sobota 28. prosince 2013

Markus Zusak - Zlodějka knih

Název: originál The Book Thief, česky Zlodějka knih
Autor: Markus Zusak
Rok vydání: originál 2005, česky 2009, 2013
Počet stran: 526
Žánr: naprostá dokonalost

Na Zlodějku knih jsem se dlouho připravovala, už je to nějaký ten pátek, co jsem se o této knize dozvěděla a taky mi nějakou dobu ležela doma na poličce, ale věděla jsem, že by pro mě mohla být hodně bolestná, tak jsem její čtení odkládala, dokud jsem nebyla připravená právě takovým pocitům čelit. A jsem moc ráda, že jsem se odhodlala. Nebudu přehánět, když řeknu, že Zlodějka knih je jeden z nejlepších kousků, jaké jsem kdy četla a užívala jsem si každou stranu. Kdyby jich bylo tisíc nebo pět tisíc, byla bych spokojená a vůbec bych si nestěžovala.
Liesel je mladá dívka, má tuším zhruba okolo dvanácti, cestuje spolu se svým bratrem k novým pěstounům, ten však na cestě umře a ona k Hansovi a Rose Hubermannovým dorazí sama. Smrt jejího bratra jí přináší těžké noci plné nočních můr, naštěstí je tu vždy její nový táta, Hans, který ji učí číst a psát a když má špatnou náladu, je vždy po ruce, aby jí zahrál na harmoniku. Rosa je naprostým opakem Hanse, ráda nadává, mluví sprostě a chová se hodně drsně, ale není pochyb o tom, že svou novou dceru ze srdce miluje. Když Liesel není zrovna doma, tráví čas ve škole nebo venku hraním fotbalu, v těchto chvílích je většinou s mladým chlapcem
Rudym, věčným vtipálkem, kterému se Liesel již od prvního okamžiku líbí a chce od ní pusu, které se nakonec
dočká až po smrti. V okolí Liesel se ochomýtá více postav, ne všechny jsou však tak důležité jako její rodina nebo kamarád. Krom jednoho člověka. Maxe. Max je žid, který se pomocí rafinovaného plánu začne schovávat právě u rodiny Hubermannových a on spolu s Liesel se stanou opravdovými přáteli na život a na smrt, jsou dost odlišní, ale některé věci je spojují. Třeba jejich síla nebo láska ke slovům. Liesel totiž miluje knihy a to ji vede k tomu, aby je začala krást. A tak se rodí naše Zlodějka knih. Děj knihy je zasazený do doby nacistického Německa, kdy byl Hitler zrovna u moci, takže je tu spousta okamžiků, které se války bezprostředně týkají. Lidé jsou chudí, většina z nich nemá práci, v Německu panuje hlad a strach. Židové jsou odváděni do pracovních táborů nebo mají ještě horší osud. Lidé pálí knihy. Zlodějka knih představuje jedno z nejtěžších období v dějinách lidstva a
přesto se člověk u knihy i zasměje a nedočte ji s naprosto depresivním výrazem nebo znechucením.
Přesto, že je hlavní postavou právě Liesel a hlavní časovou linií je válečné Německo, u této knihy je to
trochu komplikovanější. Vypráví ji totiž Smrt. A přesto, že by se mohlo zdát, že to musí příběhu přidat na smutnosti, není tomu tak, právě Smrt dodává celé knize lidský podtón. Ničemu také nevadí, že ne vždy se naše vypravěčka drží hlavní časové linie, ale přeskakuje k různým okamžikům, protože má zrovna potřebu něco čtenáři sdělit.
O postavách by se dalo mluvit celé hodiny a stejně by to nevyjádřilo to, jak skvělí všichni jsou. Liesel je velmi silná a nezničitelná, chytrá a statečná, může být dobrým
příkladem pro kohokoliv. Rudy tu představuje spravedlivého člověka, který si radši nechá ubližovat, než aby se podřídil něčemu, s čím nesouhlasí. Hans by mohl být klidně ten nejlepší táta pod sluncem, je hodný, trpělivý, starostlivý.. A jak řekla sama Smrt, Rosa je ženou do nepohody, která se možná netváří dvakrát mile, ale má obrovské srdce. Max je dokonalý příklad člověka, který dokáže žít, i když vlastně život nemá. Miluje příběhy a je neskutečné, jak silný je, přesto, že mu jde o život nejvíce ze všech, nikdy neztrácí naději a jeho vděčnost je dechberoucí.
Německo a válka nejsou jediná důležitá témata v tomto příběhu. Velkou roli tu hrají například knihy. Příběhy dokážou s klidem zachránit lidské životy a jsou důležitější, než se někdy může zdát. Znamenají domov, lásku, něhu. Knihy jsou něčím nezničitelným, ani oheň je nedokáže lidstvu vzít a možná právě v tom je síla Liesel
nebo Maxe, milují příběhy. A tak se není čemu divit, že oběma právě kniha zachrání život. Autor jakoby moc dobře chápal, jak jsou právě slova důležitá a to, jakým způsobem knihu napsal, je naprosto úžasné a nezapomenutelné. Celou dobu mi připadalo, jako bych naslouchala něčemu, co zní strašně prostě a právě proto je to tak krásné a dokonalé. Nebylo třeba rozšafných vět a bůhví jakých slov, která bych ani neznala, na stránkách knihy zavládla naprostá přirozenost, kterou člověk nečte každý den.
Pokud se člověk podívá na to, o čem příběh je, nebo zjistí, že jej vypráví Smrt, možná se zalekne a pomyslí si, že to musí být naprosto děsivé a bolestné. A já zčásti souhlasím. Ale také je to vtipné. A lidské. Plné lásky, přátelství a obětí. Není to kniha, o které bych řekla, že byla skvělá, ale zničila mě příliš na to, abych ji v dalším desetiletí četla. Klidně bych si ji přečetla znova hned teď. I třikrát. Zanechala v mém srdci nesmazatelné místo, které už navždy bude patřit Zlodějce knih.




