John Green - Hvězdy nám nepřály

Název: originál The Fault in Our Stars, česky Hvězdy nám nepřály
Autor: John Green
Rok vydání: originál 2012, česky 2013
Počet stran: 237
Žánr: román

Po přečtení Hledání Aljašky jsem byla naprosto unešená a hned jsem si běžela do obchodu koupit Hvězdy nám nepřály. Ano, všichni to už četli přede mnou. Ale já jsem si jaksi nebyla jistá, jestli bych si tuhle knihu užila. Ale Aljaška mě přesvědčila, jak úžasný autor John Green je. A opravdu jsem do jeho ostatních děl vložila hodně důvěry a moje očekávání byla obrovská. A tak jsem si Hvězdy přečetla na svoje narozeniny (a jako zabralo mi to čtyři hodiny, co to je toto?). A bohužel jsem byla zklamaná. Takže ano, budu celou knihu porovnávat s Aljaškou. Protože jinak to ani nedokážu, prostě je musím postavit do kontrastu. Kdybych četla jen Hvězdy a nic jiného od Greena, možná by se mi to líbilo více a i tak dám celkem vysoké hodnocení, jen to pro mě teda oproti té předchozí Greenovce byla obrovská slabota.
Hazel je šestnáct a má rakovinu, pomocí různých prášků se její nádory dají udržet v celkem přijatelné velikosti, ale její plíce jsou vpodstatě neschopné života a bez různých přístrojů a bomby kyslíku by nepřežila ani pět minut, navíc se jí neustále plní tekutinou, takže je to opravdu celkem špatné. Hazel je zkrátka časovaná bomba, která jednou určitě vybuchne. A je s tím smířená. Na nějakém setkání pro mladé lidi s rakovinou, kam se občas zatoulá, zajde

jednou přítel kluka kterého už Hazel zná, kamarád Izáka, který má rakovinu očí, a ten přítel se jmenuje Augustus. A románek začíná. Hazel mu prozradí svou nejmilejší knihu, která pro ni hodně znamená. Císařský neduh od Petera Van Houtena. On jí zase prozradí nějaké své oblíbené knihy. Myslím, že všichni lidé už Hvězdy snad četli, ale kdyby náhodou ne, nechci být příliš spoilerová. Takže řeknu jen pár slov. Peter Van Houten. Amsterdam. Rakovina. Utrpení. Láska. Nekonečno. Přátelství. Hvězdy.
Hazel mi přisla celkem sympatická, taková normální chytrá holka. Asi celkem hezká, samozřejmě statečná, milá a s velkým srdcem. Augustus byl takový trochu vejtaha, sexy kluk, který porazil svou nemoc a chce si užívat a zanechat po sobě odkaz. A pak potká Hazel a bezhlavě se zamiluje. Líbil se mi Izák, byl celkem vtipný a naplnil pár okamžiků v knize. Rodiče obou hlavních postav byli fajn a nedá se říct, že mi mě tu nějaká postava přímo štvala. Krom toho spisovatele. Ale taky jsem si žádnou nezamilovala. Přišli mi tak nějak normální.

Vše to bylo dost realistické. A proto pro mě asi nedostačující. Když si představím Aljašku Youngovou, vidím celý ten uragán, všechnu tu energii a podivnost, nadávky, ale taky bolest. A vedle toho vidím ostatní postavy z Hledání Aljašky, postavy vtipné, jedinečné. Takhle na mě ty z Hvězd bohužel nepůsobily.
Už podle názvu mi bylo jasné, jak se kniha asi tak vyvrbí. Dokonce jsem i přes veškerou svou romantickou povahu, která vždy doufá jen v to lepší, odtušila, jak to celé skončí a kdo dopadne jak. Skoro jako by mi někdo prozradil konec i průběh knihy dopředu. To se ale nestalo. Veškerým spoilerům jsem se vyhýbala. A to mě popravdě trošičku zklamalo. Možná i proto se mi do toho tak nechtělo. Přijde mi, že rakovina a podobné nemoci a lidé, co se je snaží překonat, samozřejmě marně, je hodně profláknuté a už stokrát zmíněné téma. Vím, že banda mladých lidí, co jsou ubytovaní ve škole a dělají bordel, taky není zrovna inovativní myšlenka, ale já nikdy nebydlela na žádných kolejích nebo tak něco. Ani jsem si nezahrabávala víno nebo nejezdila opilá autem. Nedělala různé vtípky a nedostávala kartáč od ředitele. Takže pro mě to v té Aljašce prostě pozoruhodné bylo. A ano, ani jsem neměla rakovinu. Ale už tolikrát jsem něco četla, viděla, slyšela, přemýšlela o tom. Prostě mě tam nemělo co překvapit.

