Kathryn Stockett - Černobílý svět

Název: originál The Help, česky Černobílý svět
Autor: Kathryn Stockett
Rok vydání: originál 2009, česky 2011
Počet stran: 408
Žánr: román

Kniha je v poněkud neobvyklém duchu vyprávěna třemi různými lidmi, ženami. První z nich je postarší dáma Aibileen, černoška pracující jako hospodyně, momentálně u rodiny Elizabeth. Vzdorovitá Minny, která má pro svou prořízlou pusu problém s prací a neustále ji někdo vyhazuje, ale právě našla útočiště v domě trochu podivné paničky, která se jmenuje Celia. A jako poslední je tu Skeeter, běloška, která si přeje být spisovatelkou a jednoho krásného dne se rozhodně si svůj sen splnit a napsat knihu, která by poskytovala rozhovory s černoškami, které pracují pro bílé lidi, rozhovory o tom, jaký jejich život vlastně je, jaké je takové souznění dvou kultur... A kniha může začít.
Někde jsem četla, že kniha si takový úspěch nezaslouží a že je psána příliš prostoduše a jednoduše a tak se právě líbí těm hloupějším, co by na složitější knihu neměli mozkovou kapacitu nebo co. Nemyslím si, že tomu tak je. Kniha mi sice přišla napsána vcelku jednoduše, ale není to podle mě na škodu. Bylo v ní násilí, byla v ní láska, přátelství, zloba, zášť, zlo, dobro, prostě to bylo jako v životě a tady to byl zrovna život v 60. letech, život bělochů i černochů, zkrátka život v Americe, nebo abych byla přesná v Mississippi (taky tak zbožňujete tohle slovo a všechna ty dvojtá písmena?)
Je pro mě těžké knihu nějak uchopit. Popisovat děj ani nemá smysl, skládá se totiž ze spousty malých
střípků, je tu hodně postav a i když jen pár z nich jsou hlavní, zadá to na velice dlouhý článek. Takže jen ve zkratce. Aibileen umřel před lety její syn, byla to pro ni tragédie, nečekaně, teď pracuje v rodině trapné Elizabeth, která si nechá vše nakukat od své kamarádky Hilly a ani nemá ráda svou vlastní dceru, je tak trochu úkolem Aibileen, aby se ta maličká měla dobře a nepřipadala si jako bezcenná hračka. Minny je vyhozena protivnou paní Hilly, která vládne celému městu a čirou náhodou jí zrovna padne do rukou práce pro novou paničku Celiu. Ta je tak trochu prdlá. Nechce, aby její manžel věděl, že má hospodyni, neumí vůbec vařit, chce naschvál pálit jídlo, aby se jakože nic nepoznalo, s Minny si ráda povídá, chce s ní jíst u jednoho stolu, i když to se přece nedělá. Je to zkrátka fajn ženská. Minny měla vždy svou hlavu a je pro ni těžké udržet myšlenky jen v ní a ne je říct nahlas, její manžel ji bije a to s ní celkem dost mává, zvlášť když ti dva spolu mají pět dětí. Skeeter není příliš krásná, ani příliš úspěšná. Maminka jí postupně umírá. V jejím životě se vyskytne i láska v podobě jednoho mladého muže, který má však příliš mnoho svých vlastních problémů a navíc ji nedokáže brát takovou, jaká je a přijmout, co dělá.
Vše se nakonec v dobré obrátí. Nebo alespoň většina. Skeeter knihu opravdu napíše, s velkou pomocí drahé Aibileen. V životě všech postav dojde k nějakému zlomu. Opustí Minny svého manžela? Získá si Celia kamarádku? Najde Aibileen na sklonku svého života ještě nový dech? Doplatí Hilly na své špatnosti? Všechny tyto odpovědi tu jsou, naštěstí, jinak bych si rvala vlasy vzteky.

Jak už jsem řekla, v knize jsou všechny možné pocity, od těch dobrých až po ty nejhorší, nabízí se zde celé spektrum postav, hrozných, vcelku dobrých i těch skvělých. Rozhodně si tu někoho zamilujete. Pro mě to byla třeba potrhlá Celia, která nechápala, že žena musí chodit s celým tělem zakrytým a nesmí zvracet na plese před zraky všech těch snobů. Jsou zde úsměvné chvíle a občas je tu něco opravdu krásného, takové ty okamžiky, pro které má smysl se dřít a snášet rány. Nevím, jak moc věrohodná kniha je a zda opravdu situace byla taková, jak ji autorka popisuje, vím, že to bylo dost zlé, ale tak nějak je mi fuk, jestli je kniha dobrým obrazem minulosti, je to prostě hezký kousek a mě se to líbilo. A basta.

Reverend se rozesměje. Vstane a pomalu kráčí ke kazatelně. Všichni zmlknou. Nemůžu uvěřit tomu, že by Aibileen chtěla paní Skeeter říct pravdu.
Pravdu.
Je to chladný pocit, co se jako voda rozlívá po mým lepkavým těle. Tlumí ten dusivej žár, kterej ve mně celej život pálí.

"Říká se, že s dobrou hospodyní je to jako s pravdou láskou. Člověk má jen jednu za život."

Zůstanu u okna. Venku začalo mrholit, na autech jsou kapičky a černý asfalt se leskne. Člověk toho o druhých tolik neví. Napadne mě, že kdybych se trochu snažila, možná jsem jí mohla alespoň nějak usnadnit život. Kdybych k ní byla milejší. Nebyl to hlavní smysl celé knihy? Aby si ženy uvědomily, že: Jsme jen dva lidé. Zas tolik nás neodděluje. Rozhodně ne tolik, jak jsem čekala.
Lou Anne však smysl knihy pochopila, ještě než ji začala číst. Tahle pointa mi celou tu dobu unikala.