Jojo Moyesová - Než jsem tě poznala

Název: originál Me before You, česky Než jsem tě poznala
Autor: Jojo Moyesová
Rok vydání: originál 2012, česky 2013
Počet stran: 406
Žánr: román

Moc často nečtu knihy, kde jde především o lidi a o jejich vztah, ať už romantický, nebo nějaký trošku jiný. Ani nevím proč, protože po přečtení této knihy, bych ráda objevila více takových a četla je více než jednou za uherský rok. Nevím, jak to mají ostatní, prodejnost má kniha velkou, ale většinou právě u těchto knih člověk slyší nejvíce stížností na to, "jaký je kniha brak", dost možná to celé bylo jen účelné hraní na mou duši a srdce, ale rozhodně se to autorce povedlo. Knihu jsem si zamilovala. A je to jeden z nejlepších kousků, jaké jsem letos četla.
Lou je úplně normální holka. Pracuje v kavárně, což miluje, ráda poslouchá to, co jí chtějí ostatní říct, skládá si příběhy všech různých lidí, má ráda všechen ten lomoz a emoce. Až jí jednoho dne její šéf oznámí, že kavárnu zavírá a ona si bude muset najít novou práci. Lou má 26, žije u rodičů, kteří jsou na tom finančně poměrně dost špatně a ničemu z toho nepřidává, že její mladší a vždy dokonalá sestra má nemanželské dítě, kvůli kterému přerušila školu a nyní si vydělává velmi málo ve své práci květinářky. Jejich rodina se prostě tak nějak protlouká, otec se bojí, že ztratí práci, maminka se stará o dědečka, který potřebuje celodenní péči. Lou si prostě musí najít práci. Rychle.
Po pár příšerných pokusech jí padne do klína práce ošetřovatelky, obává se, že bude muset nějakému
starému páprdovi utírat zadek a poslouchat jeho senilní kecy, jedná se totiž o práci pro kvadruplegika, tudíž ochrnutého člověka, který potřebuje kompletní péči, protože je od krku dolů nepohyblivý. K jejímu překvapení její "zaměstnavatel" není vůbec starý a olezlý chlap. Je to pěkný mladý muž, který by možná i vypadal sympaticky, ovšem do chvíle než promluví. Je protivný, zdá se, že Lou nenávidí, a nejenom ji, Will totiž nenávidí celý svět. Je neustále nespokojený a nemilosrdný...
Lou se chystá z práce odejít, ale Willova matka jí oznámí, že ji potřebují. Najali ji na půl roku. toho půl roku, který jim Will dal. Předtím, než podstoupí na jakési švýcarské klinice asistovanou sebevraždu. Lou je mladá a veselá dívka. A Willova rodina po ní chce, aby jim pomohla Willovi ukázat, že má proč žít. Aby ho donutila změnit názor.
Spustí se kolotoč všech různých věcí. Lou se po počáteční skepsi snaží opravdu Willovi pomoci, hledá různé informace, spojí se se světem kvadruplegiků, povídá si s ním, rozveseluje ho, dokonce se jim snaží vymyslet různé výlety, aby jej dostala z domu a ukázala mu, že opravdu může něco dělat a není odkázaný jen na to sedět po zbytek svého života v obýváku u televize. Postupně se jejich vztah mění a Will přestane být tak protivný, dokonce má i nějaké vtipné poznámky na Louinu adresu. I on se snaží pomoct jí s jejím životem, nelíbí se mu, že bydlí v malém městečku a nic se sebou nedělá. Naprosto nepřekračuje své pevné území. Takže mezi nimi začne vlastně takový dvojitý projekt. Lou má Willovi ukázat, že má proč žít a Will jí zase chce předvést její možnosti.
Zpočátku mi kniha přišla taková velmi předvídatelná, průhledná, nakonec však nedopadla tak, jak jsem celou dobu doufala, kniha je plná různých drobných úsměvných momentů, vtipných poznámek, které se mi moc líbily, přesto že je Will na tom se svým zdravím tak špatně, má smysl pro humor a umí jej předvést. S Lou vlastně zažívá své lepší chvilky, umí se uvolnit a pustí ji k sobě a jelikož jsou ti dva tak naprosto odlišní, vytvoří jejich vztah právě tyto hezké momenty, které jsem tak hltala. Celkově má kniha velmi vyvedený dialog. Až po třístou stranu jsem měla úsměv na rtech, i když zde byly i velmi smutné momenty. Poté na mě však něco spadlo, začala jsem být nejistá a přestala trochu věřit, že to dopadne tak, jak si přeji já. Srdce mi z nich úplně ztěžklo a to mě nepustilo ani dávno po přečtení příběhu.
Lou je dobrá postava. Je skromná, srdečná, pravdomluvná, vtipná, má své tajemství, podceňuje se, i když je talentovaná, je bojácná, snaží se nepřekračovat své hranice, je tu pro druhé, i když jí samé to tak možná ani nepřipadá, je nenáročná, empatická, chudá. Není to taková ta klasická hrdinka, je opravdová. I když se nakonec na ni usměje štěstí a ona se rozejde za svým snem. Líbí se mi, že se divně obléká a je svá, všichni v její rodině se jejímu divnému stylu smějí a mají z ní velkou legraci, ale ona si stejně nosí, co se jí zamane. Líbila se mi její bezprostřednost a její podivínství, byla sama sebou, i když ani nevěděla, kdo vlastně je.
