pondělí 20. července 2015

Christopher Paolini - Odkaz dračích jezdců: Eldest

Autor: Christopher Paolini
Název: Eldest
Rok vydání: originál 2005, česky 2006 (mé vydání 2012)
Počet stran: 655
Nakladatelství: Fragment
Žánr: fantasy


Mohlo by se zdát, že po prožité bitvě bude na chvíli klid, ale smrt Ažihada - vůdce Vardenů - všemi otřese a dá jim na vědomí, že časy jsou ještě horší, než si mysleli. Jeho zástupcem se stane Nasuada a Eragon se Safirou se vydávají pryč - vzhůru za výcvikem. Nejdříve navštívi území trpaslíků, kde jsou s radostí přijati a naučí se leccos z jejich schopností, poté doputují do elfího města Ellesméry. Zatímco Eragon se učí, jak být tím nejlepším jezdcem - bojuje, pracuje na síle své mysli, učí se kouzlům a vůbec zvykům a životu elfů, Safira pracuje na tom, aby byla ještě schopnějším drakem, než byla doposud. Skrze své vlastní zkušenosti i zkušenosti toho druhého, které sdílejí myslemi, se ti dva leccos naučí. Získávají mnoho, ale občas i ztrácí... Bude jejich výcvik stačit na to, aby se mohl Eragon utkat se zlem a zvítězit a zachránit tak svět od zlého krále Galbatorixe? Přece jenom to není jednoduché, když jsou vesnický kluk a jeho drak jediná naděje...


K této sérii jsem se dostala až před nedávnem. Před rokem, hned po státnicích, jsem si přečetla první díl, Eragona (recenze zde). A byla nadšená! Uplynul rok a já se rozhodla, že Eldest si schovám po všech zkouškách tohoto ročníku, jako takovou sladkou odměnu a dokonalý vstup do tohoto léta. Slibovala jsem si od něj tedy hodně. A vyplatilo se to!
tedy

Občas slýchám na Paoliniho dílo stížnosti - drobné brblání, jemný nesouhlas až výrazy naprosté nelibosti... Já jsem s jeho knihami ale spokojená, líbí se mi a snadno jsem si je zamilovala

Eragon roste. Stává se z něj muž a pro mě byla tahle jeho proměna žádoucí (bez jakýchkoliv postranních úmyslů, samozřejmě). V prvním díle to byl opravdu jen obyčejný chlapec, který přišel o rodinu, kterou vlastně ani neměl, náhodou narazil na draka a protloukal se životem jen taktak. Nyní je ale jiný - silnější, schopnější a často i rozumnější, přesto je to ale ještě vlastně kluk, je zranitelný a občas i ješitný, zkrátka lidský. Safira si stále drží své vysoké skóre, je to okouzlující mladá dáma, její obavy týkající se Eragona jsou často až dojemné a když se občas naštve a začne kolem sebe chrlit oheň, musí to být dokonalá podívaná. No a když potom přijdou opravdu silné chvilky, kdy dokáže něco "velkého", něco, co by nikdo jiný nezvládnul, člověk by málem zaprodal duši za to, aby na ni jen jednou mohl promluvit. Tentokrát bylo více prostoru věnováno Roranovi, jehož celá vesnice je právě ve velké bryndě. Musím přiznat, že pasáže s ním mě tolik nebavily, Roran kladivo asi nikdy neměl až takovou šanci si plně získat mou pozornost. No a pak tu máme spoustu dalších - líbeznou Aryu, elfa učitele, dechberoucího starého draka, trpaslíky... Užívala jsem si každého z nich, i ty děsivé a protivné.


Hltala jsem stránky jako divá a stejně jako u Eragona se rozplývala nad krásnými popisy Paoliniho. Někomu tohle nesedí, ale já to přímo miluji. Všechna ta místa, lidé, slavnosti, drobné i větší náznaky magie. Líbí se mi, jak tenhle svět funguje. Všechny ty skryté divy. Paolini by mě přinutil mít rád i mravence v lese nebo mě donutil přestat jíst maso. Mou nejmilejší částí byly asi chvíle Eragona se Safirou u elfů. Tak ráda bych se sama vypravila do Du Weldenvarden... Vyzpívala si krásný stromový dům, střílela z luku a napsala oslavnou báseň. Po nocích bych běhala po lesích a poslouchala mysl všecho živého. Je to úžasný svět, dechberoucí, dle mě jedinečný a jedním slovem magický.



