokonce slyší pláč a najde Colina. A seznámí se s bratrem Marty, Dickonem, což je pro ni ten nejzajímavější člověk pod sluncem.

Na počátku je panství Yorkshire smutné místo, které by v každém (možná krom Marty a Dickona) vyvolalo hluboké deprese a touhu se ihned oběsit na nejbližší olši. Když tu Mary objeví Colina, je to jen polehávající mrzák, který pevně věří, že umře. Proč taky ne, každý mu to říká a jeho otec o něj ani nestojí. Ale stane se nemožné. Protivná a namyšlená Mary si s Colinem umí jako jediná poradit. Dokonce v něm vzbudí zvědavost. Natolik, že je ochoten vylézt z postele a vydat se ven. Do zahrady.

Když se Mary podaří najít klíč od tajné zahrady a ona se rozhodne ji probudit znovu k životu, je to jako malý zázrak. Když potom potká Dickona, chlapce, který dokáže mluvit s ptáky a veverkami, a on přislíbí, že jí s tajnou zahradou pomůže, je to naprosto úžasné. Jejich snaživou skupinku brzy doplní i nemocný Colin, zdá se, že se může stát opravdu jakýkoliv zázrak. Třeba i ten že umírající dítě začne chodit, nebo že jeden starý zlomený muž znovu najde chuť k životu.

Tajná zahrada je kniha o naději více než čemkoliv jiném. Je to ukázka toho, že na jednotlivých lidech záleží, většinou právě na nich. Že vše je o přístupu a snaze. Že když se člověk dostatečně snaží, dokáže nemožné. Že štěstí je o maličkostech jako jsou vařené brambory a okopávání zahrady. Je to příběh přátelství, které dokáže člověku změnit život.

Ztráta milovaných osob je "těžší" téma do knihy pro děti, ale funguje tu dokonale, Mary ztratila rodiče, Colin matku a tím i otce, smrt visí ve vzduchu i malým dětem, ale nakonec se s ní dokážou vypořádat a dokonce pomoci dospělým, kteří by měli mít více síly a rozumu.

Líbilo se mi, že tu byly negativní postavy, které se postupem času měnily v lepší lidi. Že tu byla není zbytečná. Marta je úžasná dívka, plná života, užvaněná a dobrosrdečná. Dickon tu zastává prvek přirozenosti, jakési propojení světa lidí se světem zvířat a rostlin, skoro jako kouzelník. Mary je tak tvrdohlavá, že i sama sebe donutí být lepší.
opravdu vidět ta postupná proměna vnitřní i vnější. Třeba to, že Mary pobíhala po venku se švihadlem a postupně tloustla a červenala. Nebo že Colin byl tak zvědavý, že mu to dodalo energii, kterou nikdo nevěřil, že má. Je tu ta úžasná síla v lidech, ač malých tvorech. Žádná postava tu

Jako ve správné knize pro děti jsou tu postavy chudé i ty bohatší, špatné okamžiky a poučení. Příběh plyne a odvíjí se a chvílemi je tak kouzelný, že má člověk chuť knihu odhodit na postel a běžet do přírody si zasadit strom. Nevím, jak by na mě kniha působila jako na dítě, ale teď na mě udělala obrovský dojem a už vím, že se k ní budu ráda vracet. Je to už po prvním přečtení moje srdcovka. Jestli ve vás zůstal alespoň kousek toho dítěte, kterým jste kdysi byli, přečtěte si ji, udělá vám radost. 

Srovnání s filmem:

Tohle je ta méně častá situace, kdy jsem nejdříve viděla film a až poté si přečetla knihu. Už z filmu jsem byla nadšená. Byl sice starší a tím pádem takový "zasekaný", prostě působil jaksi zpomaleně na dnešní poměry, ale měl své kouzlo. Film byl knize hodně věrný, je vidět, že si tvůrci opravdu dali záležet a neměli potřebu cokoliv měnit. Dokonce ani nemůžu říci, že by něco bylo výrazně lepší, tak moc se podle mě film povedl. Při čtení jsem potom schválně dávala pozor třeba u popisu postav a opravdu, viděla jsem před očima ty filmové a byly to ony!

Radím vám tohle - přečtete si knihu a po nějakém čase si pusťte film. Poslechnete si alespoň tu vtipnou yorkshirskou angličtinu "na živo" a alespoň si ten zážitek užijete hned dvakrát. A to za to stojí!

"Já vím, že si o mě myslíš, že jsem praštěnej kluk," prohlásil, "ale ty jsi ta nejpotrhlejší malá holka, jakou jsem kdy potkal."

A pak udělala Mary podivnou věc. Předklonila se a vyslovila otázku, o jaké se jí předtím ani nezdálo, že by ji mohla kdy položit.

"Myslíš, že mě máš rád?" zeptala se.

"Že se ptáš!" odpověděl Dickon upřímně. "Jasně že mám. Myslím, že jsi úžasná, a to samý si myslí i naše červenka, na to můžeš vzít jed!"

"Ty jsi udělal kouzlo?" zeptal se prudce.

Dickonova ústa se roztáhla do širokého, veselého úsměvu.

"Tobě samotnému se povedlo kouzlo," odvětil. "Je to stejné kouzlo, jaké nutí všechno tohle kolem, aby vylézalo ven ze země," řekl a dotkl se těžkou botou malých krokusů razících si cestu vzhůru mezi trávou.

V každém století, už od samého počátku světa, dochází k objevům úžasných věcí. V tom minulém jich už bylo objeveno více než kdy jindy. A teď se teprve můžeme těšit, jak se na světlo světa vynoří stovky novinek, které nás budou stále více ohromovat. Lidé zprvu vždycky odmítají věřit, že tu či onu podivnou novou věc lze vůbec uskutečnit, o něco později už doufají, že by to mohlo jít, pak na vlastní oči uvidí, že to jde - a nakonec se to jednoduše provede a celý svět žasne, proč se to všechno neudělalo už před staletími. Jedna z těch nových věcí, na kterou lidé začínají postupně přicházet, je i poznání, že myšlenky - obyčejné myšlenky - mají stejnou sílu jako elektrické baterie. Některé jsou stejně blahodárné jako sluneční světlo, zatímco jiné mohou být stejně nebezpečné jako jed. Pokud dopustíte, aby do vaší mysli vstoupily špatné myšlenky, je to stejně nebezpečné, jako byste si pustili do těla choroboplodné zárodky. A jestliže jim dovolíte, aby tam pak zůstaly, možná se jich už nezbavíte celý život.