Samantha Shannonová - Kostičas

Název: originál The Bone Season, česky Kostičas
Autor: Samantha Shannonová
Přeložila: Lenka Kapsová
Rok vydání: originál 2013, česky 2014
Počet stran: 469
Nakladatelství: Host
Žánr: fantasy

Trvalo mi celé dny přemýšlení, než jsem se přemluvila usednout k svému stroji a svůj názor o knize sepsat. Takhle nerozhodná už jsem nebyla docela dlouho...

Bleskové zasvěcení do děje:

Paige je vidoucí, nepřirozená. Co to znamená? Především to, že se musí před většinou světa skrývat. A potom také to, že má schopnost vidět duchy. A taky je využít. Vidoucích je velké množství, dali by se rozdělit do mnoha skupin. Paige je krajinochodec, velice vzácný druh. Kdysi se jí ujal Nick a ten ji představil svému kamarádovi Jaxovi, který si z ní udělal svou "kočenu". Paige je teď součástí londýnského podsvětí. Ovšem jen do dne, než ji odchytí a násilím odešlou do Oxfordu, města, které už dvě stě let jako by nebylo. A tam je být vidoucí naprosto normální. Ale to neznamená, že jsou tu lidé jejího druhu v bezpečí. Ujme se jí Strážce, snoubenec čisté krve. Je to Refájec, těžko uchopytelná či popsatelná bytost. Jeho družka se rozhodla, že si musí opatřit krajinochodce. A teď má Paige.

Kostičas v bodech aneb střípky z toho, co mi uvízlo v hlavě:

• JASNOVIDNOST - uznávám, autorka vymyslela nové uznáníhodné věci, kategorie a detaily týkající se nadpřirozených schopností lidí, v knize se vyskytují senzibilové, fúrie nebo třeba média, ty mají dále své podkategorie, je to opravdu široká škála, bod k dobru
• AURY - aury sem, aury tam, líbila se mi ta určitá magičnost a nadpřirozenost, která se knihou táhla, nebyly to čistě vzato kouzla nebo tak něco, spíš jakoby "větší vnímání", kdybych si mohla vybrat já, přála bych si okolo sebe mít sytě fialovou auru
• KRUTOPŘÍSNOST - poznámka, kterou jsem si v průběhu čtení udělala. Oxford a Refájci mi přišli až neuvěřitelně krutí, chvílemi jsem se cítila jako v nějakém magickém koncentráku plném židovských vidoucích a jejich pánů
• SKLIZEŇ - něco, co mě překvapilo a tím pádem i potěšilo, vysvětlení názvu, který nemá až tak co dělat s kostmi, zobrazuje jakousi sklizeň vidoucích, která se pravidelně opakuje pro dobro Refájců
• OXFORD, KTERÝ  ZMIZEL Z MAP - asi jsem byla naivní. Určitě byla. Ale když jsem četla v anotaci tohle, představovala jsem si, že Oxford nějak zanikl, zmizel nebo něco podobného a už v našem světě třeba neexistuje. Že bude Paige přenesena do jiné dimenze nebo tak něco.. Ne že jenom doopravdy zmizel z map

Pár postřehů knihomola:

Na knihu jsem se šíleně těšila, už od chvíle, kdy mi jí lidi mávali před nosem na brněnském srazu, jsem o ní snila a chtěla ji mít. A přečíst si ji. Uznávám, že jsem asi nasadila své očekávání dost vysoko. A to se mi vymstilo. Pro začátek pochvala - líbil se mi nápad spojený se schopnostmi lidí jako Paige. Docela mě zaujalo využívání duchů a éteru. A.. No a to je asi tak všechno, co můžu opravdu ze srdce pochválit. 

Strážce - dobře, ten se mi líbil. Jistě. Byl tajuplný, silný, dychtivý po pomstě... Myslím, že má ještě spoustu tajemství, kterými by nás mohl potěšit. A určitě byl i přitažlivý a pohledný. Což bylo kladné, ale zároveň to taky stálo za nic. Chvíli jsem si připadala jako při čtení nějakého historického románku, kterých jsem pár přečetla asi ve dvanácti letech. On - zraněný, oslabený, city odhalené. Ona - odhodlaná ho nenávidět, ale přesto zachrání jeho život. Jak to bude dál? Mám nehezký pocit, že by se ze série mohla vyklubat nějaká romance na pokračování. Prosím ne!

Paige. Oh Paige. Paige mě nepotěšila. Její život byl neustále v ohrožení a ona byla mezi Refájci, kteří ji mohli ve vteřině usmrtit a ona se pořád bouřila, hádala, byla sprostá a drzá. Tak se podle mě člověk v takové chvíli nezachová. Ani statečný člověk. Zvlášť ne někdo tak mladý. Tohle jsem autorce prostě nevěřila...

Mohla bych nadávat dál. Ještě by se nějaké věci našly. Kniha mi asi celkově nesedla. Čekala jsem trhák hodný prvních políček v knižních oceněních. Dostala jsem průměrný příběh okořeněný trochou éteru. Našla jsem pár světlých momentů a přečtu si další díl. Chci vidět, jestli mě příště autorka potěší více. Zatím bych ale knihu osobně nedoporučila. Jestli si myslíte, že to bude něco naprosto úžasného, tak to podle mě takové není. Prostě ne. Pardon.

Každá bytost má snovou krajinu, nádherný přelud mysli. I amaurotici mohou ve snu spatřit svou sluneční zónu, jen ne moc jasně. Vidoucí mohou do své mysli nahlížet, mohli by v ní žít třeba pořád, dokud by neumřeli hlady.

Byla jsem svým způsobem hackerka. Ne že bych lidem přímo četla myšlenky. Spíš jsem se na ně vylaďovala jako radar, v souladu s fungováním éteru. Dokázala jsem vnímat záchvěvy snových výjevů i škodlivých duchů. Něco, co existuje mimo mě. Něco, co průměrný vidoucí necítí.

Ještě jsem v chvatu houkla na ducha v koutě. "Čau, Pietře!" Místo odpovědi zasvítil, ale bylo to chabé, znuděné světlo. Ne že bych ho viděla, ale cítila jsem ho. Pieter měl už zase depresi. Občas na něj doléhalo, že je mrtvý.

"Nekonečno. Z něj pocházíme, v něm žijeme, a když umřeme, vrátíme se do něj. Ne všichni jsou ale ochotní přetrhnout svazky s hmotným světem."

"Ona půjde se mnou." Byl to Strážce a vypadal démonicky. "Utíkej, orákulum."