Mí (nejen) knižní hrdinové

Nedávno jsem mluvila o tom, jak důležitý je pro mě fantasy žánr. A dnes bych vám ráda řekla něco o hrdinech, kteří mě provází životem a nikdy mě nenechají ve štychu. Většina z nich bude knižní, ale někteří - jedni z těch nejdůležitějších - si mě získali ve světech seriálových.

Už několikrát jsem tu při různých příležitostech citovala Inkoustové srdce. Tahle kniha mě v myšlenkách už léta provází a nyní přišel čas jejích mouder znovu využít. Krom ukládání vzpomínek jsou totiž knihy setsakramentsky dobré ještě v něčem - dávají nám přátele. A Meggie to podle mého mínění vystihla dokonale:

Možná měl pravdu. Ale Meggie si brala knížky na každou cestu ještě z jiného důvodu. V cizím prostředí byly její domov - promlouvaly k ní důvěrným hlasem, byli to přátelé, kteří se s ní nikdy nehádali, chytří, mocní přátelé, odvážní a všemi mastmi mazaní, zcestovalí, prověření dobrodružstvími. Knihy ji povzbuzovaly, když byla smutná, a zaháněly dlouho chvíli, zatímco Mo stříhal kůži a látky a znovu sešíval staré stránky, které zkřehly nesčetnými roky a pod nespočtem listujících prstů.

Samozřejmě vím, že některým lidem by asi přišlo bláznivé hledat přátele na potištěných stránkách. Ale byli by to přesně ti lidé, s kterými bych neztrácela čas, a rozhovor nejspíš ani nezačala. Podobně jako i spousta jiných knihomolů, ani já nejsem kdovíjak společenský člověk. S lidmi mi to nejde, nejsem tzv. "people person", většinou je odradím svým protivným vzezřením, popřípadě dříve nebo později stejně utečou, často bez rozloučení a s velice bolestnou pachutí.

Abych se ale vrátila k své původní myšlence, nedávno jsem si uvědomila jednu věc - za ty roky, které jsem strávila čtením (případně sledováním) příběhů, jsem si posbírala pěknou řádku hrdinů, kteří se mnou jdou životem a pomáhají mi, když to zrovna potřebuju. Umí mě rozesmát a dávají mi sílu. Dokáží mi ukázat cestu, když si připadám ztracená. A občas mě pořádně nakopnou, když si to zasloužím.

Nedávno jsem se učila na zkoušku a celé mi to připadalo velice beznadějné. Byla jsem smutná a bez života, takže se i svět kolem mě zdál černý. Ale pak mi probleskla hlavou filosofie Hermiony. Ta by to přece nikdy nevzdala. Šla by do knihovny. A tenhle myšlenkový vlak jel vesele dál a po cestě přibíral další cestující, kteří mi radili, co mám dělat. A ono to opravdu pomohlo. Vzchopila jsem se, začala si více věřit a opřela se do práce. Prostě jsem jen potřebovala nakopnutí od svých hrdinů. A díky tomu mi došla jedna věc...

Myslím, že občas těm našim knižním hrdinům nevěnujeme dostatečnou pozornost. Bereme je tak nějak samozřejmě. Jsou tu, my víme, že se k nim můžeme kdykoliv vrátit - ať už čtením nebo třeba v myšlenkách - a to tak nějak stačí. Ale v hloubi srdce vím, že si zaslouží víc než jen pár myšlenek a občasnou referenci. A tahle myšlenka mě přivedla na napád sepsat tenhle článek a taky takový malý hold mým hrdinům. Nejsou zde všichni, samozřejmě, mám jich více, některé potkávám jen občas, na jiné myslím denně. V posledních letech jsem si hodně zvykla přemýšlet, psát a mluvit anglicky. Některá slova mi v tomto jazyce imponují více. A přesto, že jsou mé články běžně ryze české, tentokrát udělám výjimku a použiji oba jazyky. A vy si můžete vybrat podle toho, ve kterém čtete radši.

