Jana Richterová - Zahrada Lovec

Název: Zahrada Lovec
Autorka: Jana Richterová
Rok vydání: 2014
Počet stran: 300
Nakladatelství: Libor Richter - Kruh
Žánr: tak na tohle políčko si vážně netroufám

V létě jsem hrou osudu a obrovského štěstí získala recenzní výtisk knihy Zahrada Sféra. Hned jsem si ji zamilovala, naťukala recenzi a těšila se na další díl, který se tehdy jevil jako velice vzdálený jev. Čas ovšem odplul jako voda a dorazil mi Lovec, druhý díl Zahrady. A já se zamilovala podruhé, hlouběji, věrněji, neodvratně.

Jestli se vztahy zdály v prvním díle zapeklité a zašmodrchané, ve druhém díle to platí dvojnásob. Máme tu Pastorka, kterého jakási individua nutí běhat po lese, i když je slepý, trápí ho hlady nebo mu lezou do hlavy a pak ho "připraveného" odešlou zpátky domů, aby mohl navázat na tu šarádu s randěním Mary. Je tu zhrzený Tomáš, kterého Mara už nechce a Anička s ním sice víceméně randí, ale její srdce patří jinému. Potom tu je Nikolaj odhodlaný svůj život zasvětit víře, kdyby se okolo něj jen nemotala ta krásná Mara... Každá postava má svou vlastní linii příběhu a popsat je by bylo nejméně na celý den, takže ve zkratce. Něco se děje. Je to špatné. Michal a jeho tlupa se tomu snaží zabránit. Ale mezitím si řeší své vlastní bolístky a problémy, svá zmatená srdce a hlavy. Sny začínají být nebezpečné, protože se v nich potlouká jakýsi Lovec. Vše se vyostřuje, boj je náročnější, dobro a přátelství důležitější. V tomhle díle máme spoustu modřin, nočních můr a drobných i větších katastrof. Dostane se Pastorek z té brindy, ve které je? Ustojí to všechno zamilovaná a zlomená Anička? A co Mara, dokáže si konečně vybrat toho správného nebo to v ten pravý okamžik zase pokazí? No a co třeba Valach Tomáš, zarputilec Nikolaj,  nadpozemský Michal nebo  starý Dimitri?

První díl nám představil všechny postavy a trochu nastínil, co můžeme od tohoto příběhu čekat. Lovec už jede na plné obrátky a autorka se s námi od první strany nemazlí. Milovníkům slaďáků doporučuji odložit, tady se smyšlených a nereálně dokonalých postav nedočkáte, každý má totiž svá pro a proti a každý je jiný. A já je stejně všechny miluju. A chvílemi nenávidím. Ach, je to s nimi těžké. Mara je dost možná krásná, svěží a stále voňavá, ale také je zamindrákovaná, nejistá a lehce frackovitá. Je krásné, jak je Anička pracovitá a láskyplná, ale také si nepovoluje snít a podceňuje se. Pak tu máme nově Julii, na první pohled nenápadnou leč zvláštní osůbku které se zbořil svět, ale bojuje dál. Chlapi na tom nejsou o moc lépe než dívky. Michal je sice rádoby vševědoucí, moudrý a tajemný, ale zdá se mi, jako by ztratil perspektivu i sám sebe, pomalu se odklání od své pravé podstaty a to rozhodně není dobré. Nebo je? Nikolaj je prostě Nikolaj. Stále nespokojený, potlačuje svou přirozenost a největší klid nachází v omezeních a zákazech, možná je silný, ale pro Maru má slabost. Tomáš se postupem času stal mým favoritem a miláčkem a tak mu asi budu tu tam trošku nadržovat. Možná to je tím, že jej ostatní podceňovali, ale já jsem si ho oblíbila mnohem více než třeba Kolju. Je možná zhrzený, paličatý a ješitný, ale také umí dostát svého slova a dá se na něj spolehnout. Je takový správně zemitý, spjatý s přírodou. Většina jeho krásy zůstává skrytá, takže se člověk musí dobře dívat, aby ho opravdu "viděl" a že jsem tentokrát nechávala oči dokořán otevřené. Johan, to je pro mě tak trochu hádanka, mísí se v něm protiklady, je bezbranný ale zároveň velmi mocný, sebestředný a sobecký, ale prochází proměnou a je schopen obětovat se kvůli lásce. A pak tu máme Dimitriho. Chlapíka od věci, který se ničemu nediví a je plný energie, umí být přímý a prozíravý a zároveň citlivý.


