Jana Richterová - Zahrada: Velmistr

Název: Zahrada - Velmistr
Autor: Jana Richterová
Počet stran: 298
Rok vydání: 2016
Nakladatelství: Kruh
Žánr: tak trochu ode všeho něco

Za knihu děkuji úžasné autorce a především skvělé ženě, která mi vstoupila do života, a já jsem jí za to moc vděčná - Janě Richterové.

Ocitáme se těsně po tom, kde nás všichni ze Zahrady opustili minule. S Marou a Nikolajem to jde dál z kopce. Jejich vztah je složitý, a to pokud budeme volit jednoduchá a přímočará slova. Cosi se schovává v hlubinách a snaží se to Maru zničit. Nikolaj mezitím klesá až na samé dno a zaplete se s rozčepýřenou hudebnicí jménem Karin. Anička konečně musí konfrontovat realitu a připustit si, že si nenabrnkla světce. Čeká ji tak trochu náhled do duše člověka, jehož minulost je tak temná, že v ní člověk nevidí na cestu. Tomáš se svým okolím a sebou samým zápasí jako vždy - s vervou medvěda a sladkostí divokého medu. Julie mu nechce dát pokoj a večerní telefonáty s Marou tomu všemu taky zrovna nepřidají. Michal na to vše kouká jako vždy tak nějak shůry a snaží se mermomocí nedat příliš najevo, že mu ubývá sil a už se příliš dlouho nezdrží. Na všechny dál v Lese číhá nebezpečí a oni se s tím musí nějak vypořádat a pokud možno dát hlavy dohromady, ač by se občas radši přizabili. Na scénu vstupuje jakýsi nový záhadný muž. Tajuplný bard, jehož moc hudby je hořce neodolatelná a navíc to vypadá, že se přišel mstít. A aby toho nebylo málo, vypadá to, že do našeho kruhu přibyla nová žena, přízemní a na první pohled naprosto obyčejná. Je možné, že právě ona je tím klíčem, který předtím marně hledali? Nebo je to jen další ze slepých uliček? Snad jen čas ukáže, jak si s tím vším přátelé poradí a zda je ono zlo nakonec udolá.

Se Zahradou je to vždycky stejné. Čekám na ni a v průběhu roku stále odbíhám a rozmlouvám s jednotlivými postavami (s některými více než s jinými). Postupně se s miřuji s tím, že tu nemohou být pořád. A pak přijdou znovu. A já čekám, jaké to bude. A oni mi znovu nabourají celý svět. Nechají mě je milovat a nenávidět. Nechají mě zuřit a smát se. A pak zase odejdou...

Velmistr byl trochu jiný než předchozí díly Zahrady. Připadalo mi, jako by vše začalo tak nějak houstnout.

Jakési temné síly začaly prostupovat příběhem a komplexnost tohoto světa vyplula na povrch. Bylo nám ukázáno něco více z Lesa, což mou představu o něm ještě zkomplikovalo. Je strašně těžké nějakým způsobem uchopit to, co se v Zahradě objevuje. Ty síly a nadpřirozeno. Je to přirozené a zároveň strašně jiné. Svým způsobem hmatatelné, ale jako kouř nebo pára. Stále přemýšlím nad tím, jestli by se vlastně takhle série dala zařadit do fantasy. A odpověď jsem pořád nenalezla. To, co nám autorka nabízí, je totiž zatraceně jiné. A tak nějak neuvěřitelně každodenní.

Musím přiznat, že tentokrát mi postavy opravdu daly na frak. Především nad Nikolajem jsem zuřila jako Bůh bouřky. Metala jsem blesky a kolem mě bylo slyšet lehké elektrizování. Jeho manýry se mi nelíbily nikdy, ale tentokrát tomu opravdu dal korunu. Zároveň jsem kroutila hlavou nad tím, jak dokážou být někteří lidé slepí a hluší k svému okolí. Přála jsem Anně její malé prozření, protože ta holka opravdu pro oči nevidí. Mařin "propad" do hlubin byl krásnou ukázkou toho, co se děje za oponou. Docela se mi zamlouvá ona nová Nina. Čekám toho od ní spoustu, tak doufám, že mě nezklame. Stále jsem se tak nějak nedokázala smířit s přítomností Julie. Ta holka mi prostě nesedí. Za to pan "Velmistr" do příběhu zapadá jako ulitý. Je to tak nechutně archetypální postava, že si mou nenávist k němu a opovržení opravdu vychutnám. Jako vždy pro mě nejvíce zářil Tomáš. Myslím, že i přes veškeré své chování je on v té skupině jakýmsi pomyslným mravním ukazatelem. Nenápadně všechny naviguje tím správným směrem a jeho energie prostupuje vším. Málokdo má v sobě takovou sveřepost a schopnost oběti. Jsem ráda, že si to i samy postavy občas uvědomí a ví, že na Tomášovi to vše hodně stojí. Kdyby tomu tak nebylo, musela bych jim dát ránu.

Na Zahradě je zajímavé, jak dokáže být přirozená a samozřejmá, a přesto mi připadá tak strašně výjimečná a originální. Všechno tam tak nějak zapadá do sebe. Je to dílo nabité emocemi. A je v něm úplně vše. Láska, zrada, smrt, život, touha, naděje, zloba, radost, bolest, víra... Kdybych to měla popsat pomocí vůní nebo chutí, Zahradou prostupují jemné vanilkové tóny okořeněné špetkou skořice, kterými prostupuje silný odér přezrálého ovoce, a vše je to dolazeno čímsi, co připomíná čokoládu s kousky pomeranče a navozuje jakousi hořkosladkost, která je šmrcnutá jemnou kyselostí a ostrostí, tak akorát, aby to člověku chutnalo, ale dokázal si toho všimnout.

