pondělí 18. července 2016

Ursula K. Le Guin - Atuánské hrobky

Název: originál The Tombs of Atuan, česky Atuánské hrobky
Autor: Ursul K. Le Guin
Rok vydání: originál 1971, česky 2003
Počet stran: 169
Nakladatelství: Triton
Žánr: fantasy

Když umře poslední Velekněžka, její duše se převtělí do téhož dne narozené dívenky. Ta je potom nalezena a jako dítě odvedena na své místo - do Místa hrobek v atuánské poušti. Tady se učí všemu, co je třeba a jako jediná má to právo vstoupit do tajemného labyrintu plného pokladů a mocných sil. Arha, tedy Pozřená, vyrostla na tomto nehostinném místě a po nocích prochází labyrintem a zkoumá jej - až jednoho dne narazí na nevítaného návštěvníka, navíc muže, jež se jí představí jako čaroděj Krahujec (pravým jménem tedy Ged, známý Čaroděj Zeměmoří). 
Ač by standardním postupem pro Velekněžku bylo čaroděje nechat zabít za to, že znesvětil posvátné místo, kam nesmí vstoupit žádná noha muže, Arhu čaroděj zaujme a rozhodne se jej nechat nějakou dobu bloudit labyrintem. Nakonec ti dva zapředou hovor a Arha začíná vidět svět trochu jinýma očima než doposud. Musí se však rozhodnout, co dál, protože ostatní nenechají Geda jen tak odejít. A labyrint si jej chce nechat, vysát z něj veškerou moc a pohltit jej, podobně jako to už kdysi snad udělal s Arhou řečenou Pozřenou.

 První díl ze série Čaroděj Zeměmoří se mi líbil (recenze zde). Měl vše, co bych od správné fantasy čekala - ústřední postavu čaroděje, který se učí a poté putuje světem a snaží se polapit a zneškodnit zlo. Čekala jsem, že ve druhém díle budu dále procházet příběhem z pohledu Geda a narazím zde na jakousi mladou ženu v Atuánských hrobkách. Opak byl pravdou, protože to je právě Arha, z jejíž perspektivy tentokrát můžeme do příběhu nahlédnout.

Z nějakého důvodu se mi druhý díl série četl mnohem snadněji, než ten první. Možná je to tím, že jsem si již na styl autorky více zvykla nebo mi způsob vypravování sedl o něco lépe. Prvek putování mám na fantasy moc ráda a tady jsem o něj byla připravena a vše se vlastně odehrávalo na jednom místě, ale vůbec to nevadilo, protože myšlenka nekonečného labyrintu podzemních chodeb byla natolik tajuplná, strašidelná a temná, že jsem se na tomto místě vůbec nenudila.

  
Arha mi nejdříve přišla jako trochu rozmazlená holka, která toho o světě moc neví, ač je jí tvrzeno, že žije již po celá staletí v různých nových podobách. Připadala mi tak trochu ztracená. Jako někdo, komu ukradli dětství a život a on se s tím smířil, protože jinou možnost mu nikdo nenabídl. Bylo mi jí trochu líto a nebyla jsem si jistá, zda je mi sympatická. Když se na scéně objevila známá tvář v podobě Geda, něco jako by prasklo, změnilo se a začal se utvářet naprosto odlišný příběh.

Labyrint mě fascinoval. Bylo to tajuplné místo, do kterého bych se nikdy neodvážila vstoupit. To, jakým způsobem zde Ged přišel o svou kouzelnou moc, mě ani trochu nepotěšilo. Pořád jsem přemýšlela nad tím, "co" mu ji vlastně vstalo. Co se to skrývá v labyrintu? Co může mít takovou moc a být tak temné a bolestné? 

 
S napětím jsem čekala, jak se situace Arha zhostí, zda se podlomí a Geda zradí nebo v sobě najde kouska odvahy a snad mu i pomůže. Jako ve všech pradávných příbězích, i tady šlo o boj temnoty se světlem, boj dvou nezadržitelných mocí. O boj života a smrti. Radosti a smutku.

Už při čtení prvního dílo Čaroděje Zeměmoří jsem věděla, že je autorka spisovatelkou velkých příběhů. Dokáže na několik desítek stran nacpat to, co jiným by zabralo stovky stránek a tisíce řádků. Její příběhy mi připadají ryzí a svým vlastním způsobem okouzlující. Není v nich nic převratného a nečekaného, a přesto mě nenudí a čtu je ráda. 

Pokud máte rádi tradiční fantasy, přečtěte si Čaroděje Zeměmoří a Atuánské hrobky. Je to kniha pro ty, co mají rádi temné příběhy o lidské duši. Bude se líbit těm, co rádi putují, i když tady budou chodit po zaprášených temných chodbách labyrintu.




"Má své poklady, Thar mi o nich občas vypráví. Dost, aby desetkrát naplnily chrám Božského krále. Zlato a trofeje darované před dávnými časy, před stovkou generací, nikdo neví kdy. Všechny jsou uzamčené ve štolách a sklepeních pod zemí. Ještě mě tam nechtějí zavést, nechávají mě čekat. Ale já vím, co tam je. Pod chrámem, pod celým Místem, i tady pod námi jsou podzemní prostory. Obrovská spleť chodeb, Labyrint. Je to jako velké, temné město v útrobách kopce. Plné zlata, mečů dávných hrdinů a starých korun, kostí, let a ticha."

Pustila se do průzkumu celého Labyrintu. Na podzim strávila mnoho dní tím, že procházela nekonečnými chodbami, ale přestom tam zůstávaly úseky, do kterých dosud ani nevkročila. poznávání té obrovské, nesmyslné spleti cest bylo únavné; nohy měla uchozené a mysl unuděnou věčným přepočítáváním odboček a otvorů, které minula a které musí najít. Podzemí bylo úžasné, rozprostíralo se v pevné skále jako ulice velkého města, avšak jeho účelem bylo zmást každého smrtelníka, který by se odvážil tam vstoupit, a dokonce i jeho kněžka musela nakonec uznat, že to není nic jiného než velká past.

Zdálo se jí o duších těch mrtvých ze síně Maleb, o postavách, které vypadaly jako zplihlí ptáci s lidskýma nohama, rukama i tvářemi a věčně vysedávaly v prachu temnot. Létat neuměly. Hlína jim byla potravou a místo vody pily prach. Byly to duše, které nebyly znovuzrozeny, duše lidí dávných, dávných národů a nevěřících, které Bezejmenní pozřeli. Krčili se ve stínech, tu a tam se některý krákoravě nebo pískavě ozval.

"Ty si opravdu myslíš, že jsou mrtví? Tvé srdce to přece musí vědět! Oni neumírají. Jsou temní a nesmrtelní. A nenávidí světlo: pomíjivé, jasné světlo naší smrtelnosti. Jsou nesmrtelní, ale nejsou to bohové. Těmi nikdy nebyli. Nezaslouží si, aby je lidská duše uctívala."

1 komentář:

  1. BlueHost is ultimately one of the best web-hosting company for any hosting plans you require.

    OdpovědětVymazat

Každý komentář potěší. Děkujeme :)