pondělí 10. listopadu 2014

Neil Gaiman - Nikdykde

Název: originál Neverwhere, česky Nikdykde
Autor: Neil Gaiman
Přeložila: Ladislava Vojtková
Rok vydání: originál 1996, 1997, 2000, česky 2006
Počet stran: 303
Nakladatelství: Polaris
Žánr: fantasy

Od Gaimana jsem zatím četla Koralínu (úžasné) a Oceán na konci uličky (ušlo to). Dlouho jsem si chtěla přečíst právě Nikdykde a nedařilo se mi knihu sehnat. Teď už ji ovšem mám a hned jsem si ji taky přečetla. A co jsem na ni říkala? Vezměme to popořadě.

Richard je běžný chlapík. Pracuje. Má snoubenku. Je nudný. Pak spatří v ulicích Londýna zraněnou dívku, vezme ji k sobě domů a zjistí, že je to jakási záhadná Dvířka. Dívka z Podlondýna. On totiž žije v Nadlondýně. Vydá se na strastiplnou cestu, aby pomohl Dvířce pomstít její zavražděnou rodinu. A je úplně jedno, že vlastně do Podlondýna nechce. Jednou se stal jeho součástí a ze svého původního světa jako by zmizel, vlastně tu už neexistuje. A tak potkává Croupa a Vandemara, šílené a nechutné nájemné vrahy. Trochu falešného Markýze de Carabase. Bojovnici Hunter. Anděla Islingtona. A spoustu dalších zajímavých a rozhodně nebezpečných bytostí. Párkrát málem umře. A párkrát mu někdo zachrání život. Jedno je jisté, je to jedno velké dobrodružství. Dvířka umí otvírat různé dveře a oni se snaží získat jakýsi klíč, aby pomohli andělovi. Ne všichni jsou však tací, jací se zdají. Uspěje jejich malá skupinka nebo žijí v Podlondýně jen zrádci a vrahové?

Líbilo se mi to. Ne že ne. Ale nezapíše se to na seznam mých nejmilejších fantasy knih. A ani to nepředčilo Koralínu. (uvidíme, jestli přijde den, kdy narazím na knihu od Gaimana, které se tohle podaří) Autorova fantazie je samozřejmě pozoruhodná, ti zabijáci, britský humor, zpívající anděl, otevírání dveří, možnost cesty zpět ze smrti. To všechno jsem dokázala ocenit. Ale cosi tomu chybělo. Nevím co, nedokážu to definovat. Dost možná to bylo tím, že tu byla ona lidská složka. Věčně se divící Richard, putující mezi dvěma světy, vytržený ze svého života a hozený do neznáma. Zjistila jsem totiž, že mi více sedí fantasy, které je zasazeno do celistvého světa, ve kterém prostě tak nějak je magie. Ne knihy, kde jsou světy dva - ten "normální" a poté ten magický, do kterého nakouknou jen vybraní jedinci. Tahle dvousvětová fantasy totiž působí příliš světsky a reálně. Mě se líbí ty nové světy, tajuplné a jiné. U těch nevím, co čekat. Kde jsou lidé, je i určitý vzorec chování a předpokládaný závěr. Ale teď už k něčemu jinému.


Postavy. Richard je fajn. Nic zvláštního. Prostě nudař, tak trochu padavka, ale samozřejmě nakonec velká pomoc. Dvířka se mi líbila, aby taky ne. Byla tajemná, záhadná, se srdcem na pravém místě. Hunter a Markýz. Tak nějak doplňovali partu, ale byli zkrátka takoví, jak se dalo čekat. Anděl - ten mě zaujal, jeho nabídka vína z Atlantidy nebo zpěv byly příjemné momenty (a to neříkám jen proto, že v rozhasové hře ho zpíval Benedict Cumberbatch). Dokonce bych snad mohla říci i potěšil. Jednu drobnost okolo něj jsem totiž nečekala. Plusové body. No a známá dvojka Croup a Vandemar? Ti byli bomboví! Vtipní, nechutní, naprosto mimo čáru, šílení a sobě navzájem naprosto oddaní. Jo, ti se panovi Gaimanovi povedli. Líbili se mi. Nechtěla bych je však potkat, to ani náhodou. Oni by mě totiž nejspíš zabili. A pak snědli. A to se mi jaksi nelíbí.

Samotná myšlenka Podlondýna a Nadlondýna byla super. Body nahoru. Líbil se mi pohyblivý trh, tam bych se chtěla podívat. I jakési jemné náznaky, že se v tomhle světě dá cestovat časem a lidé (bytosti) tu žijí velmi dlouho, pokud se jim poštěstí. Také tu byly ty a jejich krysomluvčí. A Night's bridge, na kterém si temnota vybírá mýtné v podobě lidí přecházejících most. Užívala sem si onu morbidnost a surovost tohoto podzemního světa. Bylo to záhadné a přehnané. Zkrátka Gaiman.
mluvící krysy

Co mě u něj však trochu štve, je, že nikdy neodhalí příliš. Nechává si spoustu pro sebe. Kdyby utvořil tenhle svět a pojal to jako sérii, bylo by to super. Takhle máme jen náznaky a drobnosti a většina otázek zůstala nezodpovězená. Třeba jako - uvidíme ještě někdy Croupa a Vandemara? Co bude dál s Richardem? A Hunter? Koho můžeme zachránit, i když umřel, a koho ne? Podaří se Dvířce to, co chtěl už její otec? Spousta otázek. Chtěla bych tenhle svět poznat blíže, podívat se do všech jeho zákoutí. Ochutnat jej a trochu se v něm utopit. Bohužel, to se asi nestane. Za to dávám panu spisovateli malé mínus.