U prvního dílu jsem si myslela, že je ve středu všeho Michal a lidé se jen točí okolo něj. Teď už bych nedokázala říct, kdo je vlastně ten ve středu, může to být Mara nebo také Anička. Dost možná je to Pastrek a nebo někdo úplně jiný, koho ještě ani neznáme.

Na postavách mě štve, jak schopné jsou. Jenže oni jsou vykresleni realisticky, jejich úspěch není utopie, nýbrž výsledek snahy a těžké dřiny. Kniha krásně ukazuje, že lidé jsou takoví, jací si dovolí být. Jestli chce být Nikolaj zasekaný protiva, je jím. Mara o své kráse ví a tak ji vidí i všichni ostatní. Anička pořád tvrdí, že je obyčejná a při zemi, nikdy si nedovolí létat, tak prostě umí jen chodit. Michal je ofrňa a kvůli tomu leccos cenného přehlédne. Tomáš je zase v jádru pořád ten odmítnutý chlapec, jemuž jeho první lásku přebral starší bratr. Svět je mnohem víc, než vidíme skrze svou omezenou mysl. A oni to vědí. Dokonce i Tomáš. A snad i ta přízemní Anička.

Popsat knihu pomocí žánrů nedokážu a tak jsem se zaměřila alespoň na některá klíčová slova, která by ji mohla naprosto neznalému člověku představit. Zkusím vám je teď načrtnout. Tajemno, telepatie, čarodějnictví, bylinky, moc, sny, představy, síla, rovnováha, víra, hudba, práce.

Popsat tuhle knihu je tak těžké i proto, že je tu prostě všechno. Folklor, hra s jazykem, ironie a vtípky, láska, hrozba, přátelství, nevěra, hudba, která prostupuje vším a všemi a je krásná, protože jednou to jsou balkánské rytmy, podruhé židovský speciál pro Aničku a pak zase nějaká ta ruská pro Nikolaje. Zjistila jsem, že kniha používá všechny naše smysly a užívala jsem si to plnými doušky. Každá postava má jeden, který je pro ni obzvlášť specifický. Mara sice fotí, ale pro mě jsou to u ní vůně, ty ji definují nejlépe. Tomáš má zase hudbu, takže apeluje na naše uši. Anna využívá plnými doušky chuť, to je pro ni to nejpřirozenější. Johan zase pracuje skrze obrazy, má jakési slepé vidění. Nikolaj, u toho bych vypíchla hmat, ať už je to jeho síla doteku nebo pálení.


Takhle to nejde, dokázala bych o tom příběhu a lidech v něm mluvit hodiny a stejně by mi přišlo, že jsem knize nevzdala dostatečný hold. Nedokážu ve své omezené mysli vůbec pochopit, kam na to všechno autorka vlastně chodí. Vždyť to snad ani nejde, v tom musí být nějaká magie! A nebo jí to celé nadiktoval nějaký Michal.

Knihu bych doporučila všem těm, co milují čtení. Opravdu. Je to jedna z těch knih, u které se řeknete: "Děkuji Bohu, že čtu." Protože už jen to použití slov je tu naprosto okouzlující. Je pro ty, co už mají mysl otevřenou a také pro ty, co ji mají zatím zavřenou a potřebují popostrčit. Pro ty, co milují tajemno a nadpřirozeno i pro ty, co se radši zaměřují na běžné lidi a každodenní situace. Prostě si ji přečtěte. Vážně. Není mnoho knih, za které bych dala ruku do ohně a dokázala je bránit až do krve, ale u téhle bych si to troufla. Za těch posledních pár měsíců jsem měla trochu možnost poznat samotnou autorku a velice snadno se stala jedním z nejmilejších lidí, na jaké jsem kdy narazila. Už se nemůžu dočkat, až si přečtu třetí díl. A nebo znova ty, co jsem už četla.

