středa 10. srpna 2016

Knižní červenec s Veru

Vzhledem k tomu, že je léto a já mám tudíž více času, povedlo se mi - podobně jako v předchozích dvou měsících - přečíst poměrně dost knih. Samozřejmě bych jich ráda přečetla ještě více, ale to bych nemohla dělat nic jiného než se válet a číst... Teď se ale pojďme podívat na to, jaké knihy mi vlastně zkřížily cestu v červenci.

Příliš jsem nenakupovala. Spíše jsem se snažila šetřit. Knihkupectví jsem navštívila jen jednou - jako odměnu za přežití celého týdne na táboře s dětmi. A koupila jsem si rovnou dvě knihy. Což byly také jediné dvě knihy, které jsem si za celý měsíc pořídila. Dle mě celkem úspěch!

Stále jsem byla tak nějak ve světě dětí, takže mé kroky nakonec vedly do dětského oddělení, kde bylo tolik nádherných knih, že jsem nevěděla, kterou si koupit jako první. Nakonec jsem se rozhodla pro tyhle dvě.

Muřinoha a Krchomilku jsem vůbec neznala, ale zaujaly mě ilustrace a lehce morbidní nádech. Snad to bude veselé čtení. Kolem knihy Jak voní týden, už jsem prošla mnohokrát. Příběh o holčičce, která nevidí, ale poznává dny v týdne dne vůní, mě jednoduše zaujal. Už jsem knihu i přečetla, takže se brzy dozvíte, zda stojí za to.

Za tento měsíc jsem přečetla celkem 7 knih a 2 komiksy. Nemyslím, že tohle číslo v srpnu pokořím, ale rozhodně jsem za něj ráda.

 Ságu jsem objevila v knihovně a tohle setkání mě tak překvapilo, že jsem si ji hned odnesla domů. Myslím, že chápu, proč vzbudila ve světě takový poprask. Je to opravdu skvělý komiks. Líbil se mi nápad i zpracování. Ocenila jsem zde obzvlášť humor a lehkou agresi, která nepřetekla do protivnosti a nezdála se mi přehnaná. Dokonce jsem autorům odpustila i v příběhu odvíjející se romanci, ač se většinou při čtení této tematice vyhýbám.

První díl Ságy skončil velmi otevřeně, takže jsem byla ráda, že mám při ruce hned dvojku. Nebyla o nic méně svižná, příběh plynul zkrátka dál a neubral na kvalitě. Možná přibylo pár nechutných scén, ale vedle nich stály také vtipné okamžiky, takže to celé působilo stejně vyváženě jako první díl. Dech mi vyrazilo třeba setkání s obrem (nebo to nebyl obr? kdo četl, určitě ví, co myslím). Po dočtení jsem zvědavá, jak to bude celé pokračovat a doufám, že na podzim v knihovně objevím třetí díl.

 Alenku v říši divů jsem už četla a vůbec se mi tenkrát nelíbila. Rozhodla jsem se jí dát ještě jednu šanci, snad proto, že je to takový fenomén a mě trošku štve, že mi nesedla. Doufala jsem, že čtením v originále se to lehce srovná a bude mě to více bavit. Že možná objevím onen skrytý a dokonalý humor, který mi předtím unikal. Nic tak převratného se nekonalo. Pár hlášek opravdu dávalo větší smysl, ale jinak se jednalo o úplně stejnou směsici blbostí, jako když jsem to četla poprvé. Nějak si v tom příběhu nedokážu najít ono kouzlo. Mám ráda Kloboučníka, zajíce, myšlenku času atd., jednotlivé prvky se mi líbí. Ale příběh jako celek mi přijde značně mimo mé chápání. Uznávám, že je to asi má vina, ale zkrátka mě Carrollova snaha o dětské bláznovství nenadchla. A Alenka taky není zrovna má oblíbená postava.

Jediné, co je na této knize pozitivní je její vzhled. Který ovšem nemá nic společného s původním autorem. Hrozně se mi líbí knihy z této edice Puffin chalk a hlavně ten "harmonikový" efekt je naprosto půvabný. Jen škoda, že obal nedělá knihu lepší i uvnitř. Myslím, že znovu už své štěstí s Alenkou zkoušet nebudu, ale kdo ví, třeba jí na stará kolena přijdu na chuť. Uvidíme za padesát let.

