Knižní prosinec s Veru

Rok 2017 se již plně rozběhnul, ale mě stále chybí nějaké ty resty z loňského roku - já vím, jsem děsná - mimo jiné také článek o tom, co jsem kula za pikle v prosinci. Konečně jsem všechny knihy shromáždila (některé se mi rozutekly, půjčila jsem je a nemohla jsem je vyfotit) a teď vám je hezky jedno po druhé představím.

Prosinec je vždycky na knihy bohatý, protože mi je ostatní dávají na Vánoce. Všichni ví, jak ráda čtu, a že je kniha pro mne tím pravým ořechovým. 

Nakonec to dopadlo tak, že se mi nashromáždilo v jednom měsíci 14 knih. Je to mnohem víc, než poslední dobou mívám. 9 jsem dostala jako dárek, 5 jsem si pořídila sama.

Finální říši ze série Mistborn jsem si koupila v povánočním Dobrovském. Chtěla jsem nějakou epic/high fantasy a byla jsem ochotná jít i do vypasenější knihy. Terezka mi doporučila tuhle a já dala na její rady (vychvalovala Sandersona do nebes) a šla do ní.

 Země příběhů byla také jednou z těch knih pořízených v Dobrovském. Moc toho o ní nevím, ale námětově by se mi mohla líbit a chci ji zkusit, tak uvidíme.

Paxe miluju a vždy netrpělivě čekám na další díl. Na začátku prosince jsem byla navštívit kamarádku v Praze a jako suvenýr jsem si odvezla Postrach jezera. Paráda!

 Harry je má věčná láska, takže ilustrované vydání Tajemné komnaty je už takové to "must have". Nelenila jsem a popadla ho mezi jinými u Dobrovského. Když jsou ty Vánoce! Teda byly. Však víte, jak to myslím.

 Tiché dívky jsem kupovala Adélce a samozřejmě bych jí záviděla, tak jsem si je musela koupit taky. Stále by se ještě do počasí víceméně hodily, tak jim možná dám šanci ještě tuto zimu. Jde do toho někdo se mnou?

O Vánocích za mnou přijela na návštěvu Terezka a dovezla mi pod stromeček knihu. Už jsem o Serafině a černém plášti slyšela, ale nikdy jsem se nedostala k tomu ji i koupit, tak jsem moc ráda, že mám konečně šanci ji zkusit. Vypadá perfektně.

 Je už tak nějak tradicí, že pokud to jde, nadělí mi maminka pod stromeček Keplera. Letos to šlo a já ho tam samozřejmě našla. Škoda jen, že to nebyl ten s Joonou ale jen jejich nový Playground.

 Ale maminka mě vždycky ráda překvapí. Chce vybrat něco sama a tak nějak bez velkého přemýšlení. Tentokrát vyhrál Malý vetřelec. Vůbec netuším, co od knihy čekat. Vypadá krásně tajemně a je těžká jako blázen. Tak snad bude skvělá.

Nedávno jsem četla V lese visí anděl. Pokračování jsem musela mít co nejdříve, zvlášť když se jedná o knihu s tak dokonalým názvem. Snad mě Sova nezklame.

 S Hraničářovým učněm jsem začala teprve nedávno, ale hned jsem si tuhle sérii oblíbila a teď se těším, že mohu číst další díly. Nositele dubového listu jsem našla pod panem Stromečkem.

Podobně jako dvě předešlé knihy, i Babičky: Na útěku jsem dostala od Martina. První díl se mi líbil. Babče byly správně prdlé a byla s nimi sranda. Uvidíme, co si pro nás připravily tentokrát.

 Aduš ví, jak ráda čtu potrefené příběhy pro děti, takže pro mě vždycky nějaký vytipuje. Tentokrát to nebylo jinak a pochlapila se s Panem Smraďochem.

 Ale taky moc dobře ví, jak moc mám ráda Sherlocka. Holmesova učednice by tak mohla být zajímavou četbou, která mi zkrátí pár večerů čekání na další řadu. (haha, no nevadí, já mám času dost, Motfissi!)

No a nakonec moc dobře ví, jak moc nerada čtu (rozečítám) tlusté knihy. A tak mě vždycky schválně do nějaké uvalí. Tentokrát to schytal Mráz. Ale jo, já ho přečtu. Možná letos. Nebo příští rok?

Tolik tedy k tomu, jaké knihy jsem si koupila/dostala od Ježíška. Teď už rychle na ty, které jsem vlastně četla.

 Se čtením to samozřejmě tak šupem nešlo, takže jsem přečetla méně knih než dostala, ale přesto to nebylo tak úplně špatné. Přelouskala jsem totiž 6 knih.

