René Balický - Děti magie: Do země obrů

Název: Děti magie: Do země obrů
Autor: René Balický
Rok vydání: 2013
Počet stran: 160
Nakladatelství: Grada
Žánr: fantasy

Mik a Zuri jsou sourozenci. Žijí ve světě, který je plný magie, takže to není nic neobvyklého mít doma mluvící kouzelné zámky na dveřích, teleportovat se pomocí teleskřítků nebo používat různolety. Jsou to děti, a tak je každý jejich den protkán dobrodružstvím a něčím novým. Zuri právě složila své první zkoušky, dostala hůlku a krystal, díky němuž bude mít svého prvního anima (zvíře-pomocníka). Za odměnu se děti vypraví i s rodinou do Bílého města a tam se to zvrtne. Potkají totiž jednoho stopaře a spolu s ním jsou nechtěně přeneseni do dalekého kraje, kde vládnou obři a potulují se tu trollové. Není žádnou výjimkou tu najít elfušku, spadnout do bažiny, umřít kvůli jedovatému kaštanu nebo se rovnou nechat rozdrtit obřím skřetem. Jsou totiž v zemi obrů, kde je všechno v nadlidské velikosti a to také znamená nadlidsky nebezpečné. Stopaři tu mají své vlastní úkoly, které musí zvládnout. Čelí totiž skřetům nadopovaným borsenitem. A teď mají s sebou navíc jednoho starostlivého tatínka a dvě neposedné a hodně zvědavé děti. Jak taková výprava může dopadnout?




České knihy moc nečtu. A občas si říkám, že je to vážně škoda. Když po nich totiž konečně sáhnu, jsem nadšená. Tak tomu bylo i s Dětmi magie. Je to fantasy pro děti, takže dialogy jsou jednoduššího rázu a nic se tu moc neřeší, ale to mi vůbec nevadilo, naopak, přijde mi to lepší než přeslazené a přehrané scény plné vzlyků starostlivých lidí hubujících jejich neopatrné společníky.


Autor hned od začátku vykreslil fascinující svět plný různých magických vymožeností. Lidé tu využívají květiny - fyty i zvířata - animy. Pořádají turnaje, ve kterých hledají jakési kouzelné koruny. Mají svá vlastní podivná zvířata. Magie je znát na každém kroku. Tenhle svět je jí přímo nabitý. Beze strachu bych onu propracovanost a autorovu představivost přirovnala k slavnému Harry Potterovi. Zařadila bych to spíše do moderní fantasy, příběh nestojí na legendách a folkloru jako třeba knihy od Tolkiena, to mu ale neubírá na opravdovosti. Dokázal mě strhnout a vážně jsem se bavila.

Nemůžu říci, že bych si nějakou postavu přímo zamilovala. Rozhodně mi ale byly sympatické. Hlavně nepořádná a trucovitá Zuri, kterou musí tatínek po ránu kouzlem posílat do vany, aby ji pomocí studené vody probral. I její brácha Mik nebyl vůbec špatný. A všechny ty babičky a dědečkové, co vykládají své příběhy z mládí. Jo, líbili se mi, takovou rodinu bych brala taky. Když k tomu ještě přidám jejich zvířecí společníky, tvoří vážně nadupanou domácnost.




Ač je v knize popsána dobrodružná cesta do země obrů, nebyla jsem kdovíjak napnutá. To prostě nešlo. Tak nějak jsem si to s klidem užívala. Nenervila se. Nepřemýšlela, co se stane. Nemusela jsem se totiž bát, bylo mi tak nějak jasné, jak to dopadne. Ale nebyla to nuda. Protože když už nějakou dobu jen tak kráčeli, narazili vždycky na někoho nebo "něco", co jim zkřížilo cestu a museli se s tím ihned vypořádat. A je jedno, jestli to byla podivná rostlina, troll nebo třeba nepřátelští brouci. Líbila se mi představa tohohle světa. Toho, co všechno ještě skrývá. Ta tajemství, která mohou děti odhalit (a rozhodně se budou snažit). Ano, těším se na další díl. Ráda poznám více z planety Mythrek.



