Sarah Addison Allenová - Zahrada kouzel

Název: originál Garden Spells, česky Zahrada kouzel
Autor: Sarah Addison Allenová
Rok vydání: originál 2007, česky 2010
Počet stran: 245
Žánr: román

Kouzelné. To je slovo, které mě napadá, když pomyslím na tuto knihu. Už od první chvíle mi bylo jasné, že bych si ji mohla zamilovat. Stačilo mi na ni natrefit na poličce mezi ostatními knihami. Zlaté odlesky, na obálce jakási zahrada. Tajemné. Zajímavé. Nezklamalo mě to a rozhodně si přečtu i další knihu této autorky, už se na to těším.
Je tu neobvyklé množství ženských hrdinek. Nejsou to žádné slabošské chudinky, ale opravdové hrdinky, takové, které se člověku neprotiví, ale přesto na nich vidí jejich nedostatky a dokáže se s nimi ztotožnit. V Zahradě kouzel je docela hodně postav a líbilo se mi, že jsem mohla nahlédnout do více životů a pochopit tak chování hodně lidí, tímto způsobem i lidé, kteří by mi normálně byli protivní a nedokázala bych je mít ráda, byli fajn a chápala jsem je.
Waverleyovi byli vždy trochu zvláštní rodina. Měli určité schopnosti a vždy se drželi dál od lidí a ostatní je brali jako podivíny. Když má však podivín něco, co ostatní nemají, samozřejmě to lidé chtějí a jsou ochotní za to i zaplatit. A toho využila Claire Waverleyová, která má cateringovou společnost. Používá různé květiny a bylinky ze své zahrady a vaří z nich všechno možné, vyrábí také víno a podobně. Všechno jídlo má pro ni nějaký význam, nic nevaří

jen tak. Někdo potřebuje ukázat svou lásku a bohatství. Ona mu to poskytne. Nebo snad někdo potřebuje trochu prozřít, opět může přijít  za Claire a ona mu uvaří speciální jídlo, které mu to zařídí. Claire není jediná Waverleyová. Ve městě je také Evanelle, která je jakousi vnitřní silou nucena obdarovávat lidi, což by se možná zdálo pouze potrhlé. Její dárky jim však v budoucnosti vždycky nějak pomohou, např. jako jednou, když dala muži lžíci a on díky ní potkal svou budoucí manželku. Dalo by se říct, že Evanelle pomáhá osudu. Nebo ho možná sama dotváří. Kdo ví. Claire má ráda svůj klid a dbá na to, aby byly věci na svém místě. Nesnese změnu a nevyhledává žádné vztahy. Pak ale do města přijede nový učitel a stane se jejím sousedem. A ve stejnou dobu se v jejím domě objeví také její sestra Sydney se svojí pětiletou dcerou Bay. A nic už nebude takové, jako dřív.
Sydney se nikdy necítila jako Waverleyová, nechtěla využívat žádných schopností a rodinného poslání. Spoustu let se toulala, kradla a vedla svůj