Děkuji autorce i jejímu manželovi, který knihu vydal, za zaslání recenzního výtisku. Vážím si toho, že jsem ji dostala do rukou a k ní jako bonus i střípky ze zákulisí od spisovatelky, která mě nepřestává udivovat.

Ještě nikdy mi tak netrhalo srdce dát pouze devět sov, ale já prostě vím naprosto jistě, že přijde v Zahradě díl, který mě natolik uchvátí, že si jako jediný zaslouží to nejvyšší možné hodnocení. A tak si tu sovu stále schovávám v kapse a utišuji její houkání, dokud nepřijde čas ji vytáhnout.

Záhadná, nevypočitatelná energie jejích citů se nějak tajemně odtrhla od toho správného muže a osamoceně se vznášela někde v prostoru hledajíc, na koho by padla, jako padá bohatý déšť z těžkých letních mraků. 

Otevřela mu svou mysl dokořán a všechny pocity spojené s tím, co se jí přihodilo právě uplynulé noci, se přes Pastorka převalily divoce a intenzivně jako vysoká, dunivá přílivová vlna. Vzedmutí jejích silných, na samou dřeň prožívaných emocí do něj udeřilo, až ztratil pevnou půdu pod nohama a nyní se bez opory zmítal ve všem, co prudce vtrhlo do jeho vědomí. Bezmocně, zmateně se točil v rozporuplných turbulencích její vnitřní reality jako drobný kamínek hnaný v bíle zpěněné vodní mase, která spěchá, aby jím rozhořčeně praštila o břeh.

"Jsi samé tajemství," užasl. "To bych do tebe nikdy neřekl."

Situace je tak zoufalá, až je komická. Mám tady tebe, krásnou a potrhlou rusalku, věčně zamotanou do vlastních chytře nastražených sítí, úzkostmi sužovaného, komplikovaného Nikolaje, pak hroutícího se, ublíženého Tomáše, který se právě intenzivně lituje nad lahví slivovice, a nakonec vzpurnou Annu, spokojenou ve svém omezeném mikrosvětě.

Teď se však díval, nahlížel do hlubin, až uviděl sladkou, hustou energii připomínající med lesních včel, shromážděný na samém dně, ukrytý před všemi, kdo Medvěda podceňovali. Ta energie byla silná a léčivá. Byla to potrava. Nejhlubší podloží, esence té jeho živočišné smyslnosti, kterou mu měl Michal věčně za zlé a nad níž ohrnoval nos... Tohle byla ta skrytá řeka uvnitř řeky, lidské teplo, ochota pracovat a trpět, přinést pro druhého oběť. Křivdil jsem ti, Tome, a nerozuměl jsem ti, nikdo z nás ti nerozuměl. To jsou zázraky.

"Máš pěkný hlas, šak si Rus. Ale k temu, abys zpíval opravdu dobře, ti chybí cosi tady," namířil smyčcem na jeho srdce, "a tady," ukázal mu bez okolků do rozkroku. "Bez teho je celá muzika na nic."

Nadšení jako doušky šampaňského plné neposedných bublinek. Vyšla, připravená a očekávající, netrpělivě vstříc té plamenně horké, rudé moci, šlehající z něj jako mohutný gejzír a vyplňující vesmír. Zvedla stavidla a šla mu naproti, dunivá zpěněná mořská vlna. Nebála se, naopak. Prostor a čas se naráz zhroutily, shořely a byly spláchnuty v tom střetu, v tom toužebném objetí jako domek ze špejlí vhozený kdysi dávno jejím otcem do krbu.