Táta se zasmál a ukázal na dívku: "Knížku, šmirglpapír, tužku," nařizoval, "a harmoniku!" ale to už byla pryč. Za chvíli už byli na Himmelstraße, a nesli si slova, hudbu, a prádlo.

Všude samé knihy! Jedna každá stěna byla vybavená přeplněnými, a přesto netknutými policemi. Stěží jste zahlédli výmalbu. Na hřbetech černých, rudých, šedých knih, knih všech barev byly nápisy všemožných stylů i velikostí. Byla to jedna z nejkrásnějších věcí, jaké Liesel Memingerová v životě viděla.

Myslím, že já a ta dívka jsme teď přátelé. Měla narozeniny, ale dárek dala ona mně. Díky tomu jsem pochopil, že ten nejlepší, kdo nade mnou kdy stál, vůbec není muž...

Odkapalo mnoho minut. Zlodějku knih vyčerpávala touha slyšet aspoň tón, ale žádný nepřicházel. Klávesy zůstávaly nedotčené. Měch se nenadechl. Bylo tu jen měsíční světlo jako dlouhý pramen vlasů mezi závěsy, a pak Rosa.

"Co takhle pusu, Saumensch?"
Ještě chvíli stál po pás ve vodě a pak vylezl z řeky a podal jí knihu. Kalhoty se mu lepily k nohám, a on se nezastavil. Popravdě řečeno si myslím, že se bál. Rudy Steiner se děsil polibku od zlodějky knih. Musel po něm nesmírně toužit. Musel ji neskutečně milovat. Tolik, že už ji nikdy o její rty nepožádá, a půjde do hrobu bez nich.

Lidé mě děsí.

3 komentáře:

  1. Na tuhle knížku se chystám (dlouho :D) a po přečtení Tvé skvělé recenze se toho čtení nemůžu dočkat!! :-)

    OdpovědětVymazat
  2. V první chvíli ve mě nechala ten pocit nezapomenutelnosti, ten ale postupně zmizel. Zůstal mi sice pocit, že šlo o hezkou a smutnou knihu s poselstvím, což jen tak nějaká kniha nemá, i tak si ale myslím, že už jsem četla lepší knihy. Prostě se ze mě po čase tak nějak vytratila a nic moc ve mě nezanechala. Trochu mě to mrzí, protože jsem při jejím čtení plakala a vím, že to pro mě bylo opravdu silné. Jen už mi teď nestojí za zamyšlení. Nevím, co se stalo.

    OdpovědětVymazat

Každý komentář potěší. Děkujeme :)