Emoční stránka knih

Tento článek je součástí projektu Letní dumání 2, který na svém blogu

(včetně obrázku) vytvořila Syki - Letní dumání 2

Vždycky jsem asi byla celkem hodně emotivně založená, ale musím uznat, že čím jsem starší, tím je to horší a stoupá to celkem rapidně, tak uvidíme, kam až se dostanu za pár let. Knihy jsou plné emocí, postavy zažívají své životy a ty jsou stejně jako ty naše naplněné nečekanými zvraty, nejapnými vtípky, špatnými událostmi, zhrzenou láskou, nedobrými lidmi... A na mě tohle všechno funguje jako kouzlo a kniha pak dokáže vyvolat ve mě celou duhu emocí.

Jednou z častých emocí, které ve mě kniha vyvolává, je pobavení. Postavy jsou prostě vtipné. Objeví se nějaký ten morous, který má skvělý smysl pro humor. Někdo je prostě jen cynik, někdo zase blázen. Pokud si dá autor záležet, vždycky se najde nějaká více či méně důležitá postava, která umí vtipkovat a do příběhu vnese trochu lehkosti a radosti. Takové slzy, slzy smíchu, ty mám možná nejradši. Poslední dobou nalézám spoustu malých krásných humorných chvilek například na stránkách Asy Larssonové, její příběhy jsou velmi smutné a plné bolesti, ale nikdy se neobejdou i bez těch světlých okamžiků. Asa to s emocemi prostě umí. Miluji taky chytré postavy, které vždy umí vykouzlit úsměv na mé tváři nějakou svou poznámkou, třeba taková Lisbeth Salander, ta je na to úplný mistr.

Dojetí. Ó ano, dojetí je velmi časté. Postava zpytuje své svědomí, někomu umře pejsek, někdo se rozhodne vyjádřit své city, i když to předtím nikdy neudělal... Okamžitě se mi nahrnou slzy do očí a já pomrkávám a jsem naprosto dojatá. Tyhle slzy jsou taky celkem fajn.

Potom je tu smutek. Asi nejsilnější emoce. Tyhle slzy bolí. A teď rovnou k příkladu. Před pár dny jsem

dočetla knihu Než jsem tě poznala (Me before You) a musím říct, že tento kousek mě naprosto rozsekal. Celou dobu jsem doufala v jiný konec a když nakonec přišlo to, co přišlo, brečela jsem jako malá (více už v recenzi). A smutek se mě nepustil několik dnů, kdy jsem chodila smutná po domě a opravdu to celé dost prožívala. Pamatuji si, jak jsem takto dříve byla zničená po dočtení nějakého dílu Pottera, jedno jakého, vždy to totiž skončilo slzami. Nejvíce mi asi ublížila smrt Siriuse a Hedviky, stále jsem ještě ve skrytu duše doufala, že jsem se spletla, že nejsou doopravdy mrtví. Ale oni samozřejmě byli. A já brečela. Lehko se dokážu vcítit do postav a prožívat jejich smutek a někdy je tak dechberoucí, že i mě samotnou to překvapí. Někteří lidé si pak myslí, že mi čtení za to nestojí, abych pak chodila a byla smutná. Ale my všichni moc dobře víme, že to za to stojí... Tyhle slzy mám asi nejméně ráda, jsou nezastavitelné a není v nich žádné dobro, na tváři mi při nich nehraje úsměv ani překvapení, ale pouze bolest a ztráta. I když to nebyla moje vlastní ztráta.

Emoce ke knihám patří asi jako inkoust a pergamen do Bradavic, nedá se bez nich napsat žádná kniha a žádná se bez nich také nedá číst. Není to jeden z hlavních důvodů, proč bereme do rukou knihu? Abychom ji cítili? A ne jen její krásnou vůni (ikdyž ani to už není pravidlem, lepidla blbá), ale také to, co tam autor vložil, všechny ty pocity, myšlenky, žijeme s postavami a prožíváme to, co ony... A někdy možná i o kapku více.