S. J. Watson - Dřív než půjdu spát

Série: -

Originální název: Before I Go To Sleep

Počet stran: 368

Rok mého vydání: 2011 / originál 2011

Žánr: Thriller

Nakladatelství: Knižní Klub

Anotace:

Vzpomínky: právě ty definují, kým jsme. Bez paměti člověk přestává existovat. A právě takto žije Christine, která po autonehodě ztrácí paměť pokaždé, když usne. Každý nový den je pro ni první a zároveň poslední. Její manžel Ben jí každé ráno trpělivě vypráví její vlastní život a obětavě se o ni stará… Anebo je vše trochu jinak? Christine se podaří za pomoci mladého doktora začít psát deník, a jeho stránky jí jednoho dne prozradí: Nevěř svému muži. Napsala to však vůbec sama? Jak se lze dopátrat pravdy o minulosti, když jediné, co znáte, je dnešek?

Mé hodnocení:

Knihu jsem si koupila na popud filmové ukázky. Vypadalo to zajímavě a hned, jak jsem viděla starší vydání obálky, jsem se rozvzpomněla, že jsem knihu jeden čas měla v hledáčku, ale upadla v nevědomí. Jsem ráda, že se knihu rozhodli zfilmovat a já si ji aspoň připomněla.

Dokážete si představit, že by jste ztratili paměť? Všechny vzpomínky, ať krásné nebo ty bolestné, by se ztratily. Váš život by se vynuloval. A dokážete si představit, že by vaše paměť ještě k tomu nedokázala udržet nové vzpomínky? Děsivé…

Christine se ráno probudí s pocitem, že je něco špatně. Leží v posteli s cizím mužem… se ženatým mužem… s pocitem, že “okno” způsobila přemíra alkoholu se vydá hledat koupelnu a má v plánu se potichu vypařit. V koupelně ji čeká překvapení. Kolem zrcadla jsou nalepeny fotografie, na kterých je muž z postele a ona. S popisem “Ben - manžel”. celá zmatená jde zpět do ložnice a probudí spícího muže, který ji všechno vysvětlí. Před dvaceti lety měla těžkou nehodu, která způsobila ztrátu paměti a nemožnost si utvářet nové vzpomínky. Ben odejde do práce a Christine zavolá doktor Nash. Jelikož si ho Christine nepamatuje, tak ji vše vysvětlí a řekne ji, že má ve skříni schovaný deník, do kterého si každý den zapisuje a doktor slíbil, že ji každé ráno zavolá a o deníku ji řekne.

Hned na první straně deníku přečte něco šokujícího “Nevěř Benovi”. 

Jenže proč by mu neměla věřit? Vždyť je to její manžel. Christine se postupně rozpomíná na střípky svého života, které zapisuje, aby si je další den mohla připomenout. 

Styl, kterým je kniha napsaná, způsobuje, že nejste schopni uvěřit nikomu, i když vše zní přesvědčivě.

Kniha mě překvapila, byla napsaná stylem, který mi vyhovoval a četla se relativně rychle. Kniha má tři části. Den, kdy se Christine probudí, deníkové záznamy z předchozích dnů a rozuzlení dne, ve kterém si Christine přečetla deník. Líbilo se mi to, knihy formou deníku mám ráda. Myslela jsem si, že tuším, jak všechno dopadne, ale, jako většinou, jsem se spletla a valila jsem při závěru oči. Všem fanouškům thrillerů tuhle knihu určitě doporučuji. Stojí to za to, dobře se čte, je poměrně tenká a přece jen je děsivé, když před vámi visí vzpomínka, kterou ne a ne uchopit… 

Citace:

Nash sklonil hlavu a podrbal se na temeni. Skrz vlasy mu prosvítala kůže, nejzřetelněji v kruhu kolem temene. Nejspíš si toho zatím nevšiml, pomyslela jsem si, ale jednoho dnes si všimne. Uvidí se na fotografii, kde ho někdo vyblejskl zezadu, nebo ho překvapí pohled na sebe sama ve zkušební kabince, anebo něco poznamená holič či jeho přítelkyně. Věk nás všechny dožene, říkala jsem si. Vzhlédl. Každého jiným způsobem.

Tehdy se vynořila další představa. Claire a já vtipkujeme o tom, že se nikdy nevdáme. "Sňatek je pro ztroskotance!" prohlašuje a přikládá si ke rtům láhev červeného vína, a já jí přitakávám, i když je mi jasné, že jí jednoho dne půjdu za za družičku stejně jako ona mně, a budeme spolu celé vyšňořené sedět v hotelovém pokoji, usrkávat šampaňské z vysokých sklenek, zatímco nám někdo bude upravovat vlasy.

A zítra -

Zítra? Já žádný zítřek nemám, pomyslela jsem si. Tak jako nemám žádný včerejšek.

"Máme se rádi, pokud se ptáš na tohle. Aspoň já tě mám rád."

A bylo to; teď byla řada na mně, abych mu řekla, že ho mám taky ráda. Muži tohle vždycky vysloví způsobem, jako by se na to zároveň ptali. Jenže co jsem mu měla odpovědět? Je to cizí člověk. Láska nevznikne v rozmezí čtyřiadvaceti hodin, i když jsem tomu kdysi možná chtěla věřit.