pátek 21. listopadu 2014

Praha po knihomolsku

Vyrazila jsem do Prahy. A po mém boku byla (jak už je tomu poslední dobou skoro všude) moje úžasná spolužačka Janička. Obě studujeme angličtinu a češtinu, takže jsme vlastně takové jazykářky lačnící po vědění (ironie? neřeknu!). Každopádně, na češtině jsme dostali nabídku jet na exkurzi Slovanské epopeje a protože to studium bereme vážně dost vážně, samozřejmě jsme jely. Ale rozhodně to nebyl den naplněný pouze školní exkurzí, takže co se vlastně všechno dělo?...

Jsme chytré, a tak jsme vymyslely, že pojedeme o den dříve, abychom nemusely v den exkurze brzy vstávat a utíkat v pět ráno na vlak. Já jsem doma pečlivě připravila řízky a upekla muffinové brownies a vydala se na vlak. Hned tam mě čekalo první překvapení. Seděly jsme totiž v dětském kupé. Docela sranda. Spousta hraček. Bleach. Ideální místo na popíjení vína z jižní Moravy a pojídání prvních řízků (prej byly naprosto best!).



Hned na nádraží v Praze jsme se dohodly, že druhý den ráno půjdeme do knihkupectví. Yey! V to jsem doufala, jen jsem to neřekla nahlas. A vyšlo to i bez toho. Večer jsme strávily příjemným popíjením a rozhovorem a potom se vydaly na procházku noční Prahou. Dokonce jsme se jaksi dostaly do soukromého parku a daly si půlnoční piknik (asi ve dvě ráno). Společnost nám dělala strašidelná černá kočka. Když jsme nakonec ulehaly ve čtyři ráno s budíky nastavenými na šest hodin, už jsme nebyly tak úplně přesvědčené, že tím, že jsme jely o den dříve, jsme získaly bůhví kolik času. Ale za ten piknik to stálo! A dokonce jsme i zažily ženu hádající se ve tři řáno s revizory a policií v tramvaji (nebo po našem "šalině") a odmítající vystoupit. Nakonec jí podlehli a jeli s ní tam, kam chtěla. 1:0 pro paní.



Ráno jsme poctivě vyhupsaly v šest z postele a vydaly se na první zastávku toho dne. Olšanský hřbitov. Janička se s nadšením uvolila, že mě tam vyfotí s knihou a musím uznat, že tam bylo opravdu krásně. Všude listí, podzimní atmosféra, mlha, mokro, mrtví lidé. Pravá romantika. Hned po hřbitovu jsme letěly do knihkupectví a koupily si... tramtadadá! Zlodějku knih v angličtině! Úžasné!

Pak nás už čekala exkurze. Vlastně dvě. A moje nohy umíraly. Můj žaludek trpěl hlady. Celá Verunka trpěla zimou. První paní průvodkyně nám ukazovala všemožné umění a my tak měly s Janičkou možnost počítat její "vlastně", které využívala opravdu v hojném počtu. Že by oblíbené slovo? Druhá průvodkyně - ta co nám ukazovala Slovanskou epopej od Muchy - už žádné tak moc oblíbené slůvko neměla, ale zase zarytě kroutila očima při tom, jak horečně se soustředila. Zakončila jsem to hláškou ve stylu: "Ta paní je hezká, ale vadí mi, jak to dělá těma očima a motá si vlasy. No ale když se na ni člověk nedívá..." na čež odpověděla Janička: "Takže je hezká, když se na ni člověk nedívá?"



Po několika náročných hodinách, kdy jsme byly obklopeny uměním všeho druhu od obrazů nahých žen bez bradavek a těch, co sice bradavky měly, ale jinak vypadaly jako chlapi přes obrazy "žen s kytarou u piana" až po ty, na kterých nikdo vlastně netuší, co zobrazují, ale o to větší sranda je hádat.

Cesta domů už byla poněkud přízemní. Žádné dětské kupé. Zato unavené nohy. Hladové žaludky. Spousta zážitků. Navzájem jsme si napsaly věnování do Zlodějky, takže už na tento výlet nezapomeneme, ani kdybychom chtěly, a také napsaly dopis naší milované kamarádce, která si teďka válí šunky v Anglii (kecám, ona tam pracuje, ale u toho mluví anglicky, takže...).



Celou tu dobu nás navíc provázela naprosto úžasná scénka Skotů ve výtahu, kteří se ne a ne domluvit s hlasovým zařízením, kterou teď neustále opakujeme a pomalu se zdokonalujeme (ještě pár týdnů a lidé nás budou znát jako ty, co vždy mluví divnou angličtinou a nadávají na výtahy).


"Voice recognition technology? In a lift?"


Byl to úžasný výlet. Moc jsem si jej užila. A těší mě, že byl i takový knižní. Ať už šlo o knihkupectví, knižní focení na hřbitově (který je beztak plný spisovatelů) nebo bloudění po galerii... Takže děkuji své společnici za hezký den (ona si to tu asi nepřečte, ale to vůbec nevadí). Jenom s tebou může člověk jíst řízek ve dvě ráno na místě, kde rozhodně nemá co dělat a potom ještě válet sudy nebo sebou táhnout Prahou černou kočku.

Ano, uznávám, Praha je krásná, když člověk ví, jak a kam se dívat. Ale stejně bych tu naši Olomouc nevyměnila!

P.S. Potkaly jsme úplně megahustou úžasnou myš! Vzhledem k její splašenosti bych tipovala, že utekla Gaimanovi. Bohužel ani jedna z nás není technicky vzato krysomluvčí, takže jsme si moc nepokecaly. Možná příště?

2 komentáře:

  1. Tak ta scénka je geniální!!! :D Opravdu jsem se nasmála. "elevn" :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Máš recht, geniální, jsem ráda, že to tak vidí i ostatní a nejsme potom tak crazy :D

      Vymazat

Každý komentář potěší. Děkujeme :)