Tuomas Kyrö - Mrzout

Název: originál Mielensäpahoittaja, česky Mrzout
Autor: Tuomas Kyrö
Rok vydání: česky 2017
Počet stran: 176
Nakladatelství: Argo
Žánr: humoristická

Je to veselá kopa a všechno v životě bere s humorem. No a taky je to protivnej starej chlap, kterej se rád mračí na svět a neustále si stěžuje. Říkejme mu třeba Mrzout, jiné jméno stejně nemáme. Je mu osmdesát a žije sám. Nejlepší kamarád mu už umřel, aby taky ne, měl na to věk. Manželka leží v nemocnici a možná ho ani nepoznává. Dětí má sice šest, ale jsou tak nějak rozhozené po světě a potkává hlavně jednoho svého syna. Dívá se na svět a ke všemu má co říct a naneštěstí je toho se světem hodně špatně, takže ho často dožírá. A to mu pak nezbývá nic jiného než své promluvy začínat oním pověstným: "To jsem se zas jednou dožral."

O tomto autorovi jsem vůbec nevěděla, ale naštěstí jsem byla na jeho besedě v rámci Světa knihy a Mrzouta jsem si zamilovala během pár minut, takže jsem si knihu taky hned koupila a ve vlaku zpátky do Olomouce ji rozečetla. Původně to měly být krátké úderné "cosi" do rozhlasu, takže jestli hledáte čtení na cesty nebo třeba po pěti minutách čtení usnete, Mrzout je pro vás naprosto dokonalý.

Severskou literaturu miluju, ale většinou čtu spíše jejich detektivky nebo thrillery, popř. občas něco pro děti. Humor ovšem dokáží vpracovat i do těchto žánrů, takže mě nepřekvapuje, že může vzniknout taková kniha, která je vlastně celá o tom se pobavit. Nebo si poplakat. Záleží, jak to budete brát. Tuomas Kyrö věří, že humor se dá nacpat do úplně jakékoliv knihy a žánru, třeba i do kuchařky, kterým se mimo jiné věnuje taky. Jeho literárním hrdinou je třeba Krtek (jak se nechal slyšet na SK) a jeho Mrzout pomalu vznikal už od roku 1989, kdy poprvé uslyšel větu "To jsem se zas jednou dožral."

Mrzouta dokáže dožrat úplně cokoliv. To, že nasněžilo. To, že svítí sluníčko. Že mu jeho doktor tyká a ještě k tomu nespisovně. Že ho syn pozval na Vánoce k sobě domů nebo mu koupil mobil a on teď musí vždycky zastavit, když jede na saních, aby mohl hovor zvednout. Dožírá ho, že se prodává příliš měkký chléb, a že se o silnici může tvrdit, že je rychlá, když přece každý ví, že cesty mají jen jednu rychlost - žádnou.

Mohlo by se zdát, že Mrzout je jenom protivný zatrpklý starý dědek bez srdce, ale opak je pravdou. Občas mě jeho myšlenkové pochody až dojímaly. Bylo vidět, že je to člověk, který toho spoustu zažil, na svět se sice dívá s humorem a tak trošku skepticky a s notnou dávkou sarkasmu, ale srdce má na správném místě. Minimálně co se jeho manželky a kamaráda týče. A občas i jeho rodiny. Sice nezapomenul reptat, že mu na návštěvě povlékly peřinu do květovaného povlečení, ale zároveň s dojetím přijal kresby svých dětí nebo láskyplně vzpomínal na to, jak se s manželkou dřív dohadovali a potom spolu dlouhé dny mlčeli, než je ono naštvání přešlo.

Zkrátka a jednoduše, Mrzout je přesně můj člověk. Je protivný a tak trochu otravný. Umí si zanadávat, ale má všech pět pohromadě. Má rád jídlo, ale i tak zastává víceméně zdravý životní styl. I na stará kolena si sám odháže sníh nebo jde lyžovat. Svou láskou k lidem navíc umí šetřit, což je hezky vidět i na tom, že za celý svůj život si vlastně našel jen jednoho kamaráda. Proč taky ne, i s tím se dokážu ztotožnit. Ale i přes všechno to jeho nadávání můžete velice rychle poznat, že je to láskyplný a dobrý člověk. Ale hlavně -Mrzout je neskonale vtipný. On o tom možná neví, ale je to tak. Jeho každodenní hudrování mě rozesmívalo jednou nahlas a podruhé jen tak vnitřně, ale na dlouhou dobu. Myslím, že tuhle jeho (a Tuomasovu) větu už z hlavy jen tak nesmažu a dál se budu na svět dívat jako někdo, kdo se zas jednou dožral... A to je rozhodně dobře. Nebo ne? Ale ano, určitě je.

