Alan Bradley - Vražda není hra

Název: originál The Weed that Strings the Hangman's Bag, česky Vražda není hra
Autor: Alan Bradley
Rok vydání: originál 2010, česky 2013
Počet stran: 299
Žánr: detektivka

Vražda není hra je pokračováním Případů Flavie de Luce, první díl byl Koláč s kapkou jedu, na který tu už recenzi mám, toto je druhý  a prozatím poslední díl, který vyšel v České republice, doufám, že přijdou i další překlady s úžasnou Flavií.
Přesto, že jako hlavní postava je tu jedenáctiletá Flavia a děj se odehrává v Anglii padesátých let, není to pro příběh příliš klíčové, Flavia má v hlavě více než většina lidí okolo ní, dokáže neskutečně fikaně využít svých předností, většinu času tráví ve své laboratoři, kde s láskou vyrábí různé jedy a kuje pikle na své starší sestry a občas si odskočí, aby vyřešila nějakou vraždu, přesně jako teď.
Do města přijelo loutkové divadlo, Rupertovi se pokazilo auto a musí tu načas zůstat i se svou asistentkou Niallou, na první pohled je jasné, že jejich pracovněosobní vztah není úplně v pořádku a za oponou se dějí různé věci. To ale nic nemění na tom, že Rupert je velmi nadaný loutkař a svolí se, že pro své nové publikum zinscenuje hned dvakrát v jeden den Jakuba a fazoli.. V průběhu druhého, večerního představení však padne do pódia mrtvý a je po hře.. Pro Flavii však teprve začíná. Začne se rýpat v minulosti i současnosti a to, co odhaluje, je opravdu zajímavé... Hned jako první záhada vyvstává
to, že jedna z loutek v představení vypadá jako by z oka vypadla nyní pět let mrtvému chlapci, o kterém se ví, že se oběsil nedopatřením v lese. Nebo ne? Jenže jak mohl Rupert, který vede kočovný život, vědět, jak onen chlapec vypadal a vytvořit podle něj svou loutku?
Minulost je možná černější, než se může na první pohled znát. A souvisí nějak Robinova smrt s tím, že se Rupert zhroutil proškvařený na scénu? Není jednoduché přijít na to, co se vlastně stalo. Zvlášť když součástí příběhu je těhotná a bitá žena, mrtvý loutkař, bláznivá Meg, vikář a matka chlapce, která se po jeho smrti zhroutila a naprosto se odstřihla od reality... Jenže Flavia necouvne před ničím
a nějaké to vloupání nebo lest jí vůbec nestojí v cestě k pravdě.
Mám Flaviu ráda. Je chytrá, bystrá, sebevědomá, utlačovaná svou rodinou, paličatá, svá. Vůbec by mi nevadilo takovou sestru, která si vaří své jedovaté lektvary, mít. Trochu mě mrzí, jakým způsobem se k ní sestry chovají.. Oproti prvnímu dílu je tu jasné, že nejde jen o nějaké nevinné škádlení, opravdu jí docela drsně ubližují, hlavně na duši, a to mi trochu vadilo. Pan de Luce taky není zrovna otec roku a to, že děvčatům chybí maminka, jim na štěstí moc nepřidává, ale neřekla bych, že je to kniha příliš temná, to rozhodně ne. V tomto díle se otevřel prostor i pro další velmi zajímavé postavy jako byl třeba válečný zajatec nebo kovový kávovar, který má svou hlavu, takže se vždy dělo něco zajímavého. Rozhodně knihy o mladičké Flavii doporučuji, je to zajímavé čtení, zvlášť pro milovníky chemie.
A ještě takový dodatek - nevím, jak je to možné, ale ke knihám o Flavii jsou vždy úplně úžasné obálky. Bylo to tak už i u předchozí knihy a tato nádhera pokračuje i s dvojkou, líbí se mi snad všechny, i když mám své favority, takže jsem jich sem dala co nejvíce, radši jsem ani nepátrala po obálkách z dalších zemí, to bych měla počítač plný jen téhle krásy... Jsou prostě úchvatné, že?

Při práci jsem s potěšením přemýšlela o tom, jak hluboce Alexander Fleming změnil svět, když náhodou kýchl do Petriho misky. To byl přesně ten typ vědy, jaký byl drahý mému srdci. Kdo může koneckonců se vší upřímností říct, že nikdy nekýchl na kultivovaný vzorek? Mohlo se to stát každému. Mně se to rozhodně stalo.

"Prosím, Meg - nakresli ďábla."
Aniž ze mě spustila pohled, olízla si palec a ukazováček a pomaličku otočila na čistou stránku. Znovu začala kreslit a pod špičkami jejích prstů se opět vynořil Šibeniční les. Ta druhá kresba byla temnější než první, protože Meg gumovala tahy tužkou a rozmazávala je, aby vystihla pološero na mýtině. Pak se nanovo objevila šibenice, tentokrát z trochu jiného úhlu.

Většinu času jsem si připadala jako vetřelec, podvržené dítě, dvojník v pytlovině, posypaný popelem, jenž zaujal místo zlaté dívky, kterou Osud popadl a shodil ji z horské stěny v nepředstavitelně vzdálené zemi. Měla jsem pocit, že by všichni byli daleko šťastnější, kdyby se Harriet vrátila do života a já se z něj vytratila.