Douglas Adams - Stopařův průvodce galaxií: Restaurant na konci vesmíru

Název: originál The Hitchhiker's Guide to the Galaxy: The Restaurant at the of Universe, česky Stopařův průvodcne galaxií: Restaurant na konci vesmíru
Autor: Douglas Adams
Rok vydání: originál 1980, česky 1991 (moje verze 2006)
Počet stran: 161
Žánr: sci-fi
Nakladatelství: Argo

Loni v létě jsem četla první díl Stopařova průvodce po galaxii (recenze). Tehdy jsem byla z knihy řádně zmatená. A teď jsem se konečně odhodlala pustit do druhého dílu. A jak se mi líbil?

Snažit se popsat děj této knihy je asi tak snadné jako naskočit do již dávno rozjetého kolotoče nebo strčit ruku do mixéru a vytáhnout ji v jednom kuse. Zkrátka těžké. Dost. 

Myslím, že u Stopařova průvodce není děj tak úplně důležitý. Ale alespoň pár drobností bych přece jen ráda zmínila. Úvodní pobyt v "restaurantu na konci vesmíru" byl naprosto fenomenální. Následuje "vypůjčení" jakési podivné černé lodi, která nakonec svou posádku vyhodila "netuším kde a netuším kdy" (chudák Marvin, jako vždy na něj zbyla ta nejhorší práce). Následuje poflakování Artura s Fordem po jakési planetě, kde jako by se zastavil čas (což je dost nešikovné vysvětlení situace) a je plná lidí na vyhození, jejichž život již nebyl tak úplně žádaný. A další a další spousta potrhlin, podivností, vražedných nápadů, humorných okamžiků, nepravděpodobností...

Oproti prvnímu dílu se mi Restaurant líbil více. Tak nějak jsem si už na jazyk Adamse zvykla a dokonce jsem byla schopná více vnímat, co se v příběhu děje. To, co mi dříve přišlo jen jako směsice naprostých blbin, se mi teď zdálo podivně a krásně geniální. 

Z postav na žebríčku oblíbenosti stále vede Marvin, náš maniodepresivní robot. Škoda, že si v tomto díle užil tak málo. Jsem zvědavá, kde se zase vyloupne, vyluzujíc nadávky všeho druhu... Ani Zafod a Trillian mi nepřipadali pro příběh nijak stěžejní. Kdo si mě získal s naprostou jistotou byla kráva nabízející své vlastní maso hostům restaurace. Škoda, že za mnou nechodí zástupy sladkostí s podobnou vlastností... Artur si i tady stále držel svůj standard člověka-tazatele zbytečných otázek. Zdálo se mi ale, jako by se on a Ford už spolu tak nějak zžili a jejich putování "kdesi" mě moc bavilo. Včetně rádoby scrabblu a Fordovy velice krátké milostné známosti.

Douglas Adams byl cvok. A samozřejmě génius. Když spojíte tyhle dvě věci dohromady, většinou vyjde na svět něco dokonale příšerného. Po lehké skepsi loňského roku jsem se na téhle potrhlosti tentokrát nechala unášet a konečně ji byla schopná ocenit. Stopařův průvodce je ale jedna z těch knih, na které potřebuju svůj mozek na sto procent nastartovaný a i tak jsem si po dočtení na 228 % jistá, že jsem většina úžasných hlodů ani nezpozorovala. Ale nevadí, však si to můžu přečíst znovu. No a pak zase...

Pokud jste sérii ještě nečetli (čemuž je dost těžké uvěřit), rozhodně vám doporučuji to zkusit. Je to naprosto výjimečné čtení. Restaurant na konci vesmíru bych do rukou nacpala těm, co si neustále stěžují, že všechny knihy začínají, plynou a končí stejně (třeba jako já). Přečíst by si jej měli ti, co mají dost přesládlých rádoby romantických příběhů plných mladistvých krásných dívek a chlapců. Rozhodně bych knihu doporučila všem, co mají smysl pro humor (nebo by jej alespoň velmi rádi měli). 

P.S. Nezapomeňte na ručník! 

Nesouhlasně je pozorovala zelená šmouha.

Odkašlala si:

"Dobrý večer, madam, pánové... máte rezervaci?"

Fordovo vědomí se smrštilo jako guma u spodního prádla, až ho mozek zabolel. Zpitoměle vzhlédl na zelenou šmouhu.

"Rezervaci?"

"Ano, pane."

"To už člověk musí mít rezervaci i na posmrtný život?"

Pokud vůbec zelená šmouha může opovržlivě zdvihnout obočí, pak to právě udělala...

"Dobrý večer," zabučelo zvíře a ztěžka dosedlo na své kýty. "Jsem hlavní chod dnešního večera. Mohu vám nabídnout některé partie svého těla?"... "Velmi rozumný výběr, pane, smím-li se k tomu vyjádřit. Tak fajn," dodal, "jen si odskočím a picnu se."

První věc, která jim padla do očí, bylo něco, co vypadalo jako rakev.

Dalších čtyři tisíce devět set devadesát devět věcí, které jim padly do očí hned na to, byly rovněž rakve.

Sebral písmeno Q a mrštil jím do nedaleké houštiny ptačího zobu, kde zasáhlo mladého králíka. Králík vyděšeně prchal a nezastavil se, dokud ho nechňapla a nesežrala liška, která se zadávila jeho kostí, chcípla na břehu potoka, a ten ji pak odplavil.

V průběhu následujících týdnu Ford překonal svou pýchu a začal chodit s dívkou, která na Golgafrinčamu byla úřednicí v personálním oddělení. Strašně ho zarmoutilo, když náhle zesnula v důsledku požití vody otrávené mršinou chcíplé lišky. Jediné možné ponaučení, které z téhle historky plyne, je, že člověk nemá neprozřetelně házet písmenem Q do houštiny ptačího zobu.