Cormac McCarthy - Cesta

Název: originál The Road, česky Cesta
Autor: Cormac McCarthy
Rok vydání: originál 2006, česky 2008
Počet stran:185
Žánr: sci-fi, dysutopie, post-apokalyptická

Cesta se okolo mě tak nějak motala už delší dobu, měli jsme ji i na jednom skvělém předmětu ve škole (bez ironie, každý týden jsme měli přečíst jednu knihu z dvou nabízených, a nebyly to tituly k zahození, a poté jsme ji asi v počtu deseti lidí a ztemnělé atmosféře probírali, což bylo velice fajn a moc mě to bavilo), ale místo ní jsem si tenkrát zvolila jinou, párkrát jsem na její název pak ještě narazila a konečně jsem si vyvzpomněla si ji i půjčit a hlavně přečíst. No a teď tomu dodám korunu a recenznu si ji.
Otec se synem putují zničenou krajinou plnou mrtvol a popílku, odehrála se zde jakási katastrofa, kterou autor však blíže nespecifikuje, a zbývá pouze pár posledních přeživších. Oni jsou ti dobří (chápej jako nejí ostatní lidi, nesnaží se hned někoho zabít, zachovali si svůj lidský rozum a standard), potom jsou tu také ti špatní, většinou putují ve skupinách, mordují lidi a někdy se jimi taky krmí (je tu jedna scéna, která tomu nasvědčuje, omlouvám se za spoiler, ale taková těžkost nejde nevyzradit).
Kniha je strohá, ale zároveň taková jakoby barvitá. Jsou tu dobré a hlavně zajímavé popisy, ale jinak je taková syrová, což byl určitě autorův úmysl a vyvedlo se mi to skvěle. Není tu třeba použití uvozovek u přímé řeči, nevíme žádná jména, všechno se odehrává na jakémsi neurčitém místě s neurčitými lidmi a neurčitou katastrofou... Chvílemi z popisů až mrazí a hlavně je to celé dost smutné, ale také chvílemi krásné.
Otec a syn jdou dál a dál (údajně na Jih) a tak nějak přežívají, vždy se jim podaří najít nějaké místo, kde vyhrabou trochu jídla, většinou konzervy a také vodu, díky čemuž přežívají už delší dobu (léta). Málokdy potkávají nějaké lidi a když ano, jsou to podle nich ti špatní a vyhýbají se jim. Táhnou sebou zbraň s posledním nábojem a úkolem otce je vlastně syna v tom nejhorším okamžiku zabít, aby nemusel dále trpět... Občas je potká i nějaká ta nemoc, což je v podmínkách bez jídla, vody a pořádného oblečení, dost problém. Jsou zde světlejší okamžiky, třeba když naleznou spoustu zásob a vody v jednom úkrytu u domu, ale taky horší okamžiky plné smrti a hrůz toho prostředí.
Knihu jsem četla v rámci jednoho dne a na více dnů jsem ji ani protahovat nechtěla, za prvé je velmi útlá a hlavně se mi opravdu nechtělo si toto smutné dílko tahat na více dnů, ne že bych ležela v posteli a plakala nad jejich osudem, ale nebylo mi zrovna do smíchu...
Možná je to naprostá hloupost, ale kniha mi připomínala poslední díl Harryho Pottera a to jejich přebývání v lesích, tam sice neměli žádnou apokalypsu, ale povstání Toho, jehož jméno nesmíme vyslovit, k tomu mělo blízko. Také tu byli lidé, kteří žili ve strachu. Lidé, kteří neměli co jíst. Lidé, kteří umírali. Ale taky naděje a láska a přátelství a rodina...
Nechci prozrazovat více z děje, kniha v podstatě končí tam, kde začala a je to vše jen takové zbytečné a nesmyslné putování pár ztracených lidí, na druhou stranu je podle mě právě to, že jsou na Cestě, to jediné, co je drží při životě (snad ještě krom nějaké té lásky, kterou vůči sobě chovají), mají totiž smysl, kdyby přestali putovat, přišli by o něj a tím i o důvod žít.
Řekla bych, že je to takové dílo plné životních pravd, opravdu stojí za to si jej přečíst. Překvapilo mě, že autor napsal knihu ve svých asi 73 letech (teď je mu 80), také bych čekala, že kniha je staršího data a ne stará pouhých 7 let. Jestli jste knihu ještě neměli tu čest číst, určitě si těch pár hodin najděte, stojí to za to.

Za těch nocí se budil do černoty neproniknutelné, v níž nebylo vidět vůbec nic. Do tmy, z níž vás bolí uši, jak v ní usilovně nasloucháte. Nejednou musel vstát. Jediným zvukem byl vítr ve větvích holých spálených stromů. Vstal a třásl se v ledové autistické temnotě, natahoval paže, aby netratil rovnováhu, a v předsíních lebky se horečně zabýval tím, jaké vůbec mají šance. Dávný příběh. Vydržet zpříma. Před každým pádem je zaváhání. Dlouhými kroky pochodoval do nicoty, počítal je, aby se pak bezpečně vrátil. Měl zavřené oči, máchal rukama. Vzpřímeně vůči čemu? Něco bezejmenného v černé noci, žíla nebo nějaká síť. On a hvězdy kolem toho kroužili. Jako ohromné kyvadlo opisující každodenní dlouhé pohyby vesmíru, o němž lze říct, že neví nic, a přesto něco vědět musí.

Žádné seznamy, co je třeba udělat. Den štastný sám o sobě. Právě tato hodina. Další už nebude. Další je právě teď. Vše vznešené a krásné, co si člověk bere k srdci, pochází z bolesti. Zrodilo se to ze žalu a popela. A tak, šeptal spícímu chlapci, mám já tebe.



No a protože vrána k vráně sedá a Cesta k Cestě si lehá, mám k tomu i bonus v podobě své nyní možná nejoblíbenější písně, která má stejný název jako kniha a i když každá Cesta je trošku jiná, alespoň něco mají společného a myslím, že toho nakonec až tak málo není.