středa 23. října 2013

Åsa Larssonová - Prolitá krev

Originální název: Det blod som spillts
Počet stran: 357
Rok vydání: 2011 / originál 2004
Žánr: Detektivka

Anotace:

Je svatojánská noc a celá země slaví letní slunovrat. V Jukkasjärvi, vesničce blízko Kiruny, je nalezena mrtvá farářka z místní farnosti Mildred Nilssonová. Kdosi ji ubil a její tělo pověsil pod kostelní varhany.

Znovu se vracejí vzpomínky na případ zavražděného kněze Viktora Strandgårda. Rebecka Martinssonová během té doby prožila bezesporu nejhorší chvíle svého života. Byla nucena v sebeobraně zastřelit tři osoby, avšak kolaps přichází až nyní. Její šéf, ve snaze zabránit jejímu zhroucení, ji pošle s kolegou do Kiruny. Rebecka se zde setká s farářem Stefanem Wikströmem, Mildrediným nástupcem. Objeví tajnou schránku s výhrůžnými dopisy adresovanými zavražděné farářce a pochopí, jaké nenávisti musela ta žena vzdorovat při svých aktivitách na pomoc ženám v tísni.

Inspektorka Anna-Maria Mellaová přeruší mateřskou dovolenou a vydá se po stopách vraha. Pak najednou zmizí farář Wikström a situace se vyhrocuje…

Mé hodnocení:

Prvních asi 200 stan mě strašně nudilo. Do posledních 150 stran jsem se ponořila ani jsem nevnímala čas kolem sebe. 
Spisovatelka mě dost štve, to nemá ráda zvířata, že je nechá tak trpět nebo co? 
Všechny co jsem si zamilovala, umřeli. Takže nemohu říkat koho jsem si zamilovala. Líbili se mi části věnované žlutonohé vlčici. Bylo to pěkně napsané a bylo mi ji i trochu líto. Naštvalo mě, že kniha je zase hodně nábožensky pojatá jako první díl, ale spisovatelka to na konci knihy tak pěkně vysvětlila, že jsem ji odpustila. Líbila se mi poslední část její poznámky kde bylo napsáno:
Moje teta, hluboce věřící laestadiánka, mi řekla:
“Ta kniha mi přišla strašná, zvlášť když jsem ji četla potřetí.”
První díl to nepřekonalo, ale i tak se mi to líbilo a všem knihu doporučuji.

Citace:

V posledních letech života, určitě alespoň v poslední patnácti letech, táta pořád omílal stejnou písničku: "Tohle léto bude moje poslední. Tenhle podzim je poslední, co zažiju."
Jako by ho tohle na smrti nejvíc děsilo. Že už neprožije další jaro, jasné léto a ohnivý podzim. Že se budou roční období dál střídat bez něj.

"Pane jo," přiznal se jednou Lars-Gunnar. " Vlastního táty jsem se tak bál, že jsem se jednou strachy počůral. To už jsem dávno chodil do školy."
Mimmi si na ta slova dobře pamatuje. Tenkrát byla malá. Nemohla uvěřit, že se ten obrovitý Lars-Gunnar někdy bál. Nebo že byl malý. Že by se počural!

Lisa sedí na zemi a vedle ní leží Bruno. Stříhá mu drápy.
Majka stojí vedle nich a dohlíží na to jako sestřička. Ostatní psi leží v předsíni a doufají, že na ně nikdy nepřijde řada. Když budou ležet hezky tiše a klidně, tak na ně třeba Lisa zapomene.



Žádné komentáře:

Okomentovat

Každý komentář potěší. Děkujeme :)