Will je pravdomluvný, ublížený, v depresi, přímočarý, chytrý, vtipný, chce, aby si Lou svůj život užila, vidí ji
jako krásnou a chytrou. Dříve to byl schopný muž, měl krásnou přítelkyni a úžasnou kariéru, jeho nehoda obrátila jeho život vzhůru nohama a naprosto ho zničila, přesto si však dovedl zanechat své kladné stránky, stále mi zbyl jeho humor, i když jej často používá jen kvůli svému cynismu a snaží se být skeptický.
Měla jsem ráda i rodinu Lou. Moc mi nesedla její sestra, která vždy knihy četla jako první, vždy věděla co dělat a vždy byla ta nejlepší a byla postavená nad ostatní. Celá rodina však tvořila skvělý celek a opravdu jim na sobě záleželo, což je pro mě dost důležitý prvek.
Willova rodina byla jiná, méně emotivní, méně průhledná. Jeho rodiče Willa milovali, tak jak se to už od rodičů sluší, ale nedávali to tak okatě najevo, v duchu doufali, že se vše spraví, že Will tu s nimi zůstane. Ti dva už dávno nebyli dokonalý pár. Měli svá úskalí.
Neměla jsem ráda Patricka, přítele Lou. Byl to jakýsi protiklad Willa. Protože celý jeho život stál jen na tom, aby si uměl uhlídat své tělo. Pořád jen sportoval, počítal kalorie, snažil se být fit, posiloval, cvičil se na jakýsi naprosto prdlý maraton Viking nebo co. Sporty a spol mi nic neříkají, takže mi byla jeho touha mít vše naprosto pod kontrolou přímo protivná a nebyla jsem moc ráda, že zrovna takový člověk je v životě Lou. A stejně tak Will z toho neměl moc radost.
Moc se mi líbila ta chemie Willa a Lou, vtipkovali, navzájem se snažili podržet, věřili si, i když byli naprosto odlišní, uměli v tom druhém vytáhnout na povrch tu lepší stránku. Líbilo se mi, že Will oslovoval Lou příjmením a jen občas použil její křestní jméno. I přes veškerou intimitu mi to do jejich vztahu sedělo. Trochu mi to připomínalo vztah Castla a Beckettové. Postavy byli velmi uvěřitelné, lehko se s nimi dalo sžít, s Lou jsme si byly v určitém směru podobné a to se mi líbilo. Milovala jsem všechny ty chvíle, které spolu ti dva sdíleli. Ať už to byla hudba, hrad, smrt, rodina...
Není to celé samozřejmě pouze o vztahu dvou lidí. Jelikož Will je "jiný" než ostatní, tak k tomu také autorka přistupovala. Je zde ukázaná tupost lidí okolo, celé to čumění po Willovi, jako by byl marťan. Já osobně tohle moc nechápu, spolupracovala jsem s různými znevýhodněnými lidmi a je až neuvěřitelné, jak jsou lidí zvědaví a hlavně okatí, když se v okolí najednou objeví někdo podobný Willovi, jak hned znejistí a chovají se jinak, začnou si šuškat nebo toho člověka hlasitě litovat. Je to fakt na hlavu. V knize je také jako důležité téma ona asistovaná sebevražda. Její pro a proti, zda by se něco takového mělo povolit nebo je to zvěrstvo. Nejsem si jistá svým názorem na tohle téma, takže se pro tuto chvíli radši zdržím diskuze. V knize jsou všechny různé problémy lidí. Je tu nevěra, strach, láska, pochopení...
Moc se mi líbilo, že byla kniha sice většinu času vyprávěná z pohledu Lou, ale i jiné postavy tu měli svou kapitolku. Odpovídalo to mé mnohé otázky. Vždy, když mě napadlo něco, co mi nebylo úplně jasné, nakonec jsem na to dostala odpověď v příslušné kapitole. Svou část tu tak měla sestra Lou, Willovi rodiče a taky jeho asistent, který byl taky součástí příběhu a měla jsem ho ráda, dotvářel jejich partu a byl to fajn kluk.
Celá kniha, to co se stalo Willovi, to jak se on snaží pomoct Lou a ukázat jí, že její život může být i jiný. Nutí to člověka se zamyslet nad tím, co vlastně má. Jestli dělám, co můžu, abych si svůj život užila. Jestli dělám to, co mě baví, co chci, nebo sedím doma v koutě a bojím se něco zkusit. A naštěstí nejsem až tak nespokojená s výsledkem svých myšlenek...
Nechci už více říkat k tomu, jak kniha dopadne. Myslím, že je to sice celkem jasné, ale tím, že to napíšu, nabude to ještě reálnější podoby. Ano, na konci knihy přišly slzy. Dočetla jsem ji až v pět ráno a poté ani nemohla spát, jak jsem byla zhrzená. Ale rozhodně to stálo za to.
Nedá se sebedlouhým článkem vyjádřit, co všechno jsem zažívala při čtení knihy. Pokud se třeba bojíte, že to není nic pro vás, alespoň to zkuste, já si nebyla jistá, proč si knihu vlastně kupuji. Věděla jsem, že je nyní velmi žádaná, ale to je pro mě většinou spíš náznak, že mám od něčeho dát ruce pryč, než důvod si to koupit. Miluji obálku knihy a knihu jako celek. Moc se mi líbí, jak je vytvořená. I ty nečeské verze. Líbí se mi, že ten přebal je takový jiný na omak, není to ten klasický lesklý. Kniha se prostě celá velmi povedla. Od autorčina stylu, přes celý příběh, až po její vzhled. Vím, říkala jsem, že tohle už dlouho neudělám, ale mé hodnocení nemůže být jiné.