Nechci toho prozrazovat příliš, přece jenom je mnohem lepší, když si Velmistra přečtete sami. A že vám to rozhodně radím. Je to kniha pro všechy, kteří stojí o dobrý příběh. Pokud máte rádi lidské osudy, přečtěte si ji. Chybu neudělají ani milovníci neobyčejného, kteří po ní sáhnou. Myslím, že specifikem Zahrady je také to, že si v ní každý čtenář může najít svůj vlastní jedinečný úhel pohledu. Je to kniha pro všechny. Pro snílky i přízemní morouse. Pro zapálené fantasy geeky i romantické klasiky. Je to zkrátka kniha natolik opravdová, že vám bude připadat, že jednotlivá slova někdo vystřihl z knihy života. Vašeho. Souseda od vedle. Nejlepší kamarádky... Přečtěte si Zahradu. Velmistra. Nebo pokud sérii neznáte, pak hned první díl, tedy Sféru. A pak mi napište, jak se vám to líbilo. 

"V první řadě tě varuju,"zavrčel naštvaně. "Jestli Maryšce ublížíš, dám ti osobně po hubě. A jestli ti uteče, vezmu si ju za ženu sám. V našem evangelickém kostele, však není o nic míň svatý než ten tvůj ruský. Klidně to udělám, Ludmile i celé dědině na očích. A ty si pak choď stěžovat třeba na lampárnu."
Nikolaj netušil, kdo je Ludmila, ani proč je Tomáš naráz tak vzteklý, ale jasně poznal, že to myslí vážně. Opravdu by toho byl schopen, jak naznačil už před jejich svatbou v michalově roubence. I přes opilost ho náhle obešel strach. "Já přece Máše nechci ublížit, v žádném případě..."
Tomáš přikývl, že vše bere na vědomí, a oba se napili, než ve svém nabádání pokračoval: "Tak sa snaž, aby sas na sebe mohl dycky ráno podívat do zrcadla. Nesmí sa o tem dozvědět, o to sa staraj první. Líbání s inší babou, neřkuli další věci na veřejnosti, to je strašná hovadina. Děkuj té svojí panence Marii, že jsem vás dneska přistihl enom já."
Nikolaj zkroušeně přikývl. Tomášovo nářečí nabývalo na síle, ještě chvilku a strčí majstra do kapsy. "Měl bys rozhodně dělat tak," navázal ztěžklým jazykem, "abys ty zálety ukočíroval. Šak víš, že nejsu svatý a nemám nic proti temu, udělat si radost. Tělo žádá svoje! Ale nedaj bože, aby to moc přeteklo. Jak říkávala kněžna Libuše, běda mužům, kerým žena vládne."
"Tomášu," ošil se, "já vaši národní mytologii neznám, ale tahle moudrost vypadá spíš na jednoho chlapa, kterému se právě chystá ošéfovat život holka jak za groš kudla."

Slepec zareagoval bleskově. Chytil ho a začali se rvát jako zdivočelí. Johan přitom neřval, jenom Novák, ale to úplně stačilo. Během další sekundy se do toho vložil ještě i Zahradník. Pozdvihl ruce. V místnosti najednou zasvištěl větrný vír, který prudce rozházel lejstra a vysklil skříně s léky. Nina jenom zalapala po dechu. Ocitla se snad v akčním flmu? Mysteriózní pokojové tornádo srazilo pacienta na lopatky a JOhan mu klekl na prsa. Jenomže Šimon si v momentě uvolnil paži, aby se rozehnal k jeho nevidoucím očím. Slepý před ním instinktivně uhnul, přičemž se chlap zpod něj vysmekl jako úhoř. V tu chvíli byl na nohou, ale Zahradník ho chytil.

Ještě přibrzdila a projížděla uličkami předměstí. Nebyli tam sami, za sebou slyšel rychle se přibližující zvuk. Taky motorka. Někdo je na těch posledních pár metrech nařvaně předjel a udělal to evidentně s gustem. "Zjišťujete, jak nejpomaleji dokážete jet?" tázal se halasně Roháč. "Někoho vezu, jestli jste si nevšiml, pane harleyisto," odsekla. "No a? Já zase něčí sestru," zasmál se nenuceně.

Stál v zeleném mechu, otáčel se kolem a svolával je k sobě ze všech stran. ještě je neviděl, ale věděl, že se míhají těsně za oponou dubového lesa, připraveni a vyzbrojeni jako rytířská družina. Kolem srdce se mu rozlilo uklidňující teplo. Nikdo nezůstal stranou, všichni šli za ním. I starý havran nad nimi zakrákal. Vyskočil do sedla a jeho věrný Jakub mu s úsměvem podal zbroj. Pomozte mi, přátelé. Hledejme.
Běhali pak celou noc jako smečka psů na stopě, občas někoho z nich zahlédl kmitnout se v mlází, Nikolaje v červených šatech a kroužkové košili nebo Tomáše, vlasatého zelenookého fauna. Julii nezahlédl, ale cítil její přítomnost. Jiskra padla pod koníčkem, sestra volá za bratříčkem. Honili se v tom lese dokola a dokola jako v bludišti, až do vyčerpání všech nápadů i sil. Nikde však ani stopa, ani jediná bílá nitka nebo ozvěna vůně ve vzduchu. Nic kromě hašteřivých vrabců v křoví, drze komentujících jejich marnou námahu. Ráno je vyplavilo, vyčerpané a zklamané, jako bílá vlna na břeh bdění. nebylo to vůbec nic platné.