Holly Black - Panenka z kostí

Název: originál Doll Bones, česky Panenka z kostí
Autor: Holly Black
Rok vydání: originál 2013, česky 2014
Počet stran: 214
Nakladatelství Jota
Žánr: fantasy/příběhová próza pro děti

Zach, Poppy a Alice jsou nejlepší kamarádi. Tráví spolu každou volnou chvilku a pořád mají co dělat. Nežijí totiž jen své běžné životy, navíc plují na vodách fantazie a vymýšlí si občas děsivé a samozřejmě vždy vzrušující příběhy, ve kterých jsou oni sami hrdinové. Až do dne, kdy Zachovi táta vyhodí jeho hračku hrdiny a on to neunese a s vymýšlením příběhů praští. Holky to však nemůžou nechat jen tak. Jedna z nich má doma dost podivnou panenku, která za ní začne přicházet jako duch nějaké dívky. Když zjistí, že za tím stojí příběh o malé holčičce, kterou táta zabil a potom její kosti namlel a vyrobil z nich porcelán právě na tuhle panenku, ví, že musí dívce pomoci a její ostatky pohřbít tam, kam patří, na hřbitov s prázdným hrobem. A k tomu potřebuje své kamarády. Přese všechny pochybnosti a strach nakonec v noci vyrazí na cestu za dobrodružstvím. Ale nebude to jednoduché. Tak jako ve fiktivních příbězích, i v opravdovém světě je plno nástrach a nebezpečí. Zvládnou to, nebo se dívka nikdy své spravedlnosti nedočká? Svět je občas děsivé místo, zvlášť pokud máte bujnou fantazii a je noc.

Panenka z kostí není tak úplně moje běžné čtení. Nebo to alespoň tvrdila Adelica, když jsem si ji s nadšením pořídila. Jenže já moc ráda čtu knihy pro děti, ne pro ty třináctileté, kde je samá nešťastná láska a první cigarety, spíš ty s ještě menšími hrdiny, pro které je každá maličkost dobrodružstvím a umí žít naplno. A přesně taková tahle kniha je.

Nebyl problém se do příběhu patřičně dostat a užívat si ho plnými doušky. A musím přiznat, že jsem téhle trojici kamarádů nehorázně záviděla. Taky by se mi líbilo vyrůstat s takovými lidmi a vymýšlet si příběhy. Fantazie je úžasná věc. Navíc mám zkušenosti s vymýšlením různých příběhů, hraním her a fantazírováním, takže jsem se v některých chvilkách dost viděla.

 

Nijak zvlášť jsem se nebála staršidelnosti téhle knihy, ač má takovou propagaci, věřila jsem, že pro děti to nemůže být taková hrůza. A jak jsem očekávala, bylo to v pohodě. Knihu jsem přečetla snad během jednoho dne, protože jsem se od ní nemohla odtrhnout. Chtěla jsem číst dál a zažívat dobrodružství s touhle nerozlučnou trojičkou dětí. A na těch pár stránkách bylo vlastně všechno - problémy s rodiči, rozpory mezi kamarády, tajemství a intriky, strach a nebezpečí, ale taky naděje a odvaha. Zach, Poppy a Alice si museli napakovat notnou dávku odvahy, aby tuhle cestu mohli vůbec absolvovat. Zvlášť, když celou dobu nemohli s jistotou vědět, že za příběhem holčičky je alespoň kouska pravdy. Jak by přece mohla někoho navádět panenka? 

Nemá smysl to protahovat a prozrazovat nic nebudu, musíte si to přečíst sami. Komu bych knihu doporučila? Těm, co nikdy nepřestali být dětmi. Je pro ty, co často rádi brouzdají ve své fantazii a nestydí se za to. Tahle kniha se bude líbit těm, co mají rádi tajemno a mrzí je, že jako malí více nepobíhali po lese a nepředstírali, že jsou trpaslíci nebo třeba čarodějové.

Proto si Zach tak rád hrál. Miloval ty chvíle, kdy jako by vcházel do nějakého jiného světa, který se zdál stejně skutečný jako všechno ostatní. Bylo to něco, čeho se nechtěl nikdy vzdát. Nejraději by si takhle hrál navěky, ať jsou jakkoliv staří, i když nevěděl, jak to udělat. Občas to bylo těžké už teď.

Zírala na všechny ty věci, kterých se Poppy, podle matčiných slov, nesměla pod hrozbou smrti a roztrhání na kusy ani dotknout. Tady byla uvězněna panenka, které říkali Velká královna všech jejich království... Královna byla panenka z kostního porcelánu se zlatými kučeravými vlásky a kůží bílou jako papír. Oči měla zavřené, řasy jako třásně ze slámy jí spočívaly na tvářích. Na jejích dlouhých šatech z tenké látky byly patrné černé tečky, možná plíseň. Zach si nedokázal vzpomenout, kdy se rozhodli, že tohle bude Velká královna. Vzpomínal si jen, že měli dojem, jako by je sledovala, i když měla oči zavřené, a Poppyina sestra se jí bála.

Kdesi uprostřed neznáma s rozhněvaným duchem a bez nejmenšího tušení, jak se dostat k jeho hrobu. Ano, je to tak, jsou v pěkné bryndě... "Věříš na duchy?" zeptal se stále tichým hlasem. "Protože já si myslím, že já teď už jo. Doopravdy a na sto procent."

Dobrodružný život se ukázal jako pěkná otrava. Zach vzpomínal na všechny přečtené fantasy knížky, kde tým dobrodruhů cestoval po souši, a uvědomil si pár věcí... Také se to nepodobalo cestování po Středozemi s úžasnými vyhlídkami - pralesem plným entů či elfů, horským průsmykem se spostou oblud a ledu...