život všelijak. Potom však otěhotněla a do jejího života vstoupila Bay. A ona najednou zůstala připoutaná ke svému příšernému příteli, který ji rád mlátil a občas se neudržel a kapku ji znásilnil. Když po pěti letech konečně nabrala tu sílu a utekla spolu s Bay od něj pryč, jediné místo, kam mohla jít, bylo město, kde bydlí její sestra. Ale ty dvě nikdy neměly zrovna dokonalý vztah. A teď musí svůj vztah konečně nějak vyřešit.
Waverleyovi mám ráda. Líbí se mi jejich schopnosti. Není to žádné hogofogo a rozhodně bych to nenazvala žádnou fantasy knihou. Všechno to bylo takové přirozené. Jakoby to prostě byly jen více všímaví a citliví lidé a dokázali využít toho, čeho si většina lidí nevšímá. Mám ráda Claire a její recepty, vždycky uvaří něco speciálního a ráda bych se k ní nastěhovala, ochutnávala vše, co vytvoří a poflakovala se na její zahradě, ve které je jabloň, co po lidech háže jablka, která člověku ukážou jeho nejdůležitější událost života. Evanelle je správně prdlá stará dáma, která se ráda koukne na hezký mužský zadek a je to  i navzdory své podivnosti společenská a přátelská bytost. Sydney by sice ráda tvrdila, že není Waverleyová, ale také má dar. Dokáže lidi ostříhat tak, že to naprosto dokonale pasuje jejich osobnosti. A malá Bay zase vždy ví, kam věci patří. A ne jen hrnečky a vidličky. Ví také, kam patří lidé. Ale někdy je těžké je přimět, aby šli tam, kam mají.
Waverleyovi nejsou jediné postavy v knize. Jsou tu i jiní lidé z města, ale nemůžu vykecat vše. Líbili se mi tu i muži, vůbec mě neštvali a působili velice přirozeně. Soused učitel Tyler se okamžitě zamiluje do Claire, která však cokoliv takového odmítá a cpe ho všemožnými bylinkami, aby jej odehnala. Mlékař Henry zase tajně pokukuje po Sydney. A Bay musí všem pomoct, aby si uvědomili, že nemá cenu utíkat a otáčet se zády a že jejich osud je stejně nemine.
Zahrada kouzel byla taková kniha od srdce. Plná malých životních okamžiků. Rodinných problémů. Lidí všeho druhu s jejich každodenními problémy. Ale také tu byla téměř kouzla. Různé tajnosti. Minulost, od které se nedá utéct. Já mám všechny ty různé bylinky a vaření moc ráda, takže se mi opravdu líbilo pozorovat Claire, jak dělá různé záhadní věci naprosto přirozeně a bez přemýšlení. Ráda jsem pozorovala ty trapné chvilky, které sestry prožívaly. A také jejich vztah. Je zajímavé, že jsou v knihách většinou spíše bratři nebo smíšení sourozenci, bylo příjemné číst o sestrách a koukat na to, jak se jejich vztah proměňoval. Mezi Claire a Sydney byla zajímavá dynamika, byly to hodně odlišné podobnosti. Claire je samotářka, která se bojí vztahů a nechce žádnou změnu, je uzavřená ve svém světě, který jí nesmí nikdo narušit, je ráda jiná. Sydney se zase celý svůj život snažila ukázat, že vůbec není odlišná, vždy chtěla být normální, nenadaná, měnila své partnery jako ponožky a nikde nedokázala dlouho vydržet, až s Bay našla jakýsi vnitřní klid a rozhodla se změnit.
Možná by se kniha mohla dle názvu zdát jako nějaké fantasy nebo něco takového, ale byl to spíše životní příběh, kniha pro ty, co už něco málo zažili a rádi si přečtou příběh někoho jiného, někoho trochu odlišného. Myslím, že by se to nelíbilo každému. Ale mě se to líbilo moc. Bylo to jedinečné a neobyčejně lidské. Zkrátka kouzelné.





Evanelle Franklinové bylo sedmdesát devět let, a přestože vypadala na sto dvacet, pětkrát do týdne dokázala uběhnout míli po orionské běžecké trati. Byla Claiřina vzdálená příbuzná, sestřenice z druhého, třetího nebo čtrnáctého kolene, jediná další z Waverleyovic klanu, která ještě žila v Bascomu. 

Díky sušenkám s bezovým pyré, levandulovým čajovým sušenkám nebo koláčkům s majonézou z lichořeřišnice, které si na svou schůzi pravidelně jednou měsíčně objednávaly, zvládly členky dámského spolku udržet i to největší tajemství. Lidé věděli, že pokud svým hostům podají rýži s okvětními plátky měsíčku sypanou smaženými pampeliškovými poupaty, nadívané dýňové květy a šípkovou polévku, budou si všímat pouze krásy jejich domu a nikdy jeho vad. Mohli si být jistí, že když jejich děti snědí toast mazaný anýzovo-medovým máslem, andělikovou tyčinku nebo koláčky s karamelizovanými violkami, hned se zklidní. A když se při oslavách 4. července napijí zimolezového vína, budou schopní vidět ve tmě. Oříšková příchuť dipu připraveného z hlíz hyacintů měla schopnost uvést je do melancholické nálady a přimět je vzpomínat na věci minulé a saláty s čekankou a mátou v nich dokázaly vzbudit naději, že se jim brzy přihodí něco příjemného, ať už to byla pravda nebo ne.

S očekáváním se na něj zadívala. "Chutnalo vám to? Jak se cítíte?"
Pohlédl jí do očí a síla touhy, která se v jeho pohledu zračila, Claire málem srazila ze židle. Bylo to jako prudký nápor podzimního větru, který před sebou žene spadané listy tak rychle, že vás mohou pořezat. Touha bývá pro citlivé lidi nebezpečná. "Asi tak, jako bych vás chtěl pozvat na rande."
Claire si povzdechla a svěsila ramena. "Zatraceně."