Psaní pana Greena. Myslím, že se můžeme shodnout, že je to talentovaný autor, který píše zajímavě a poutavě. Občas až jaksi lyricky. A u Aljašky jsem byla unešená z různých větiček a úryvků. Opravdu se mi některé dostaly pod kůži a vzpomínám na ně. U Hvězd mi to přišlo už takové jakoby to lámal příliš přes koleno. Hromada odvěkých pravd naházených do situací, kam se hodily. Třeba jen ty citátky, co měli po celém domě rodiče Augusta, mi přišly takové dost kýčovité a ano, asi jim to pomáhalo udržovat si veselost, ale na mě to bohužel nezapůsobilo.
Pár věcí mě tu opravdu vytočilo. Kapitola sama pro sebe - ten Peter Van Houten. Bože, co to bylo za kreténa? Tak nad tím jsem opravdu zuřila. A vůbec mě nezajímalo, že za jeho blbými kecy je nějaký větší příběh. Naštval mě možná stejně moc jako Hazel a Augusta. Ten mě teda fakt dostal.
Jasně. Nějaké věci se mi tu líbily. Třeba Amsterdam. Houpačka. Ale taky tu byly okamžiky, které bych si spíše přála nečíst. Celkově jsem se do toho jaksi nedokázala dostat. Nedokázala jsem tu jejich bolest a všechnu tu ztrátu, co celou dobu byla cítit ve vzduchu, nasát a vžít se do toho. Smrt v Hledání Aljašky mi přišla tak nečekaná a zbytečná, až mě donutila opravdu něco cítit. Tady bylo ale umírání tak nějak součástí plánů, prostě mě nedokázalo zničit. Ano, nebyl to špatný příběh. A ano, zkusím si to ještě přečíst, anglicky. Ale bohužel to na mě neudělalo takový dojem, v jaký jsem doufala. Prostě ne. Klidně mi povězte, proč se pletu nebo u čeho jsem nedávala dostatečný pozor. Nemůžu si pomoct, prostě jsem byla (stále jsem) neskonale zklamaná.





"Přijde doba," řekla jsem, "kdy budeme všichni mrtví. Všichni. Přijde doba, kdy už vůbec nebudou lidi, co by si pamatovali, že někdy někdo existoval nebo že náš druh něco vykonal. Nezbude už nikdo, kdo by si mohl pamatoval Aristotela nebo Kleopatru, a už vůbec ne nás. Na všechno, co jsme dělali a psali a stavěli a mysleli a objevili, se zapomene, a z tohohle -" mávla jsem doširoka rukou - "nezbude nic. Možná ta doba přijde brzo a možná až za miliony let, ale i jestli přežijeme zhroucení našeho slunce, nepřežijeme navždycky. Něco bylo předtím, než živý organismy získaly vědomí, a něco bude i potom. A jestli ti dělá starost zapomenutí lidskýho rodu, tak ti doporučuju, abys to ignoroval. Všichni to tak dělají."

"Dobrý," řekla jsem.
"Dobrý," řekl on. ...
Uplynula celá věčnost, než řekl: "Dobrý." A potom dodal: "Možná že dobrý bude naše vždycky."

Viděla jsem záři stoupající ze čtvrti červených luceren. Ale i když to byla čtvrť červených luceren, světlo, které odtamtud vycházelo, bylo přízračně nazelenalé. Představovala jsem si tisíce turistů, jak se opijí a zkouří a pak se potácejí uzkými uličkami...
Voda tiše pleskala o kamenné zdi kanálu pod námi, kolem projel hlouček kamarádů na kolech a pokřikovali po sobě rychlou, hrdelní holandštinou. Maličké loďky, ne o moc delší než já, napůl utopené v kanálu, pach vody, která příliš dlouho příliš nehybně stála, jeho paže, která mě tiskla...

"Slyšel jsem," odpověděl Izák a snažil se, aby to znělo normálně. Sáhl po Gusově ruce, ale nahmátl jen jeho stehno.
"Jsem zadaný," podotkl Gus.

"Hazel Grace, máš čtyři dolary?" zeptal se Gus.
"Co? No, mám."
"Skvěle. Prosím tě, nohu mám tamhle pod stolkem," ukázal Gus.

"Hazel Grace, když je někdo tak okouzlující a fyzicky přitažlivý jako já, není celkem nic těžkýho získat si lidi, co zná osobně. Ale aby tě milovali i ti, co tě vůbec neznají..., to je teprve něco."