Mám sto sedmnáct dnů, během nichž musím Willa Traynora přesvědčit, že má proč žít.

Zavřela jsem oči, opřela si hlavu a ještě chvíli jsme tam seděli, ponoření do vzpomínek na hudbu, napůl ukrytí ve stínu hradu, jenž se tyčil na kopci zalitém měsíčním svitem.

"Punčocháče?" řekli táta s Patrickem jednohlasně.
"Akorát že ty nejlepší punčocháče na světě!"

Zřejmě jsem vypadala znepokojeně, protože dodal: "Neboj, já jsem slušnej kluk."
"Cože?"
"Jestli se bojíš, že mám snad nějaký zákeřný plány, jak tě svedu, vždycky mi můžeš odpojit baterii."

Jsem hrozně nemožná, když mám udržet nějaké tajemství... Naši si ze mě dodneška dělají legraci za to, jak jsem si sama psala omluvenky, když jsem se ulila ze školy. "Vážená paní učitelko," stálo tam dětským písmem. "Omluvte dnes prosím Louisu Clarkovou z vyučování. Mám ženské potíže a je mi moc špatně."

"Jenže ono to tak je, Clarková. Ty mě neznáš, ne doopravdy. Nikdy jsi mě neviděla, než se to stalo. Já svůj život miloval Clarková. Fakt jsem ho miloval. Měl jsem rád svou práci, cestování, všechno, co jsem byl. Byl jsem rád aktivní. Hrozně rád jsem jezdil na motorce, skákal dolů z budov. Líbilo se mi, když jsem mohl někoho převálcovat při nějakým obchodu. Měl jsem rád sex. Spoustu sexu. Měl jsem velkej život."