Mrzouta bych tedy doporučila všem, kteří mají rádi kvalitní severskou literaturu. Rozhodně je vhodný pro ty, co se rádi zasmějí a netrápí je troška sarkasmu. No a nakonec si ji mohou užít třeba všichni ti, co mají pocit, že na čtení nemají čas. Těch pět minut u každého dožrání si totiž najde každý a Mrzout vás navíc nenechá ho opustit na dlouho. Vrátíte se k němu. V myšlenkách. V knize. Až se zas příště dožerete... Takže si to přečtěte, určitě se vám to bude líbit!

Z toho pokoukání mi vyschlo v krku. Zašel jsem do kavárny a požádal o sklenici vody, ale chtěli po mě peníze. To jsem se zas jednou dožral. Vždyť já už vodu letos jednou zaplatil na daních. Je snad úplně jedno, nachází-li se kohoutek za pultem v obchodě nebo u mě v kuchyni. Pořád je to jedna a ta samá zdaněná voda a já mám na ni coby občan téhle země právo.

Tykat mi smějí jen ti, co mě náležitě znají, čili tři z mých šesti dětí, manželka, než přišla o schopnost mluvit, Yrjänä, budiž mu země lehká, a vedoucí keramického kroužku Kannu-Lipasti, poněvadž to je tak veselá kopa, že jsem mu udělil čestnou výjimku.

Syn se ptá, proč se s ním dohaduju, podle něj k tomu není důvod, vždyť každý ať si to dělá po svém. Jistě, akorát někteří to dělají po svém blbě.

To jsem se zas jednou dožral, když mi syn oznámil, že vyházel z lednice všecko prošlé jídlo. Na zkaženost usuzuje podle značek na obalech, já radši přičichnu a ochutnám. Z džusu a marmelády lze plíseň odstranit lžící. 

Ale když jsem si pak prohlídl obal, přešla mě chuť. Mravenčím písmem tam zas stálo to známé slovo: el, í, gé, há, té. Prý se to čte lajt. A u toho čisílka a procenta. Lajt znamená, že z jídla někdo vycucnul všechen tuk a spolu s ním veškerou chuť.

To jsem se zas jednou dožral, když mě kluk pozval k sobě na Vánoce.

Jen co jsem se usadil na místo, vzpomněl jsem si, kde mám svačinu. Doma na lavici na verandě. Vzteklo mě to tak, že mi začala třeštit hlava. Pročež jsem si umínil, že cestu absolvuju o hladu, nemám totiž peněz na vyhazování. Sotva půl hodinku po vyjetí jsem začal mít na své chleby neodbytnou chuť, ale vytrval jsem.

No samozřejmě mě dožralo, že jsem ji dožral, třeba jsem nic neprovedl. Třebaže jsem si dával velký pozor, aby mi na návštěvě nevyklouzlo něco nepatřičného.

Tasnilu jsem měl rád, protože jsem ho nesnášel. Na ničem jsem se s ním neshodl, a proto jsem mu taky v průběhu let zaslal vícero nesouhlasných dopisů.

Svět knihy 2017

Měsíce si všichni knihomolové vzrušeně šuškali, plánovali, společně se těšili a myšlenkami odbíhali zpět do loňských událostí na pražském výstavišti, a konečně jsme se dočkali a přišel Svět knihy 2017. Pro mě osobně to byl již třetí ročník a jela jsem tam stejně jako loni se svými spolupachatelkami a kamarádkami - Terkou (její blog zde), Kristýnkou a Verčou. No a v pár slovech vám to popíšu.

Jestli vás zajímá, jaký Svět knihy byl, mám pro vás naprosto jednoduchou odpověď. Úžasný! Dokonale jsem si to užila. Vím, že ta akce nesedne úplně každému, některým se nic nelíbilo v programu, jiným tam připadalo příliš nabito nebo se to zdálo jako zbytečná akce o utrácení peněz. Pro mě to nebylo ani jedno z výše zmíněných, byla to prostě pecka. 

S Terezkou jsme si dopředu naplánovaly spoustu besed a jiných akcí, na které v rámci SK půjdeme, udělala jsem si pomyslný seznam toho, co bych si tam ráda koupila, několik dnů plánovala, kolik jídla si vezmu s sebou, abych ty dva dny v Praze přežila a přesto zůstala tak nějak ve zdravé zóně.