Dumbledore told me that happiness can be found even in the darkest of times if one only remembers to turn on the light. Hermione explained that when in doubt, I should head to the library. Molly taught me that you should never give up on those you really love and you should never lose hope. Sherlock showed me that even people who don't believe in heroes can become one. Granny Weatherwax made herself into a good example because even people who didn't need people needed people around them to know that they were the kind of people who didn't need people. Elsa said that you can be sad while you eat candies but it is much much harder. And her grandmother added that only weird people get to change the world, the normal ones never changed one bit. Luna gave me the strength to be who I really was and to always stay extraordinary. Mo made me realise that memories cling to the printed page better than anything else. And Liesel reminded me that stories can guide you though the darkness. Max whispered that words are life. Doctor smiled and said that  it's not the time that matters, it's the person. And that there's a lot of things you need to get across this universe but most of all you need a hand to hold. Merlin taught me that sometimes the biggest heroes aren't the ones that show courage and fight with a sword but the ones hidden, kind and patient, loyal friends that never cease to believe in a better world. Sam taught me the tales that really mattered are the ones full of darkness and danger. Stories about people who kept going because they were holding onto something - that there's some good in this world and it's worth fighting for. Dahl told me that the greatest secrets are always  hidden in the most unlikely places. Those who don't believe in magic will never find it.

Brumbál mi řekl, že štěstí může být nalezeno i v těch nejtemnějších dobách, pokud si člověk vzpomene rozsvítit světlo. Hermiona vysvětlila, že pokud jsem na pochybách, měla bych jít do knihovny. Molly mě naučila, že bych to nikdy neměla vzdávat s lidmi, které miluji a nikdy bych neměla ztrácet naději. Sherlock mi ukázal, že i lidé, kteří nevěří na hrdiny, se jedním mohou stát. Bábi Zlopočasná udělala sama sebe dobrým příkladem, protože dokonce i lidé, kteří nepotřebují lidi, potřebují lidi, aby poznali, že jsou ten typ lidí, který nepotřebuje lidi. Elsa mi řekla, že člověk může být smutný, když jí sladkosti, ale je to mnohem mnohem těžší. A její babička dodala, že jenom divní lidé mohou změnit svět, protože ti normální ještě nezměnili ani prd. Lenka Střelenka mi dala sílu být tím, kým opravdu jsem, a pomohla mi vždy být neobyčejná. Mo mi pomohl si uvědomit, že na ničem neulpívají vzpomínky tak dobře jako na potištěných stránkách. A Liesel mi připomněla, že příběhy nás mohou provést skrze temnotu. Max zašeptal, že slova jsou život. Doctor se usmál a řekl, že to není čas, na čem záleží, ale osoba. A že je spousta věcí, které člověk potřebuje, aby se dostal skrze vesmír, ale především potřebuje ruku, kterou může držet. Merlin mě naučil, že někdy nejsou ti největší hrdinové ti, kteří ukazují odvahu a bojují s mečem, ale ti, kteří zůstávají skrytí, laskaví a trpěliví, věrní přátelé, kteří nikdy nepřestanou věřit v lepší svět. Sam mě naučil, že příběhy, na kterých opravdu záleží, jsou ty plné temnoty a nebezpečí. Příběhy o lidech, kteří dál bojovali, protože se měli k čemu upnout - že je na tomto světě ještě stále nějaké dobro a stojí za to kvůli němu bojovat. Dahl mi řekl, že ta nejúžasnější tajemství jsou vždycky skryta na těch nejnepravděpodobnějších místech. Ti, kteří nevěří v magii, ji nikdy nenajdou.

Takže ano, je to tak - mí knižní a seriálové hrdinové mí dávají hrozně moc. Nedokáži si svůj život bez nich představit. Jsou pro mě stejně tak důležití jako lidé z masa a kostí. A mnohdy dokonce i více. Vím, že mě nezklamou. Že mi neublíží. A že jsou tu pro mě. Mohu se na ně spolehnout. Věřím, že mí hrdinové mě činí silnější. A že ve chvíli, kdy to budu nejvíce potřebovat, některý z nich přijde, vezmě mě za ruku a bude mi našeptávat, co mám dělat. A tímto jim děkuji za všechno, co pro mě kdy udělali. A co vy? Jací jsou vaši hrdinové?