 Literární spolek Laury Sněžné jsem doma sušila dlouho. Moc jsem nevěděla, co od něj čekat, a koupila jsem si jej samozřejmě kvůli obálce a názvu. Šla jsem do toho s tím, že to může být dost podivná kniha (přece jen - magický realismus). A bylo to ještě mnohem mnohem podivnější. Nemůžu říct, že by se mi to přímo líbilo. Spíš jsem byla tak nějak zklamaná. Zjistila jsem, že asi takový typ příběhů číst nemohu. Nedělají mi problém realistické příběhy lidí. A miluji fantasy plnou magie a nadpřirozených bytostí. Obojí v mé hlavě dává dokonalý smysl. Tohle bylo něco mezitím. Ne tak docela normální, ale zároveň vůbec ne fantasy. A to jsem nebyla schopna překousnout. Možná jsem z tohoto žánru četla málo. Možná mi jen nesedl příběh jako takový. Krom velké zmatenosti z něj totiž dýchala naprostá úchylnost. Vlastně to bylo řádné něchutné. A mě se to zkrátka nelíbilo. Promiň, Lauro, tohle nepůjde.

S Paxem to bylo lepší. Věděla jsem přesně co čekat - kratičký fantasy příběh plný mladých lidí, zábavy a hrozby smrti. A to jsem taky dostala. Rychlé, prosté, uspokojivé. Líbilo se mi to. Bylo to svěží a nenáročné. Všední a přesto bláznivé. Pokud nad sérií váháte, určitě ji zkuste. Vězte, že za to stojí. A jako chvilkový oddych jsou knihy zkrátka fantastické. A co teprve ty ilustrace!

 Pana Smraďocha jsem ještě o Vánocích přelouskla. Šlo to snadno, stránky utíkaly rychle a moc jich nebylo. Samozřejmě se mi to líbilo. Podobně jako mnoho dalších takových knih to nebyl pouze příběh holčičky a bezdomovce. Byl to příběh plný naděje a odříkání. Starostí a neporozumění. Příběh o tom, že stačí málo, aby byl člověk šťastný. A také málo, aby se vše pokazilo. Jestli máte takové příběhy rádi (a že byste tedy měli), zkuste dát Panu Smraďochovi šanci. Možná vás naučí něco o hvězdách nebo si s vámi dá k snídani vajíčka s párkem. 

Babička pozdravuje a omlouvá se. Kniha, kterou už četl snad každý. Já se k ní dostala až teď. A byla jsem naprosto nadšená. Hrozně mi to sedlo. Líbilo se mi to. Několikrát jsem plakala. A taky se smála. Fandila jsem Elze a její babičce. A fandila jsem všem jejich sousedům. Ukusovala jsem jednotlivé příběhy a žasla nad osudy tamním lidí. U čtení jsem zažila snad všechny emoce - smutek, radost, vztek, lítost... Kniha na mě udělala obrovský dojem. Dokonce si dovolím tvrdit, že to byla jedna z nejlepších, které jsem loni četla. Hned jsem po Babičce pojmenovala svou novou troubu, takže si ji teď v sobě ponesu svým způsobem už pořád. No shit, Sherlock!

 V severských detektivkách se vyžívám, takže se dalo čekat, že se mi V lese visí anděl bude líbit. A opravdu to tak bylo. Trošku jsem se bála, že ten příběh bude příliš brutální, ale to vůbec nebyl. Mile mě překvapily hlavní postavy. Hned jsem si je oblíbila - ubručeného šéfa, úžasně chytrou podívínku nebo třeba snaživého programátora. Přirostli mi k srdci a těším se, až je znovu potkám. I zápletka jako taková se mi líbila. Vrah byl zajímavý, počiny některých "zlounů" opováženíhodné. Byly tu některé menší i větší životní osudy a vše se na sebe hezky a přitom tak nějak tajuplně vrstvilo. Rozhodně autora a jeho knihu doporučuji.

S velkým optimismem jsem se pouštěla do knihy Playground. A hned od začátku byla neskonale zklamaná. Příběh mi vůbec nesedl. Nelíbilo se mi to. Bylo to divné. Chabé. Naprosto na nic. Keplera miluju, jejich detektivky čtu už léta a zatím mě nikdy nezklamali. Ale tohle bylo... jiné. A bylo to špatně. Možná jsem nevděčný blázen, ale prostě mě to zklamalo. Asi jsou to silná slova, ale Playground se tak pro mě stal jedním z největších zklamání loňského roku. Nechápu, jak je to vůbec možné, ale je to tak. Námět se mi nelíbil, jeho zpracování bylo dle mého úsudku značně tuctové, postavy pro mě naprosto nicneříkající a postupně jsem měla pocit, že jsem se ocitla ve velmi špatném akčním filmu. Takže za mě rozhodně ne. Čtěte Keplera, ale ne Playground. Přečtěte si jeho detektivky, jsou stokrát lepší než tohle.

Tolik tedy k mému malému shrnutí prosince 2016. Dohromady jsem přečetla 1982 stran. Šest knih není úplně špatné číslo, ale stejně bych bývala byla ráda, kdybych zvládla víc. I přesto, že jsem část měsíce strávila odpočinkem, se toho dělo tolik, že na knihy zbývalo času jen málo. Ale to vlastně vůbec nevadí, protože i tak jsem si každou potištěnou stranu náležitě užila. A okolo a kolem to byl dobrý měsíc. Krom toho malého škobrtnutí s Keplerem. Ale Babička mi to vynahradila! A jaký byl váš knižní prosinec?