Ve čtvrtek jsem si ráno odběhla do školy na zkoušku (naštěstí to klaplo), pak celý den učila v jazykovce a domů dorazila zmožená večer a ještě si vařila a pekla na SK. Moc jsem toho nenaspala, protože jsem se těšila jako dítě na Vánoce, ráno jsem vyskočila z postele a víceméně pelášila na vlak. Jela jsem už někdy před šestou, takže jsme na SK dorazily někdy kolem deváté, když tam ještě nebylo tolik davů. A den číslo 1 mohl začít.

Pátek byl skvělý. Ještě před veletrhem jsme si odskočily do antikvariátu, kde jsem vybrala sbírku poezie pro sestřičku. Program jsme začaly povídáním s Boynem o jeho knihách. Zamilovala jsem si jeho nádherný přízvuk a přístup ke knihám. Líbilo se mi třeba to, že nesouhlasí s nálepkami "kniha pro děti od..." a myslí, že každý by měl číst knihy podle svého, hlavní je přeci to, jak k vám promlouvá ten příběh. Taky jsme si poslechly velice milé a sympatické ženy, které stály za vznikem knihy Justýnka a asistenční jednorožec (tu si ještě musím pořídit), trochu si tam kreslily a já už teď aspoň vím, kam příště pošlu někoho bez fantazie (doufám ale, že nikoho takového nikdy nepotkám). Zúčastnily jsme se i besedy s českými fantasy autory, jimž vyšla kniha Bájná stvoření, poslechly si něco málo o tvorbě audioknih nebo třeba poseděly v rodinné atmosféře na dokonale oddechové besedě s autory nové kuchařky Kublanka vaří doma. Sleduju tuhle rodinu už nějakou dobu na instagramu a chodím na jejich blog a setkání na SK mě znovu přesvědčilo o tom, že je to naprosto skvělá parta. Páteční program jsme zakončily severským literárním večerem, kde jsem se stihla zamilovat hned dvakrát. Nejdříve do Mrzouta a jeho příběhů a potom hned do knih Fridy Nilsson. V průběhu celého dne jsme samozřejmě odbíhaly ke všemožným stánkům, pokoupily pár knih, popovídaly si s lidmi v Hostu, daly si romantický piknik ve stínu stromů nebo se stihly hned několikrát přepít kávou, třeba v naprosto skvělé mamacoffee.

Utahané ale nadmíru spokojené jsme se dokodrcaly ke Kristýnce domů, ještě se něco málo posilnily, popovídaly si, projely všemožné sociální sítě a šly ztrhané spát. Asi nemusím doplňovat, že tomu spaní jsme moc nedaly, taky nebylo kdy. Čekal nás skvěle nabitý sobotní program. A můžu vám slíbit, že to nebyla žádná zívačka!

Sobotní ráno byla ve znamení Harryho Pottera. Zašly jsme si na besedu u Albatrosu, vyfotily si všechno, co tam měli, potom si trošku zahrály na fanynky týmových sportů při pozorování famfrpálu, hodily jsme do sebe další z mnoha káv a nějaký ten oběd a vypravily jsme se na sraz Albatrosu. Já osobně pro ně sice nerecenzuji, ale Terezka mě tam protlačila a dokonce jsme tam i natočily pro Harryho přání k narozeninám. Jestli se to video někde objeví a já tam opravdu budu, ze srdce se omlouvám všem, co se na to budou muset dívat. Nebylo zbytí. Ale tak je to HP! Po tom, co jsme si stihly popovídat se všemi možnými i nemožnými knižními blogery (potkala jsem mimo jiné Hanku - svou spřízněnou duši přes Doctora Who - nebo zlatou Míšu či holky z velryby), jsme se vypravily na setkání s Tappim. To bylo asi tak skvělé jako samotný Tappi. Odpoledne jsme znovu zavítaly na povídání se seveřany. Tentokrát se mluvilo o severském humoru a tom, zda ho vůbec v jejich zemích mají. Sice jsme se málem rozpustily, ale bylo to skvělé. Mimo jiné jsme se dozvěděly třeba to, že Tuomas Kyrö (autor Mrzouta) má hrozně rád krtka a je to asi tak stejný hrdina jako Emil Zátopek. Po besedě se severskými autory už nás čekalo pouze naprosto ztřeštěné povídání o Frantovi Kotletovi, který má chudák stále mindráky z mývalů a dokonce si ani neumí olíznout loket. Co naplat, ale za to ovládá už celých 301 slov a ještě k tomu rozjíždí novou textilku a bude mít komiks, takže to s ním asi nejde úplně z kopce, možná to bude spíš taková rovinka, dost možná dokonce i mírné stoupání. Po tomhle všem už jsme se naneštěstí musely oddělit, Terezka jela za svou kamarádkou, já zase za jinou svojí, stihla jsem ještě výborný salát v Delmartu a obří kafe a už jsem frčela zpátky do Olomouce. Znavená, naprosto zničená a utahaná, ale šťastná jako blecha.

