Paralelní světy

Míst, ve kterých bych chtěla být, ať už v rámci své fantazie nebo třeba ve svém dalším životě, je spousta. Díky své mamince už odmala miluji knihy a považuju se za knihomolku a někoho, kdo má velmi bujnou fantazii, což je opravdu dokonalé spojení vlastností, při kterých se dá naplánovat celý vesmír paralelních světů.
Vždycky jsem si strašně moc chtěla zkusit bydlet na hradě nebo majáku, takže nějaká Anglie (hrad) nebo Švédsko (maják), chtěla bych sedět u krbu, zabalená do deky s kotlíkem čaje nebo kávy po boku, s pečenou husou a nějakou knihou vázanou v kůži, která by byla právě zakázaná a já bych pro mi musela leccos obětovat, abych si ji mohla tajně přečíst (třeba ji vyměnit za bůhví co švarnému opisovateli knih). Tento svět by nemusel být ani nijak zvláštní nebo jiný, než ten náš, jen ta doba by asi musela být krapet nazpět a krajina by byla kompletně jiná než ta, ve které žiji teď. Ráno bych popadla do ruky košík a běžela do lesa na houby nebo borůvky, potom se napila ze studánky nebo alespoň ze studny s takovým tím roztomilým kyblíkem a pak bych si četla.... a četla... a četla...
Dalším světěm by byl ten kouzelný, každý, kdo ve svých deseti let dostal do rukou Pottera by asi chtěl být právě tam a já nejsem výjimkou, s tím nic nenadělám. Kvůli všem těm filmům a seriálům, které sleduji a všem knihám, co čtu, je pro mě těžké uvěřit, že tento svět je opravdu jen racionální a bez věcí, které jsou nad naše chápání a řekla bych (byť je to možná trochu paradox), že čím jsem starší, tím jsem otevřenější tomu, že to tak není. Momentálně jsem vlastně ochotná uvěřit tomu, že ne všechno je takové jako se zdá. Co bych chodila okolo horké kaše, prostě čekám na chvíli, kdy se provalí, že kouzla opravdu existují a někde jsou zapadlé Bradavice, do kterých bych se mohla krásným vlakem vydat. Konečně budu psát brkem a inkoustem na pergamenové svitky. Koupím si potom krásnou obrovskou sovu s vykulenýma očima a strašidelnou protivnou kočku, budu mít hůlku se snítkem levandule a fialový společenský hábit a v tomto nově objeveném světě budu samozřejmě tak trochu Hermiona, s knihami po boku (protože kdo by nechtěl studovat v té jejich knihovně), s pouťouchlým klukem, krásná a silná. Snad to bude brzo.
Samozřejmě nejčastěji asi přemýšlím nad světěm, který je alespoň trochu reálný a vychází z toho, co vidím okolo sebe. Nenávidím politiku, to můžu říct hned, takže v té se nevidím, i když bych to tam ráda rozvířila. Na žádné společenské vztahy mě taky neužije. Pro mě je největším ovlivněním umění. Knihy a hudba. Třeba taková písnička od Kryla u mě zmůže více než cokoliv jiného. Takže kdybych si měla znovu vybrat svůj um, nebyly by to jazyky (které mi sice prozatím až tak nejdou, ale je to asi pro mě nejpříznačnější oblast, ve které snad alespoň kapku vynikám), ale nejspíše pořádný sluch. Anebo umění něco kloudného napsat (třeba se mi to ještě podaří). Chtěla bych být prostě takový Tomáš Klus nebo Jaroslav Havlíček, někdo, kdo se nebojí a koho je slyšet. Protože teď sice můžu mít své názory urovnané a můžu chtít změnit svět, ale když mě nikdo nezná, jde mi to velice těžko. Chtěla bych mít prostě moc, aby mě lidi obdivovali a já se jí mohla chopit a udělat s ní něco důležitého, něco, co by něco znamenalo. I kdybych měla zachránit nebo změnit jen jediný lidský život, stálo by to za to. Pokud budu pokračovat ve svém studiu a někam to ve škole dotáhnu, jednoho dne ze mě (za předpokladu, že si ještě najdu práci ve svém oboru) bude učitelka a ráda doufám, že i tento obor mi pomůže někomu pomoct. Mou předchozí volbou byla psychologie, tento sen jsem na okamžik odložila, ale ještě nezahodila, takže možná se vydám i touto cestou. V každém snu, který se prostě nějak týká mého reálného budoucího života nebo zaměstnání mám možnost něco pro někoho znamenat, mít hlas, moct něco změnit, někoho poslat správným směrem, být takovým tím člověkem - tuto ženu jsem potkala jako mladá a dala mému životu směr, nebyla bych tam kde dnes, nebýt toho, že ve mě viděla to, co ostatní přehlíželi. Dost možná je právě tato třetí představa ta nejméně reálná, ale nevzdávám se jí a nedám pokoj, dokud se mi to nesplní.
Paralelních světů je v mé hlavě spouta, vlastně je to celkem jedno, v kterém se ocitnu, hlavně, abych tam měla pořád rozum a nestala se ze mě bezohledná megera, která ubližuje ostatním... to bych pak na sebe totiž musela seslat kletbu, která se nepromíjí.

Tento článek je součástí projektu Letní dumání 2, který na svém blogu (včetně obrázku), vytvořila Syki - letní dumání 2

Přidávám ještě video skvělého muzikanta a jeho píseň s názvem I don't wanna be, u které si vždy uvědomím, že vlastně nechci být někým jiným, ale jen mým dobrým já. Tohle je jeden z mých srdcových seriálů (a taky zde mají krásnou kavárničku, jednou budu mít něco podobného, taky s knihami na stolech).