Johan Theorin - Smršť

Název: originál Nattfak, česky Smršť
Autor: Johan Theorin
Rok vydání: originál 2008, česky 2012
Počet stran: 388
Žánr: Sci-fi, fantasy



 Byla jsem po pravdě trochu zklamaná, ne snad že by kniha nebyla zajímavá, to vcelku byla, ale po přečtení prvního dílu, který byl detektivně laděný jsem čekala něco podobného, navíc lepšího, jelikož mi maminka řekla, že tento díl se jí líbil víc než ten první (to jsem však ještě nevěděla, že její hodnocení značně ovlivnilo to, že v knize byly majáky a že se ráda bojí u knih). Toto je druhá autorova kniha, první se česky jmenovala Mlhy Ölandu a prostě mi tematicky a příběhově sedla ta první kniha víc.
Rodina se přestěhuje do rozsáhlé usedlosti na švédský ostrov Öland, jsou zde rodiče a jejich dvě malé děti, po krátké době, zrovna když je Joachim ve Stockholmu v jejich původním domě, kde ještě dokončuje vystěhovávání, uslyší hlas jeho milované ženy, která na něj křičí, znervózní ho to a volá domů, když telefon nikdo nebere, sbalí si své věci a vyrazí zpět na Öland, po cestě se mu podaří dovolat na mobil jeho manželky, zvedne jej policistka a sdělí mu, že umřela jeho malá dcera, utopila se, když však Joachim přijede do Ölandu, zjistí, že došlo k chybě a neumřela jeho dcera nýbrž manželka Katerine.
Samozřejmě je zdrcený a odstartuje se tak dlouhá cesta plná smutku, výčitek, depresí, špatného spánku a hlavně divných věcí, které se dějí v domě, zdá se, jakoby v domě někdo byl. Figuruje zde i spousta jiných méně důležitých postav a vše se trochu točí okolo jakýchsi přízraků mrtvých, kniha má velmi tajuplnou atmosféru a pro mě, která nesleduje horrory, páč bych se zbláznila strachy, to bylo dostatečně strašidelné a záhadné. Čekala jsem detektivku a tohle byla spíše taková mystery kniha. Na příběh je nahlíženo z mnoha úhlů pohledu, je zde také jedna postava a příběh je prokládán její knihou o Ölandu, kterou napsala pro svou dceru Katerine. Všechno nasvědčuje tomu, že všichni lidé, kteří kdy na pozemku zemřeli, tam stále jsou, a že jich je pěkná řádka. Objeví se zde také skrytá místnost ve stodole, která se zdá být jakousi modlitebnou pro mrtvé.
Příběh je chvílemi zamotaný, skládá se totiž z mnoha střípků, postav a různých krátkých změn scény, takže jsem chvílemi přemýšlela, zda jde jen o jakousi výplň, nebo vše na konci zapadne do jedné skládanky.
Nemá cenu nějak více prozrazovat děj, mohu jen říct, že je zde více než jedna smrt a nejsou to zrovna nehody, také jsou zde strašidelné momenty a chvíle, kdy se člověk musí nutně zamyslet, zda jsou na Ölandu opravdu duchové nebo je to jen výplod fantazie některé z postav (nejedná se totiž pouze o domněnku jednoho člověka). Kniha končí všelijak a vlastně celkem dost tajuplně, stejně jako celý příběh, ty očividné věci se samozřejmě dozvíme, ale o těch přízrakových autor vcelku mlčí a nechá na nás, zda věříme spolu s postavami či ne.
Objevila jsem zde jednu velmi zajímavou postavu, je zde totiž starý muž jménem Gerlof, v první knize, která souvisí s tou druhou pouze místem, kde se děj odehrává, je také Gerlof, je to úplně jiná postava, ale mají mnohé společné, oba jsou už starší a bývali námořníky, milují své bydliště, bydlí v domově důchodců, vyrábí lodě v lahvích, mají revma, vrtají se v tom, co se děje, až nakonec přijdou na to, jak se vražda stala a vlastně tak celý příběh rozlousknou na vlastní pěst, i povahově se mi zdají dost podobní, prostě takoví ti klasičtí mořští vlci, plní příběhů, rozumů, rozvážní, ale tvrdohlaví. Popustila jsem tak uzdu své fantazii a myslím, že autor měl nějakého dědečka Gerlofa nebo někoho, kdo pro něj byl dost důležitý a nemůže si pomoct a prostě vkládá jeho odkaz do svých knih. Jestli bude Gerlof i v jeho třetí knize, píšu mu e-mail a ptám se ho, o co jde, protože to je opravdu zajímavé.
Celkově je tedy kniha tajuplná, zajímavá, řekla bych že celkem monotónní a poklidná, není zde přímo obrovská akce, je zde hodně postav a každá má svůj malý a důležitý příběh, ale všechno to bylo jakoby v duchu Ölandu a tohoto prostředí, počasí je zde nevlídné, vládne tu zima, obrovský vítr, děsivé sněhové bouřky, kolem obchází přízraky mrtvých a vše se nese v tomto pomalém smrtícím rytmu. Vlastně by ani nemělo cenu přidávat více akce, protože by to působilo nemístně.
Pokud milujete takové ty ponuré knihy, které mají v sobě nádech strašidelna, ale nejsou to žádné krváky, ale jen takové decentní horrory, klidně si knihu přečtěte a myslím, že by se vám mohla líbit. Já na to bání se až tak nejsem, ale knihu jsem samozřejmě musela dočíst co nejdřív a stále jsem se k ní vracela (a poté jsem před usnutím četla pohádky od Dahla, abych se nebála).
Jediné, co musím autorovi vytknout je pro mě nedostatečná psychologie postav, v Mlhách  Ölandu je hlavní postavou matka, která přišla před dlouhými lety o své jediné dítě, které se jednoho dne ztratilo, je na tom velmi špatně, hodně pije, nechodí do práce, je psychicky vydeptaná a oslabená, Joachim je více mlčenlivý a i když je velmi velmi smutný ze ztráty své Katerine, méně se vyjadřuje. Dost možná je to tím, že knihu psal muž o muži a toto je zkrátka to, jak muž přemýšlí, ale mě jeho názory přišly chvílemi až necitelné a prostě jsem postrádala nějaké větší vnitřní přemýšlení a rozvinutí postav tím psychologickým směrem.
Podobně jako moje maminka miluji majáky, vyvolávají ve mě podivný pocit strachu smíšený s vzrušením. Jsou krásné, majestátní, takové kulaté mořské hrady. V tomto příběhu jsou majáky dva, jeden dodnes funkční, druhý dávno přestal svítit, ale dle pověsti se rozsvítí vždy, když má někdo umřít, kolikrát asi za ta léta, co vlastně nefunguje, lidé viděli světlo, které nemohlo přicházet z fungujícího majáku?

Světlo v severním majáku toho roku zhaslo. Pokud je mi známo, od té doby se už nikdy nerozsvítilo.
Ragnar Davidsson mi ale tvrdil, že se nahoře v majáku přesto někdy svítí: prý každou noc předtím, než někdo zemře.
To se asi v majáku zažehne dávný plamen, který má lidem připomenout jedno velké neštěstí.