Takže sečteno a podtrženo, Svět knihy 2017 byl naprosto dokonalý. Poznala jsem tu pár suprových lidí, poslechla si některé sympatické spisovatele a stihla se naprosto přepít kávou. Koupila jsem tam dohromady 10 knih, což je mnohem míň než loni, ale mě to připadá teď jako hromada. Dokonce jsem nebyla nechutný sobec a dovezla jsem tentokrát knihy pro všechny v rodině. No a většinu zbývajících jsem si i nechala podepsat. Objevila jsem tu několik příběhů, které si musím nutně přečíst, třeba právě již zmiňovanou Justýnku nebo knihy Fridy Nilsson. Asi jedním z největších objevů byl ale Tuomas Kyrö, protože jeho Mrzout, který každou pořádnou konverzaci začíná větou: "To jsem se zas jednou dožral." si mě získal na 100%. A jak podotknul přítel, konečně si našel kamaráda, který vidí svět tak, jak se patří.

Ráda bych poděkovala všem, kteří se podíleli na téhle bezvadné akci. Svým kamarádkám, hlavně Terezce a Kristýnce, že to tam se mnou přežily, a dokonce si to snad i užívaly. Ostatním blogerkám, které jsem měla tu čest poznat nebo znovu potkat a usmívaly se na mě, jako bych byla milá a sympatická osoba. Všem knihkupcům a nakladatelům, kteří si dali tu práci, aby pro nás připravili skvělý program. Autorům, kteří se sjeli ze všem koutů světa, aby nám představili své příběhy, rozesmáli nás nebo nás donutili se zamyslet. Paním v šatně, které nás trpělivě a s úsměvem nechaly pravidelně svačit v chladném a klidném prostředí, které byste jinde na veletrhu pohledali jen těžko. A všem ostatním, viditelným i těm skrytým. Starým i mladým. Českým i cizím. Byl to úžasný zážitek. Vím, že na to budu dlouho s úsměvem vzpomínat. A příští rok určitě pojedu znovu. A s Terezkou si to opět užijeme jaksepatří. Takže jestli ještě pořád váháte, určitě příště taky přijďte na Svět knihy. No a jestli jste tam letos byli, nezapomeňte mi napsat, jak se vám tam líbilo! 

Meik Wiking - Hygge: prostě šťastný způsob života

Název: originál The little book of hygge, česky Hygge: prostě šťastný způsob života
Autor: Meik Wiking
Rok vydání: originál 2016, česky 2017
Počet stran: 287
Nakladatelství: Penguin (v češtině Jota)
Žánr: prostě hygge

Nedávno za mnou byla na návštěvě Terezka a mimo jiné jsme se také vypravily do knihkupectví. Já už nějakou dobu nenápadně kroužila kolem knihy Hygge a řekla si, že si při téhle příležitosti udělám radost a koupím si ji. No a shodou šťastných okolností se mi do rukou dostalo nakonec úplně jiné Hygge, než jsem měla naplánované. České vydání se mi tolik nelíbilo jako tohle anglické, tak jsem si nakonec koupila to a až doma zjistila, že je to úplně jiné Hygge, než jste četli vy ostatní. Koho by taky napadlo, že v krátké době vzniknou dvě knihy na tohle stejné téma. Mě to každopádně nenapadlo. Knihu jsem ale i tak hned začala číst. A dnes bych vám k ní ráda řekla pár slov.

Hygge je specificky dánské slovo a hodně zhruba bychom jej mohli popsat jako takový ten příjemný hřejivý pocit, který člověk občas má, třeba když čte svou oblíbenou knihu nebo poslouchá zvuky deště zabalený do deky s horkou kávou či čajem.

Kniha je hodně specifická svou formou. Není totiž jako ostatní knihy o štěstí, které se mi spíše protiví, než aby mi imponovali. Měla jsem pocit, že by Hygge mohlo být jiné a naštěstí jsem měla pravdu. Její autor je vědec a tak jsou v knize jak surová data z různých výzkumů, tak jeho vlastní vyprávění o dětství nebo různých lidech, které potkává.

