Lars Kepler - Lovec králíků

Název: originál Kaninjägaren, česky Lovec králíků
Autor: Lars Kepler
Rok vydání: originál 2016, česky 2017
Počet stran: 525
Nakladatelství: Host
Žánr: detektivka

Po událostech minulého dílu si Joona odpykává svůj trest ve vězení. Až do chvíle, než umře vážená osoba, a je ho třeba při vyšetřování. Saga mu domluví propustku a dokonce z toho kouká i propuštění, pokud se mu to ovšem celé povede vyřešit. Kdosi se totiž rozhodl, že zabije pár lidí. Přesně deset. A nic ho nezastaví. Celé to má nějaký svůj skrytý smysl, to je Joonovi jasné. Ale přijít na něj nebude tak jednoduché. A králící odpadávají jeden po druhém. Lov totiž již začal. A pokud lovce dokáže někdo zastavit, bude to jedině další lovec. Rychlý, vysoce inteligentní a zkušený. Dost možná někdo s finským přízvukem. Ale vodítek je málo a čas odtikává rychle. Králíci prchají. Ve vzduchu je pach krve a provinění.

Keplera mám jako autora ráda. Čtu jeho knihy už léta. Stále nechápu, jak tato manželská dvojce vlastně spolupracuje, že dokáží něco společného napsat, ale smekám před nimi. O Vánocích jsem četla jejich Playground a byla jsem neskonale zklamaná. Jako by to ani nebyl ten starý dobrý Kepler. Opravdu se mi to nelíbilo. Naštěstí velmi brzy přišel Lovec králíků. Keplerova šance na vykoupení. Možnost získat si mě zpět na svou stranu. A naštěstí se mu to povedlo...

Velkým lákadlem na knihách Keplera je právě postava Joony. Je zajímavý. Ne každý detektiv se vydaří. Občas jsou to protivní hrubiáni. Jindy zase přisprostlí opilci. Někdy nevyrovnané osobnosti s komplexy nebo přinejmenším nějakou tou závislostí. Mají rozpadné rodiny a téměř žádný funkční osobní život. Sami jsou pošramocení a ač se snaží pomáhat, jsou to právě oni, kdo by potřeboval pomoci. Občas jim chybí zdravý rozum a ne vždy jsou to morální lidé. Ale Joona je svým způsobem jiný. Osud k němu byl krutý. Přišel o svou rodinu. Ale nezhořkl. Není to nepříjemný člověk. Není ke svému okolí zlý nebo nevšímavý. Dokonce ani není hrubý k obětem nebo podezřelým. Umí s lidmi jednat. Je v něm cosi, díky čemu se mu lidé dokáží otevřít. Něco, díky čemu dokáží znovu věřit v život. Joona má totiž v sobě zabudouvaný jakýsi smysl pro spravedlnost. Pro morálku. Ale taky pro odpuštění. Je inteligentní, ale nechybí mu rozvaha. Jeho největší slabostí je asi ochota pomoci ostatním. Jako správný policajt nedokáže něco jen tak nechat být. Pátrá dál, dokud se nedozví pravdu. Ale není to žádný otloukánek, být vrahem, střetnout se s ním bych opravdu nechtěla. Jeho techniky jsou prudce funkční, ve vteřině dokáže zneškodnit i toho nejzkušenějšího protivníka. Jeho obrovskou výhodou je schopnost boje nablízko. Není to totiž jenom nějaký kecal. Vlastně je kombinací obojího - dokáže mluvit i bojovat. A to z něj dělá naprosto dokonalého detektiva. A pro jeho nadřízené dokonalou osinu v zadku.

V Lovci králíků se mihlo neuvěřitelné množství postav. Bylo to jimi doslova nabité. Samozřejmě se tu objevilo pár známých starých tváří. V čele s nádhernou Sagou. Ale krom toho tu byla velká sorta lidí - násilníci, prostitutky, politici, kuchaři nebo třeba děti a vystrašení lidé. Vzhledem k danému případu bylo potřeba pokrýt celkem velké množství oblastí a osob, takže příběh tak trochu pospíchal a scenerie se hodně střídaly. Čekala jsem, že se to v nějaké fázi zastaví a příběh utkví na nějakém momentu nebo osobě, ale on zběsile pelášil dál jako vyděšený králík. A nezastavil se až do poslední chvíle. 

Z počátku jsem si potichu stěžovala, že to bude nejspíš zase jeden z těch příběhů, kdy není možné vraha odhadnout, protože tam až do samého konce nebude. Spletla jsem se. Když se na scéně objevil a já pochopila, kdo je oním lovcem, vzalo mi to vítr z plachet. Bylo to nečekané a tak dokonale poetické, až to skoro zabolelo u srdce. Motiv vraha byl celkem jasný. Pomsta. A svým způsobem oprávněná, nutno podotknout. Jednotlivé oběti totiž opravdu byly vinny. A jejich minulost je dohnala. Neříkám, že si zasloužily to, co s nimi zamýšlel Lovec udělat. Ale na druhou stranu bylo celkem snadné s ním chvílemi sympatizovat.

