úterý 7. dubna 2015

Barbora Šťastná - Šťastná kniha

Série: -
Originální název: -
Počet stran: 232
Rok mého vydání: 2013 / originál 2013
Žánr: česká literatura,
Nakladatelství: Motto

Anotace:

Taky vás někdy napadlo, že byste chtěli změnit svůj život, protože se necítíte šťastní? Ale jak to udělat? Odjet meditovat do Indie? Chovat bio ovce na Šumavě? Zachraňovat děti v Africe? Pracovat v baru na středomořské pláži? Taky mě to napadlo, ale, upřímně řečeno... nechtělo se mi. Místo toho jsem vyzkoušela různé způsoby, jak být šťastnější, a přitom si nechat svůj život takový, jaký je: s manželem a dvěma dětmi, s bytem na hypotéku a normální pracovní dobou. Tak například jsem zjistila, že bych určitě byla daleko šťastnější, kdybych nenosila boty, které mě tlačí, nemusela pokaždé hodinu lovit v kabelce, když mi zazvoní telefon, a neměla skříň nacpanou oblečením, které nenosím. Objevila jsem spoustu věcí, které mi dělají radost, i když tak na první pohled nevypadají: deštivé léto, zavařování povidel, vyhazování starých krámů, bobování s dětmi, ochutnávání podezřelých exotických jídel, počítání komářích štípanců a běhání (i když se mi nechce). A především jsem zjistila, že štěstí si nesmíme schovávat na Vánoce, na dovolenou nebo na někdy jindy. Nedělejte to tedy ani vy a zkuste být šťastní hned teď.

Mé hodnocení:

Tak konečně jsem přečetla nějakou českou knihu od současné spisovatelky (chápejte tak, že Kytici a Máj jsem četla, ale nic nového českého ne). Většinou mě u knihy zaujme anotace a jakmile zjistím, že ji napsal Čech, tak knihu odložím. Naštěstí to tak nebylo i u téhle knihy. 

První jsem se seznámila s autorčinou tvorbou přes její blog a když jsem se dozvěděla, že Barbora vydala i knihu, musela jsem ji mít. Pokud čekáte nějaký příběh nabitý optimismem, tak vás asi zklamu. Jde o sérii článků, každá kapitola je na jiné téma a všechny spojuje jedno společné - jak být šťastná. Nejde tak ani o návod, ale spíš o autorčiny názory, její zážitky i zážitky její rodiny a kamarádů. Kniha je i proložena různými výklady vědeckých výzkumů k danému tématu. Pokud čtete její blog, tak něco z knihy je i na něm.

Knihu bych zařadila jako záchodové čtení, tím nechci autorku urazit, právě naopak. Kniha se pěkně čte, témata jsou úsměvná, kapitoly krátké. I když bych věřila, že se tak začtete, že kniha ze záchodu poputuje na noční stolek. 

Možná jsem na nějaké věci v knize ještě mladá, ale i tak jsem se s autorkou dokázala ve většině věcí ztotožnit. Kniha nenásilnou formou dokáže, že se zamyslíte nad svým životem, nad tím, co pro vás znamená štěstí a že to máme všichni stejně a nebo aspoň podobně. Úsměv přece nic nestojí a kolika lidem s ním zlepšíte den? Po přečtení této knihy si ani neuvědomíte, že se na celý svět usmíváte a to, že vám například ujel autobus berete pozitivně a ranní procházka a východ slunce vás naplní štěstím. Nač čekat, když šťastní můžeme být už dnes?

Citace:

Není trapné zatetelit se nad pochvalou od někoho, kdo uklízí psí hovínka?
Ale navzdory pochybnostem, ještě když jsem celá rudá v obličeji sjížděla po eskalátoru do metra na Jiřího z Poděbrad, culila jsem se od ucha k uchu. A vlastně mi bylo líto, že jsem se nedokázala otočit a obdařit ho aspoň zářivým úsměvem filmové hvězdy, kterou ve mně v tu chvíli viděl.

Lidé, kterým stačí pět hodin spánku nebo míň, skutečně existují, ale v každé populaci jich prý je jen něco mezi jedním a třemi procenty. Ti ostatní, kteří si to o sobě myslí, do sebe jenom lijí příliš mnoho kafe a jsou permanentně nevyspalí. Praví nespavci jsou prý většinou hubení, plní energie, optimističtí a ambiciózní. To jsou ti, co vám říkají, že vyspat se můžete až v hrobě.

Zjistila jsem, že číst knihy z dětství znovu dospělýma očima je jako přijet po letech do městečka, kde jste jako dítě trávili prázdniny u babičky. Všechno je tam vlastně stejné, jenom menší, a všímáte si spoustu věcí, které vám kdysi unikaly. A taky je to trochu jako jít na schůzku se svým dávno zapomenutým já.

Nikdy jsem si nepřipadala tak chytrá jako při těch alkoholem stimulovaných diskusích, které můj kamarád Martin obvykle uzavírá slovy: "Zase jsme byli jen krůček od pravdy."

Ještě dva týdny předtím, než zemřela, ležela v nemocnici s ostře modrými stíny na očích. Možná si už nepamatovala všechna svoje čerstvě narozená pravnoučata, ale moc dobře věděla, že v zásuvce stolku vedle postele má svou oblíbenou růžovou rtěnku.

Kdybych měla tolik nápadů, kolik si na ně kupuju notýsků, nejspíš už bych za ně dostala nobelovku v několika různých oborech...


3 komentáře:

  1. poslední citace... také mám hodně notýsků :D

    jinak se mi kniha líbí, jak podle anotace, tak také podle hodnocení :)) myslím, že člověk by si měl přečíst nějakou knihu, aby zjistil, co všechno má... aby si vážil toho, co má a ne si stále ztěžoval, co mu chybí... :))

    OdpovědětVymazat
  2. Tuto knihu bych si strašně ráda přečetla. :)

    OdpovědětVymazat
  3. Tak s těma notýskama to na mě taky sedí. A s tím spaním. No, to je jako moje Janča, hubená, ambiciózní, věčně nevyspaná a říká, že to dožene v hrobě. Na mě ten popis nesedí, takže až budu psát knihu, vytvořím nový, který se mi bude hodit. :D Asi si to taky jednou přečtu. Až si ji koupím. S tím záchodovým čtením to stejně zní hrozně, máš radši říct "odpočinková literatura" a na záchod myslet jen v duchu. Takže teď už se na mě budeš jen usmívat? Cool! :-*

    OdpovědětVymazat

Každý komentář potěší. Děkujeme :)