Knihu doporučuji těm, co dokáží ocenit fantazii autora. Těm, kterým nevadí dětské postavy a určitá jednoduchost příběhu. Je pro takové, co rádi vzpomínají na lumpárny, které prováděli ve svých mladých letech, a mají rádi hravost, ať už autorovu nebo postav. Pokud po nocích sníte o magických světech plných rozličných bytostí, přečtěte si Děti magie, tak budete alespoň na pár hodin v takovém světě přítomni. A že je to opravdu příjemná výprava.






Ve světě stvořeném fantazií leží legendami a hrůzostrašnými příběhy opředená Země čarodějů. Je to tajemná, prastará a nebezpečná říše kouzelných bytostí. Ze všech stran ji stráží mohutné hory. Jejich vrcholy sahají do ohromných výšek, kde je vzduch tak řídký, že jen málo tvorů kromě draků a skalních orlů tam dokáže dýchat, létat a žít...
Kam až lidská paměť sahá navštěvovali tuto zemi jen ojedinělí hosté. Byli to elfové, trpaslíci, víly, skřeti, gnómové. Z lidské rasy to byli čarodějové, bylinkáři, šamani, krajánci a hraničáři. Jedno však měli tito návštěvníci společné. Jejich životy se od okamžiku, kdy do této nepoznané části světa vkročili poprvé, úplně změnily. Jen málo zasvěcených znalo místo, kde tahle bájná země leží. Toto tajemství bylo velmi, opravdu velmi dobře střeženo.

Švadlenka vzlétla a nejdříve si je všechny poměřila. Zastavovala se nad různými místy jejich těl, aby si vzdálenosti zapamatovala. Pak začala bleskově létat k lísce, odkusovat její listy a umísťovat je na boty pana Portála a jeho dětí. Jednotlivé kousky za letu zazářily, a když je přiložila k ostatním, splynuly s nimi, jako by srostly. Létala tak dlouho, dokud na sobě neměli všichni tři nové zelené holínky spojené zároveň s kalhotami.

"Možná bude velmi citlivá," řekl Greman panu Portálovi. "No, zatím spíše svéhlavá a neposlušná," posteskl si její otec. Greman se usmál: "Mám takovou sestřenici. Její zvláštní citlivost na magii je vyvážena, jak bych to řekl, komplikovanějším chováním."
"Takové to, že dělá vždy vše jinak, než se po ní chce?" usmál se pan Portál. "Ano, přesně. Vidím, že víte, o čem mluvím. Řeknete jí ráno ať vstane, a ona schválně zaspí." Pan Portál zvedl palec na souhlas. Kdyby se neměli chovat tiše, tak by se nahlas rozoesmál.
"No a co!" sykla si tak nějak pro sebe Zuri. Aby věděli, tak jí mohou být všichni ukradení.

Když to uviděl veleskřet, rozběhl se za čaroději do průrazu. V zuřivosti zapomněl na nebezpečnou blízkost skály. Jeden z trpaslíků, kterého zdobil dvoubarevný plnovous, využil obratu v boji. Sáhl k pasu, kde měl připevněné bolaso - dvě kamenné koule obtočené kůží a spojené provazem dostatečně dlouhým, aby svázal i skřetí nohy. Švihl s ním po veleskřetovi. Letící provaz se obtočil skřetovi kolem kotníků a kameny ho uhodily do nohou.
Skřet zařval bolestí, svázané nohy se mu podlomily, takže padl na břicho a po zemi se řítil na čaroděje v tunelu. Když byl pár skoků od nich, zařval znovu, ale zoufalstvím. Obě děti byly přesvědčeny, že to slovo, které vykřikl veleskřet, znamenalo "Neeee!" I když brzdil rukama a snad i očima, zajel po hlavě do tunelu. Dotkl se skály a  začal kamenět. Skála obrostla skřetovo tělo a v tunelu rázem nastala tma.