Co se provedení jednotlivých vražd týče, bylo to opravdu nechutné. Lovec si své králíky vychutnával a jednoho po druhém je kuchal jako pravý profík. Když jsem si danou scénu živě představila v hlavě, málem jsem měla potřebu jít zvracet. Pokud vám nesedí potoky krve a důkladné ubližování lidem s dávkou preciznosti, knihu nečtěte. A ani ostatní momenty nebyly tak úplně sluníčkové. Objevila se tu spousta obscénních scén. Spousta nechutností a bolesti. Spousta naprosto neoprávněné krutosti. Skoro jako by ona krutost číhala na všech frontách, naprosto nemilosrdně a s gustem. 

Jediné, co bych snad knize vyčetla, bylo jakési nedotažení některých lidských osudů. Událo se toho spousta a mě připadalo, že většina se jen nakousla a už se k ní autoři nevrátili. Čekala jsem, že se některé věci budou řešit znovu. Sice nebyly důležité přímo pro samý případ Lovce králíků, ale přesto mi připadalo, že by jim bývalo bylo dobré věnovat více pozornosti. Teď už se nikdy nedozvím, jak to s danými lidmi bylo dál. 

Co dodat. Bavilo mě to. Bylo to přesné takové, jaké jsem to čekala. Nechutné a napínavé. Rychlé. A zvláštně uspokojující. Znovu jsem si říkala, že pokud dokáže někdo sepsat takový příběh, sám musí být šílenec. Připadalo mi, že Kepler skvěle pracoval s krutostí jednotlivých postav. Že jí ten příběh byl opravdu přímo napuštěný. A o to děsivější to bylo. Protože tu nešlo jen o jednoho psychotického vraha, kterého je třeba zastavit. Krutost na nás koukala ze všech stran. Byla všudypřítomná a nezničitelná. Bolestná a natolik opravdová. 

Lovce králíků bych doporučila všem, co mají rádi severské detektivky. Skvěle se bude hodit pro ty, co si potrpí na trošku ostřejší příběhy a nezaleknou se trochy krve. No a přečíst si jej mohou také ti, kterým imponují zajímavé postavy detektivů. Protože Joona je opravdu čtivou postavou. Takže si knihu přečtěte. Přečtěte si ji a uvidíme, jestli mi dáte za pravdu. Třeba vám taky bude připadat tak skvělá jako mě. Možná se potom můžeme pobavit o tom, jaké množství krutosti je pro detektivku tak akorát. A jestli je Kepler dvojice šílenců nebo géniů. 

P.S. A ten konec! Ten mě opravdu rozsekal. Co to bylo? Potřebuji pokračování. Zatracený Kepler.

Ten little rabbits, all dressed in white
Tried to go to Heaven on the end of a kite
Kite string got broken, down they all fell
Instead of going to Heaven, they went to...

Sofia pocítí zvláštní chlad na rtech. Když zvedne ruku, aby se dotkla úst, Wille se široce usměje.
Dojde k ní, pevně ji chytí za bradu a plivne jí přímo do obličeje.
"Co to děláš?" zeptá se Sofia s novým návalem závrati.
Náhle se jí podlomí nohy a ona dosedne na podlahu tak tvrdě, až se kousne do jazyka. Klesne na bok, ústa se jí plní krví a vidí, že se Wille postavil nad ni a rozepíná si poklopec manšestrových kalhot.

"Zvládneme to, žejo? řekne tiše.
"Zvládneme," přikývne Joona.
"Nezlomíš mi srdce, Joono?"
"Ne."

Lovec králíků vloží do pomuchlané igelitové tašky krabičku s devítimilimetrovými náboji do pistole, otočí sekeru s krátkým topůrkem, odloží ji a nechá tašku se zvonivým zvukem dopadnout na podlahu.
Natáhne ruku, uchopí jeden z malých snímků a postaví jej na vodorovnou kovovou lištu na vnitřní stěně kontejneru. Fotografie však okamžitě spadne.
Opatrně ji zase postaví a s úsměvem pohlédne na obličej: spokojená ústa, střapaté vlasy a prosvícené ucho. Nakloní se dopředu, podívá se do mužových očí a pomyslí si, že mu usekne nohy a bude sledovat, jak se jako hlemýžď plazí ve vlastní krvi.

Ale jistým způsobem je v tom všem nějaký hlubší smysl. Musí odhalit tu zvláštní konstelaci, najít algoritmus, vyřešit hádanku.
Cestou poslouchá mix písniček, který vlastně připravil pro svou dcer Lumi. Jsou to staré nahrávky švédské lidové hudby, pochodů a tanců. Housle, které připomínají letní smutek, lehkost mládí a proměny světlých nocí.

Lovec králíků si přejede hřbetem ukazováčku pod nosem, má pocit, jako by se mu spustila krev. Podívá se na prst, ale nic na něm není. Myslí na to, jak svazoval živé králíky s mrtvými a pak je vypouštěl. ŽIví a poranění za sebou táhli mrtvá těla, škubali sebou do různých stran a v panice se snažili uniknout. Na betonové podlaze za nimi zůstávaly zvláštní krvavé mapy.
Vybavuje si, jak vyděšeně hrabali zadníma nohama, škrábali drápky a snažili se zbavit tíhy mrtvých těl.