Nathan David Wilson - Sto tajných dvířek

Název: originál 100 cupboards, česky Sto tajných dvířek
Autor: Nathan David Wilson
Rok vydání: originál 2007, česky 2009
Počet stran: 268
Nakladatelství: Knižní klub
Žánr: fantasy

Malý Henry se na léto odstěhuje ke svému strýčkovi a tetě, protože jeho rodiče se právě tak trochu pohřešují. Život u nich je velmi odlišný od toho, který zná po boku rodičů a navíc tu jsou tři jeho sestřenice a s jednou z nich se poměrně rychle sblíží a začnou podnikat různá dobrodružství. Ta největší na ně ale čekají za zdí Henryho pokoje. Objeví tu totiž množství různě velkých a zbarvených dvířek. Každá vedou do nějakého tajuplného světa - jedny vždy během pár chvil provoní celý pokoj lesem, za jinými číhá temnota a jde z nich strach. Vypadá to, že ti dva nejsou první, kteří kdy dvířka objevili, ale dlouhou dobu je nikdo nepoužíval a měla zůstat zavřená a v utajení. Jak mohou ale dvě děti odolat, a nevydat se do jiných světů, když jsou od nich jen na dosah ruky a navíc to vypadá, jako by se jim samy podbízely?

Mám ráda fantasy knihy pro menší čtenáře, mají v sobě jakési jedinečné kouzlo a onu dětskou nevinnost a dobrodružnost, kterou mnozí z nás ve starším věku neodvratně ztrácí. U knihy Sto tajných dvířek tomu nebylo jinak. Představa, že mám já sama v pokoji taková dvířka, která mě mohou odvést na neuvěřitelná místa, se mi moc líbila a tak jsem tu toto dobrodružství vychutnala alespoň prostřednictvím Henryho a Henrietty.

Sto tajných dvířek je první díl ze série, takže se dá očekávat, že se to celé ještě patřičtě rozjede a tohle byl spíš takový malý náhled do toho, co můžeme čekat. Hrdinové byli tak správně staří, ještě děti, ale ne puberťáci a ani zdaleka ne dospělí. Ač je často psychika postav u knih pro mladší dost pominutá, tady jsem nějaké náznaky našla a některé lidi jsem stihla mít i ráda. Henry byl na začátku jen ustrašený kluk s rodiči, kteří o něj nestojí, ale během pár chvil - které možná v jeho očích vypadaly jako věčnost - se změnil v mladého dobrodruha, který zachraňuje svou sestřenici z bryndy... Líbili se mi Henryho strýc a teta, protože byli tak nějak správně ztřeštění, blázniví a přesto stálí. Asi takoví rodiče, jako by si každý přál, ale málokomu se poštěstí je opravdu získat.

Čekala jsem, že to bude spíš takové sladší a úplně nevinné. Příběh pro děti o magických dvířkách, za kterými jsou nejspíš jen pohádkové světy a pokud už tu číhá něco špatného, nikomu se nejspíš nemůže nic stát. V tomhle jsem se dost spletla, protože kniha až tak nevinná nebyla. Krom krásy tu měla své místo i temnota a bolest a nakonec došlo i na krev a blízkou smrt - to se mi - ač to může znít hrozně - líbilo.

Sto tajných dvířek je kniha, kterou je možné přečíst během dne nebo dvou a na člověka zapůsobí takovým tím milým nevtíravým způsobem. Není to dílo, z kterého bych padala do mdlob nebo si rvala vlasy, ale autor si mě rozhodně získal natolik, že si ráda přečtu další díly.

Sto tajných dvířek bych doporučila těm, co mají rádi fantasy pro děti. Je to kniha pro všechny, co nikdy nepřestali být dětmi a milují dobrodružství. Pokud máte dobrou představivost, přečtěte si ji a nechte se unášet na vlnách jiných světů za tajnými dvířky. Henryho příběh za to stojí.

Potom pokračoval v odlupování omítky a odkrývání dalších dvířek, dokud jich nenapočítal celkem třicet pět, avšak nepochyboval, že jich tam je ještě víc. Většina byla ze dřeva, ale v různých velikostech, s různým žilkováním a v odlišných barvách. Měla různorodé tvary i vzhled. Některá byla hladká, jiná tak složitě vyřezávaná, že se vůbec nedala ze všech záhybů a drážek odstranit omítka. Některá měla knoflíky, jiná malé kliky, západky nebo věci, které Henry ještě nikdy neviděl. Našel i dvířka bez jakékoliv úchytky. 

Na schodišti do podkroví zpomalila a zaposlouchala se. Dobře věděla, že prvním krokem k odhalování tajemství je průzkum, kolik toho můžete sám vyslídit. Dlouho si přála špehovat je. Chtěla sledovat henriettu, když včera v noci vyklouzla z postele. Penelopa jí to nedovolila. Chtěla proslídit Henryho pokoj a prohrabat zásuvky, ale Penelopa jí to nedovolila. Penelopa se domnívala, že větší zábava je, když vám lidé něco sami chtějí svěřit. Anastázie si myslela, že mnohem zábavnější je odhalit to, co vám říct nechtějí.

Stál bos někde v zeleni. Nohy se mu bořili do vlkého hustého mechu. Rostly tam stromy. Obrovské stromy. Byl to les, ale stromy rostly daleko od sebe, alespoň třicet metrů. Krouny stromů se dotýkaly, rozpínaly z rovných hladkých kmenů větve a čekaly, až budou moci dosáhnout až k nebesům.

Různě voňavé vánky se proháněly Henriettě ve vlasech. Místnost voněla, jako kdyby dýchala, jako kdyby Henrietta stála v plicích a vzduch byl vháněn dovnitř a zase ven z různých dvířek. Z malých dvířek kousek pod stropem slétl obláček prachu a Henrietta slyšela nějaké hlasy, zpěv, smích, cinkání skleniček, skřípání nožů na talíři.