Roald Dahl patří k mým vůbec nejmilejším autorům. Jeho knihy čtu pravidelně a s velkým gustem. Téhle jsem se ale trošku bála, protože to není klasická fikce, ale spíše něco jako autobiografie. Na přebalu autor říká, že se ale o autobiografii nejedná, protože ty jsou nudné a to Boy rozhodně není. A má pravdu. Bavilo mě to. Dokonce tolik, že to byla jedna z nejlepších knih, co jsem v červenci četla. Dozvěděla jsem se mnoho nového o Roaldu Dahlovi a jeho dětství - o tom, jaká byla jeho rodina, kolik příšerných učitelů potkal na anglických školách, jak si chodil nakupovat sladkosti nebo třeba to, že vlastně vůbec nepochází jeho rodina z Anglie, ale oba rodiče byli Norové. Během čtení stránek knihy Boy jsem si stihla tohoto spisovatele oblíbit ještě více, než tomu bylo předtím. Pokud máte jej nebo jeho tvorbu rádi, určitě knihu doporučuji, je bezvadná a jedná se o rychlé čtení.

Loni v létě jsem četla Mezisvět a hrozně se mi líbil. Byla jsem tedy zvědavá na jeho pokračování - Stříbrný sen. A skončilo to zklamáním. Ještě před začátkem čtení jsem zjistila, že na téhle knize už se vůbec nepodílel Neil Gaiman, což mě opravdu zamrzelo. I příběh byl mnohem horší, než tomu bylo u Mezisvěta. Jakoby se vytratil onen humor a tón, který se mi tak líbil při čtení prvního dílu. Možná to bylo tím, že knihu nepsal Neil (tohle je můj osobní typ), možná prostě příběhu druhý díl neprospěl. Zkrátka jsem byla hrozně zklamaná a vůbec mě čtení knihy netěšilo. Ráda jsem znovu potkala hlavní postavy, především bublinu Hua, ale nějak to nebylo ono. Třetí díl si přečtu (nevím, jestli má vyjít česky, ale pokud ne, mohu si jej přečíst anglicky), abych měla sérii dokončenou, ale teď už nevěřím, že se závěrečná kniha byť jen vzdáleně vyrobná skvělému Mezisvětu.

Kniha Až ji uvidíš nepatří k těm, které běžně čtu. Joy Fieldingová je ale oblíbená autorka mé maminky a když jsem si jí jednoho dne postěžovala, že jsem dočetla v noci knihu a musím si vybrat další, čile vyskočila a přinesla mi tuhle se slovy, že se jí hrozně líbila. Spisovatelčinu tvorbu trošku znám, takže jsem věděla, co můžu čekat a to jsem také dostala. Byl to příběh matky, která přišla o svou dceru. Všichni věří, že umřela, ale ona ji najednou zahlédne kdesi ve Skotsku a rozhodne se světu dokázat, že její dcera žije. Bylo to napínavé a já četla opravdu rychle a dokončila to během pár hodin, protože jsem chtěla vědět, co se vlastně děje a zda to, co hlavní hrdinka viděla, byly jen výplody její fantazie a odrazy touhy najít dceru, nebo byly reálně podložené. V knize byly rodinné problémy, řešily se zde milostné vztahy, ale především to byl příběh matky, která se snaží vyrovnat se ztrátou své dcery a hledá si znovu místo na světě. Na můj vkus to bylo až moc "reálné" a ze života, mám radši příběhy v odstínech fantasy než řádky protkané partnerskými problémy, ale pokud vás takové příběhy lákají, určitě knihu zkuste.

