Originální název: Looking for Alaska
Počet stran: 256
Rok mého vydání: 2013 / originál 2005
Žánr: román
Nakladatelství: Knižní Klub
Anotace:
Románový debut dnes už známého Johna Greena je strhujícím vyprávěním o dospívání a hledání sama sebe. Šestnáctiletý Miles, posedlý sbíráním posledních slov významných osobností a touhou hledat „velké Možná“, je spíše outsiderem mezi svými vrstevníky. Jeho život získá zcela novou podobu, když přejde na internátní školu Culver Creek. Zde se rychle spřátelí se svérázným spolubydlícím a okouzlující, naprosto nepředvídatelnou Aljaškou Youngovou. Okamžitě je vtažen do světa, kde se porušují školní pravidla, pořádají různé večírky i provokace. Miles ožívá v dennodenním kontaktu s novými kamarády a stále víc miluje fascinující Aljašku. A tak vývoj směřuje k okamžiku, kdy se všechno nečekaně navždy změní... Živý, naléhavý a nekonečně dojemný příběh. Americkou knihovnickou asociací byl zařazen mezi deset nejlepších knih pro dospívající.
Tak v prvé řadě jsem od knihy příliš nečekala, hlavně proto, že jsem si ji nechala naspoilerovat. Ale i tak jsem se na ni vrhla, protože jsem chtěla něco krátkého a úderného. A že mě to teda zasáhlo!
Kniha vypráví o Milesovi, který rád sbírá poslední slova známých lidí, což mi přišlo naprosto husté. Až někdy za padesát let budu umírat určitě si vzpomenu a řeknu něco ohromě filozofického na co bude kde kdo vzpomínat, ale to je ještě daleko.
Miles jede na internátní školu v Culver Creeku, kde studoval jeho otec a chce jít možná částečně v jeho stopách. Nebo už ho nebaví jeho život, ale hlavně jsem hledat velké Možná. Spolubydlící Plukovník mu ihned dá přezdívku “Váleček” a seznámí ho s velice zajímavou dívkou jménem Aljaška Youngová. Pak ještě s Takumim a v neposlední řadě s Larou. Jsou podivná a nesourodá skupina. Opíjí se, užívají si, provádějí kanadské žertíky a dělají spoustu dalších věcí, které mě nějak moc nelákají a přijdou mi dětinské.
Podle mě je kniha Hledání Aljašky stejná jako samotná Aljaška, nepředvídatelná, rozporuplná a na zabití. Aljaška mi vůbec nesedla. Byla zvláštní, zvláštní mně nepříjemným způsobem a bavila mě víc část “potom”. Nechci psát spoilery, události “potom” mě docela zasáhly, jelikož jsem zažila něco podobného a nikomu to nepřeji, tak jsem si prostě řekla, že další noc s touto knihou nestrávím a tak jsem ji dočetla.
John Green je prostě třída a nesnáším ho za to jak umí hrát na city. Je to mistr svého oboru, ale u mě pořád povedou Hvězdy. Kniha o životě a “poživotě”, s pár zajímavými myšlenkami a profesorem Hydem, který se mi na tom všem líbil nejvíc.
Citace:
"... A jeho poslední slova zněla: 'Jdu hledat velké Možná'. Proto tam jedu. Abych nemusel čekat až do smrti, než začnu hledat velké Možná."
"Líbí se mi Henrik Ibsen. Ten psal divadelní hry." Věděl jsem o Ibsenovi hodně, ale nikdy jsem nečetl žádnou jeho hru. Hry jsem četl nerad. Rád jsem četl životopisy.
"Jo, já vím, kdo to byl," kývl Chip."
"No, tak ten už byl nějakou dobu nemocný a ošetřovatelka mu řekla: 'Zdá se, že dneska ráno se cítíte líp.' Ibsen se na ni podíval, řekl 'Naopak,' a umřel.
Chip se zasmál. "To je morbidní. Ale líbí se mi to."
"...Jak vždycky říká moje máma: 'Člověk myslí, že umí chodit po vodě, jenže pak se ukáže, že má jen načuráno v botách.'..."
Mě se nejvíc líbí tohle :)
OdpovědětVymazatAle já neměl odvahu a ona měla kluka a já byl nemotorný a ona byla nádherná a já byl beznadějně nudný a ona byla nekonečně fascinující. Šel jsem tedy zpátky do svého pokoje, plácl sebou na spodní postel a myslel jsem na to, že kdyby lidé byli déšť, já bych byl mrholení a ona hurikán.