Myslím, že většina z vás už Eldesta četla. Takže bych jej doporučila těm, co ho už četli - přečtěte si jej znovu. A také těm, co to ještě nestihli a váhají - stojí to za to. No a nakonec těm, kteří jej sice četli, ale nelíbil se jim - třeba změníte názor. Je to kniha pro všechny, co milují život. Tak jednoduché to je.





První, co na něj zapůsobilo, byly barvy. Kolem Celbedeilu postaveném na pilířích se prostíral jasně zelený trávník jako pokrývka přehozená přes souměrný kopec, který podpíral svatyni...
Potom Eragona zaplavily vůně. Květiny spolu s kadidlem vytvářely vůni tak nadpozemskou, až měl pocit, že by mu sama o sobě stačila k životu.
Jako poslední jej zaujal zvuk. Přestože se po mozaikových chodnících a prostorných pozemcích procházely skupinky kněží, Eragon dokázal rozeznat jediný zvuk: tiché mávání křídel havrana, který mu letěl nad hlavou.

Za tři dny uviděli Du Weldenvarden. Les nejdřív vypadal jako zamlžený hřeben na obzoru, pak se však rychle rozrostl ve smaragdově zelené moře starých dubů, buků a javorů. Ze Safiřina hřbetu Eragon viděl, že pásmo lesů sahá až k obzoru jak na sever, tak na západ, a věděl, že se rozprostírají daleko za horizontem a táhnou se po celé délce Alagaësie. Stíny pod klenutými větvemi stromů mu připadaly tajemné a lákavé, ale stejně tak i nebezpečné, protože tam žijí elfové... Eragon cítil, že tyto lesy jsou pro smrtelníky nebezpečným místem, protože jsou určitě plné podivných kouzel a zvláštních stvoření.

Eragon se na chvíli zastavil a jen se tiše kochal, uchvácený vznešenou krásou kolem. Všechno vyvolávalo dojem dávných časů, jako by se pod střapatými jehlicemi po tisíc let nic nezměnilo a ani se nikdy nezmění. Vypadalo to, jako by samotný čas upadl do dřímoty, ze které nikdy neprocitne.

Právě v tu chvíli se snesla dolů a přistála na okraji otvoru, šupiny se jí třpytily jako souhvězdí modrých hvězd. Na les za ní dopadaly poslední paprsky světla, které postříkaly rozmanité hřebeny a kopce zamlženým jantarem, v němž se jehlice blýskaly jako horké železo a odrážely světlo zpátky k fialovému obzoru. Z takové výšky město vypadalo jako řada trhlin v rozsáhlé klenbě, ostrůvky klidu v nepokojném oceánu. Teprve teď viděli skutečnou rozlohu Ellesméry, táhla se několik mil na západ a na sever.

Eragon se pohroužil do myšlenek a pocitů bytostí kolem sebe a dokázal dosáhnout stavu tak hlubokého vnitřního klidu, že během té doby přestal existovat jako jednotlivec. Dovolil sám sobě stát se ničím, prázdnotou, nádobou pro hlasy světě. Jeho pozornosti nic neuniklo, protože se na nic nesoustředila. On byl lesem a jeho obyvateli.

2 komentáře:

  1. Odkaz dračích jezdců byl uplně alespoň půl roku nej. Četla jsem to asi tři roky zpátky a hrozně se mi to líbilo. :) Určitě si přečti i zbytek, i když si nemůžu odpustit, že konec mě trochu zklamal. :( Skvělá recenze.

    OdpovědětVymazat
  2. krásná recenze, pod kterou bych se mohla podepsat, protože vystihuje i moje pocity :-) naprosto NECHÁPU a nikdy asi nepochopím ty, kterým se tato série nelíbí. Paolinimu bych vytkla jedinou věc, ale tu sem psát nebudu, abych nespoilerovala ;-) jsem zvědavá, co řekneš na další díl ;-)

    OdpovědětVymazat

Každý komentář potěší. Děkujeme :)