S vervou jsem se pustila do Zahalené říše a již od začátku se cítila... snad by se dalo použít slovo zmateně. Dost možná trochu oklamaně a podvedeně. Kniha byla jiná, než jsem ji čekala. Myslela jsem, že otevírám příběh plný draků, ale spíše se jednalo o vypravování o jakémsi světě, jehož obyvatelé jednali natolik bezohledně, že se jim povedlo jej pomocí magie zničit a oni teď hledají jiné místo, které by mohli začít drásat. Ona "Zahalená říše" mi připadala opravdu podivná a většinu času jsem se v příběhu jaksi ztrácela a nelíbil se mi. Kniha se mi četla poměrně špatně a trvalo mi dlouho, než jsem ji vůbec dokončila a rozhodně ji nemohu doporučit, protože mě se prostě nelíbila. Ano, byla tu poměrně zajímavá magie. A občas se tu mihl i nějaký ten tvor, který stál za zamyšlení. Třeba jakýsi "temnota", který mě bavil a knihu obohatil svým neotřelým pohledem na svět a vzezřením. Přesto mi ale připadalo, jako by to autor celé jaksi nedomyslel. Jako by zašel až příliš daleko a snažil se o něco neotřelého a vyšla z toho tahle podivnost. Jestli knihu znáte, ráda si poslechnu váš názor, protože mě zkrátka nesedla.

Noc v osamělém říjnu jsem si kupovala před pár lety. Čekala jsem zajímavý fantasy příběh protkaný kultovními postavami (Sherlock Holmes, Jack Rozparovač, Frankenstein...) a ten jsem svým způsobem také dostala, ale přesto to bylo trochu jinak. Celou dobu vidíme vše očima psa, který se na příběhu podílí. Je tu jakási skupinka podivných lidí - každý doplněn zvířetem - kteří sbírají různé podivné artefakty a připravují se na 31. října, kdy vypukne něco velkého. Je to jakási "Hra", ve které se velmi často umírá, lidé se navzájem předhání a snaží se bojovat proti sobě, každý se svou vlastní specifickou funkcí, kterou má sehrát. Zvířata svým pánům značně pomáhají a získávají cenné informace. Bylo to zajímavé, ale zároveň mi připadalo, že z příběhu jaksi nic nebylo. Možná jsem čekala až příliš a bylo to méně geniální, nebo jsem to prostě jen vzala za špatný konec. Kniha mě bavila a měla jsem ji přečtenou poměrně rychle, ale konec jsem čekala jiný a nějak to celé vyšlo do ztracena. Líbilo se mi, jak autor propojil jednotlivé známé postavy a doplnil do příběhu množství zvířat, to bylo rozhodně zajímavé, ale přesto jsem při dočítání posledních stran cítila spíše zklamání než zadostiučinění.

Jestli se něco v rámci července povedlo, byly to Babičky. Kniha mě naprosto pohltila a hrozně se mi líbila. Autorka nás přivádí do Podzimního háje, domu s pečovatelkou službou, kde se dějí podivné věci. Zrovna umřel tamní kuchař, který to "nezvládl", lidé postupně umírají nebo se stávají dementní a pacientům jsou účtovány i služby, které si neobjednali. Ústřední trojice babiček mě naprosto dostala. Jejich kecy byly dokonalé, smála jsem se a zároveň v tom viděla krutkou realitu. Čekala jsem knihu více detektivní, ale nakonec mi vůbec nevadilo, že tu byl spíš dán prostor oněm postarším dámám. Knihou vál onen známý severský humor a pocit korupce a nepráví. "Babičky", které ve volném čase rády jezdily tramvají, četly štosy knih, dávaly si spolu vínečko a bááábovku a zároveň zabředávaly do různých konspiračních teorií byly bezvadné. Přesně takové bych si přála mít za své vlastní. A doufám, že pokud se někdy dožiju 90-ti let, budu přesně taková. Kniha se mi tolik líbila, že přemýšlím o napsání recenze a to už něco znamená. Prozatím je ale jisté jedno - Babičky: Mrtvý kuchař je úžasná kniha a pokud máte rádi severskou literaturu nebo trochu humoru, určitě si ji přečtěte! Nebudete litovat.

V červenci jsem tedy přečetla 7 knih a 2 komiksy, tedy dohromady 1980 stran. Slušné, že? :) A co jste přečetli vy?

1 komentář:

  1. Myslím, že sedem kníh je super prírastok :-) Mne sa Alica páčila, ale tak určite to nie je kniha pre každého :-)

    OdpovědětVymazat

Každý komentář potěší. Děkujeme :)