A komu bych knihu doporučila? Všem, co mají rádi britský humor. Těm, kteří si rádi užívají tenhle druh fantasy. Lidem, které neodradí trocha morbidnosti a očividné nechutnosti. Knihomolům, co milují Anglii a rádi si přečtou o světu, který je tak trochu naruby.






Pan Vandemar stáhl krysu z čepele a začal ji přemýšlivě chroupat. Pan Croup mu ji vyrazil z ruky. "Nechte toho," zavrčel. Pan Vandemar poněkud rozmrzele schoval nůž. "No tak," zasyčel pan Croup povzbudivě. "Vždycky se najde nějaká další krysa. A teď: vzhůru! Čeká nás práce. Lidé k ubližování."

Původně si Londýn představoval jako šedivé město, ba dokonce jako černé město. To podle obrázků, které viděl. Překvapilo ho, když zjistil, že je plný barev. Bylo to město z červených cihel a bílého kamene, jezdily v něm červené autobusy a velké černé taxíky (které k Richardovu údivu často byly zlaté, zelené nebo temně oranžové), na rozích stály zářivě červené poštovní schránky a všude byla spousta zelených parků a hřbitovů. Bylo to město, v němž o sebe zakopávalo staré a neohrabaně nové, ne nepřátelsky, jen bez vzájemného respektu. Město obchodů a kanceláří a restaurací a domovů, parků a kostelů, zapomenutých pamětihodností a pozoruhodně nevznešených paláců, město stovek čtvrtí s kuriózními jmény - Přikrčený konec, Křídová farma, Hraběcí dvůr, Mramorový oblouk - každá absolutně jiná než ty ostatní. Londýn byl hlučné, špinavé, veselé a ztrápené město...

"Měla jsem hlad," omlouvala se. "No, to já také," řekl jí. Ohlédla se k ohníčkům na druhé straně místnosti. Pak se zase podívala na Richarda. "Máš rád kočku?" zeptala se. "Ano. Kočky jsou fajn." Anastázie se ulehčeně usmála. "Stehýnko?" zeptala se. "Nebo prsíčka?"

Richard stál sám uprostřed ruchu a opájel se jím. Bylo to čiré šílenství. O tom nebylo pochyb. BYlo to hlučné, halasné a bláznivé a bylo to v mnoha ohledech báječné. Lidé se přeli, handrkovali, křičeli, zpívali. Nabízeli a dohadovali své zboží a hlasitě ohlašovali všechny jeho přednosti. Hrála hudba - tucet různých druhů hudby, provozované tuctem různých způsobů na tuctu různých nástrojů, většinou improvizovaných, vylepšených a nepravděpodobných. Richard cítil jídlo. Všechna možná jídla. Vonělo tam kari a další orientální koření a cítil i grilované maso a žampiony...

Každá žiletka se zasekla do zdi mezi jeho prsty. Bylo to jako vrcholné vystoupení vrhače nožů v miniaturním provedení. Pan Croup odtáhl ruku. Žiletky nechal ve zdi. Ohraničovaly místo, kde před chvílí byla jeho dlaň. Pan Croup se obrátil ke svému partnerovi pro pochvalu. Pan Vandemar nebyl zvlášť nadšený. "Co je na tom tak geniálního?" zeptal se. "Netrefil jste ani jeden prst."

A pak vykročili na most a Richard začal chápat, co je temnota: temnota jako něco kompaktního a skutečného. Cítil, jak mu sahá na kůži, zkoumá, pohybuje se, probádává: klouzala po jeho mysli. Vklouzla mu do plic, do očí, do úst...

Labyrint samotný byl čiré šílenství. Vznikl ze ztracených úlomků Nadlondýna: uliček a cest a chodeb a kanálů, které za tisíciletí propadly škvírami a vstoupili do světa ztracení a zapomnění.



4 komentáře:

  1. Já Nikdykde miluji :) A vůbec všechno, co Gaiman napíše. Patří mezi moje nejoblíbenější spisovatele.... ale je fakt, že bych taky brala sérii s Nikdykde a jeho světem pod Londýnem, ale co už.

    OdpovědětVymazat
  2. Nápodobně. Nikdykde je moje srdcovka a zároveň jedna z úplných TOP v mé knihovničce. Jsem rád, že se ti Nikdykde líbilo, i když to není něco úžasného. Mám dojem, že dost lidí to odloží právě díky tomu rozkolu mezi lidským světem a tím tajemným, magickým. Že to není jeden celistvý svět. Ale právě to se mi na tom líbí :)

    OdpovědětVymazat
  3. Zatím jsem četla jen první třetinu, ale doufám, že se k tomu zase vrátím a dočtu to. Strašně moc se mi to líbilo, ostatně Gaiman je jeden z mých top spisovatelů. Začala jsem číst i podobnou knihu od Mievilla - Unlundun, ale ta mi přišla neslaná nemastná (je určená pro mladší čtenáře). Takže když ne-londýn, tak jedině Nikdykde.

    OdpovědětVymazat
  4. Vidíš, za mě je to naopak Gaimanova nejlepší kniha, možná do jisté míry soupeří s Hvězdným prachem, ale ten mám hodně spojený i s docela pěkným filmem, tak to asi bude tím. Koralina se mi líbila, ne že ne, ale Nikdykde mě pohltilo a přestože jsem ho četla už před dvěma lety, stále se mi v náznacích vrací a já nad knihou přemýšlím. A to se mi u špatných knih prostě nestává :)

    OdpovědětVymazat

Každý komentář potěší. Děkujeme :)