Blogtour

Ahoj knihomolové, tak léto je (alespoň dle počasí) pryč nastal den, kdy se má na našem blogu objevit článek v rámci projektu Blogtour, který celý probíhá pod záštitou šikovné Laurdes a jejího blogu Laurdes, myslím, že není třeba vysvětlovat detaily.

Původně jsem si, uznávám, malovala lepší výsledky, autorů neodpovědělo moc, alespoň mě ne. Nevím, kolika jsem psala, od někoho přišel automatický e-mail, že nepřijímají fanouškovskou poštu nebo že má agentura právě dovolenou a ozvou se mi později (což se nestalo), na někoho se mi vůbec nepodařilo najít e-mail a bylo třeba někde napsané, že neposkytují žádný elektronický kontakt (klasickou poštu jsem nepoužívala) a někdo třeba prostě jen neodepsal. Celkově se nám tedy sešlo pouhopouhých šest odpovědí. No, alespoň to bude takové kratší. Ceny nemáme žádné, po krátkém zdráhání jsem se ptala, ale i když by nějaký autor poslal, ne do naší země, takže jsem asi neměla zrovna štěstí. Když už nějaký autor napsal, e-mail by velice milý a odpovědi uspokojivé, takže se předvedu alespoň s tou trochou.

Otázka zněla:

Stalo se vám někdy, že jste ztratili část knihy, kterou jste právě psali svou vlastní chybou nebo nějakou příšernou nehodou?

Jako první odepsala moje milovaná Åssa Larssonová:

Ano, doopravdy jsem ztratila celých sto stran, když jsem psala svou poslední knihu Oběť Molochovi. Bylo to hrozné! Můj počítač skolaboval a já jsem předtím nezálohovala soubory. Ale všechny kapitoly jsem postupně posílala tátovi, když jsem je dokončila. Někde v koutku své mysli jsem nejspíš měla pocit, že díky tomuhle bylo mé psaní v bezpečí. Ale když jsem mu zavolala, řekl mi, že ty e-maily už smazal! Zpanikařila jsem, byla jsem už přesvědčená, že je to vše navždy pryč. Nejdřív jsem chvíli vyšilovala, začala jsem sama sebe přesvědčovat, že to bude všechno v pohodě, že si budu pamatovat ty dobré části a zapomenu na ty špatné... že ta nová verze bude ještě lepší... A, zrovna když jsem se (tak trochu) smířila se svou situací, zavolal mi táta. Našel ty kapitoly vytisknuté - byly na hromadě papírů, které už měly být dávno vyhozené, ale kvůli nějakému důvodu se tak nestalo. Poprosila jsem ho, aby mi to vše nakopíroval a poslal, což udělal. Zhruba ve stejnou dobu se skvělému chlápkovi přes počítače podařilo dostat do mého počítače a obnovit data. Takže nakonec bylo vše zachráněno. Nemusela jsem začínat od píky. Ale byla to naprosto děsivá zkušenost, to rozhodně! Teď používám úplně vše - dropbox, secure back-up, externí hard disk, cokoliv tě napadne. Už nikdy, nikdy nechci, aby se mi tohle stalo znovu.

Přišla nám také odpověď od Larse Keplera, který (nebo bych měla říct spíše kteří) byl takový více poetický:

Ano, tohle se nám opravdu párkrát stalo. Může to být jen pár vět, když najednou vypadne elektřina nebo velká část novely, když se náhodou rozbije počítač - ale v každém případě nastane ten stejný pocit nenávratné ztráty a hned poté následuje pocit neuspokojivé náhrady. Ale dobré na tom je, že v tvé hlavě zůstane ten obrázek ztraceného ráje, abych tak řekl, dokonalá věta, ta nejúžasnější atmosféra, mrazivý dialog v děsivé chvilce, a tento obrázek v tvé hlavě tě nastartuje ke tvoření, snažíš se ještě víc dostat se alespoň částečně zpět do tohoto navždy ztraceného ráje.

Napsal také miláček Adelice, Darren Shan, který odepsal téměř hned:

Ano. Můj počítač zkolaboval, když jsem měl téměř dokončenou devátou knihu ze ságy Darrena shana. Nezálohoval jsem si to, takže jsem ztratil většinu knihy! Jelikož to byla má vlastní chyba, prostě jsem si jen povzdechl, vzal si krátkou pauzu a začal úplně od znova. A od té doby jsem si začal pravidelně ukládat svou práci!

Napsala také Kendare Blake, jejíž knihu jsem četla tak den před jejím e-mailem, což byl zajímavý pocit:

Hmm. Jestli jsem někdy náhodou ztratila část své knihy? Cítím se, jakobyste na mě uvalily nějakou kletbu. Ještě nikdy se mi to nestalo. Kdysi dávno jsem psala povídku a můj počítač zkolaboval a já ji ztratila. Už jsem se nikdy nevrátila k tomu, abych ji napsala znovu.Teď už jsem dost opatrná a vše si ukládám. Začala bych totálně vyvádět, kdybych něco ztratila.

Asi nejochotnější (určitě) byl Anders de la Motte a jeho agent, jelikož ten nám poskytl rovnou celý rozhovor, včetně odpovědi do Blogtour:

Ne, nikdy (klepu na dřevo). Mám dropbox, virtuální server na Cyberspace, kde si vše zálohuji automaticky, krom toho, že to mám na svém laptopu a na mém TimeMachine routeru. Rebecca by na mě byla moc pyšná. :)

A jako poslední nám napsala také Emy Laybourne, autorka Monumentu 14:

Ráda říkám, že jsem ještě nikdy o žádnou svou tvorbu nepřišla (alespoň ne v posledních pár letech). Kdysi dávno, když jsem chodila na filmovou školu UCLA, zratila jsem obrovský kus scénáře. Hned poté jsem se zapsala na jednu šikovnou službu, která se jmenuje Carbonite a už jsem nikdy neztratila ani stránku. také pomáhá, když si ukládám své soubory na Dropboxu. (Přísahám, že ani jeden z nich mi nezaplatili za tuto reklamu!)

V koutě své duše jsem doufala, že napíše někdo, kdo píše knihy ručně a popíše scénu jako vytrženou z Love Actualy s psacím strojem a jezerem, bohužel dnes už asi nikdo ručně nebo na psacím stroji knihy nepíše, což je obrovská škoda, protože to by potom aspoň bylo příběhů (no nebylo by hezké si přečíst, jak někdo psal a nechal svou knihu v kavárně? :D)

Ráda jsem se zúčastnila tohoto projektu a děkujeme Laurdes, že se o nás postarala a vše to vymyslela a zajistila. Moc se mi to líbilo a už po první odpovědi od Assy jsem se dobrala svého cíle, takže to nebyl až takový propadák. Těším se na články ostatních účastníků Blogtour a snad se něco takového povede i příští rok.