V podstatě je tahle kniha takový malý návod na to, jak docílit onoho Dány tak zbožňovaného hygge. Je to schováno v úplných maličkostech a každodenních drobnostech, na které nemusíte vynaložit kdoví kolik energie nebo peněz. Stačí si třeba zapálit večer svíčku, uvařit si dobrou kávu a číst si nebo třeba pozvat přátele na večeři.

Na knize se mi líbilo hlavně to, že dokázala dokonale vystihnout všechny ty pocity, které běžně zažívám, ale nedokáži je popsat. Třeba to, že dávám přednost povídání s jedním člověkem doma v kuchyni před tím, abych šla někam do hlučné společnosti. Nebo to, jak se každoročně těším na Vánoce, i když ostatní říkají, že to je jen o penězích a stresu. V hygge se skrývají ty vzpomínky, které budu mít vždycky spojené s knihou Děti z Bulerbynu nebo ta slunná líná odpoledne, která občas zažívám. Okamžiky nemocí s dobrou knihou nebo výlet do jeskyní ve dni, kdy hrozně pršelo.

Je spousta způsobu jak si navodit to správné hygge, ať už je to tlumené světlo (svíček, lampy,

zapadajícího slunce), dobré jídlo (hlavně dorty a obecně hodně sladkého), horká káva, společnost rodiny a blízkých přátel nebo třeba staré tlusté ponožky, které rádi doma nosíte.

Počasí v Dánku není kdovíco (autor vtipně podotknul, že miluje léto a je to jeho nejoblíbenější den v roce), a tak se Dánové naučili vytvořit si takové hřejivé okamžiky, které by je protáhly skrze dlouhé temné zimy a sychravé deštivé dny. Zaplňují své dny dorty a grilováním a své ulice koly.

Kouzlo knihy netkví jen v dokonale plynulém stylu vypravování autora, který dokáže zaujmout, ale také v nádherných fotografiích, které jsou v knize zakomponovány. Celé to působí krásně skandinávsky - střízlivě, prostě a minimalisticky. Hřejivě a přesto tak nějak čistě a rozumně. Každodenně a přesto jedinečně.

Už je to pár dnů, co jsem Hygge dočetla, ale stále se k němu v myšlenkách vracím. Je to jedna z těch knih, které s vámi zůstanou. Ze kterých si něco odnesete a budete se na svět dívat zase trošku jinak. Já si teď budu ještě více schopna vychutnat všechny ty drobnosti, které mám ráda. S lidmi, na kterých mi záleží. Okamžiky naplněné čtením knih, večery u oblíbeného seriálu nebo třeba západ slunce při běhu.

Možná - podobně jako já - nemáte rádi vtíravé knihy, které se snaží člověku radit, jak má být sám se sebou spokojený a šťastnější. Vězte, že Hygge takové vůbec není. Naprosto přirozeným způsobem vás dokáže nadchnout a nalákat vás na hrnek horkého kakaa nebo uspořádání rodinné večeře. Je to kniha pro všechny, co si umí užít život. A taky samozřejmě pro ty, co to neumí dostatečně. Přečtěte si ji, pokud máte rádi Skandinávii nebo jejich způsob přemýšlení. Zkrátka si ji přečtěte, protože se vám bude líbit. A jestli ne, asi nejste dost hygge. Smůla pro vás.

You know hygge when you feel it. It is when you are cuddled up on a sofa with a loved one, or sharing comfort food with your closest friends. It is those crisp blue mornings when the light through your window is just right.

Our words and language shape our hopes and dreams for the future - and our dreams for the future shape how we act today.

There is even a website dedicated to kaffehygge which states, 'Live life today like there is no coffee tomorrow.' So while you can hygge without coffee, having some definitely helps. There is something comforting about having a warm cup of coffee in your hands. It si definitely conducive to hygge.

Hygge is humble and slow. It is choosing rustic over new, simple over posh and ambience over excitement. In many ways, hygge migt be the Danish cousin to slow and simple living. It is wearing your pyjamas and watching Lord of the Rings the day before Christmas, it is sitting in your window watching the weather while sipping your favourite tea, and it is looking into the bonfire summer solstice surrounded by your friends and family while you twistbread slowly bakes.

As mentioned in the food chapter, hygge is about giving yourself and others a treat. It is about savouring the moment and the simple pleasures of good food and good company... It is about keeping in mind that you live right now, allowing yourself to focus on the moment and appreciate the life you lead, to focus on all that you do have, and not what you don't. Clichés? Totally.

Even though it is possible to hygge all year round, only once a year is hygge the ultimate goal of an entire month. Without achieving hygge, a Dane's toil for the Christmas project is redundant. Chestnuts, a fireplace, friends and family coming together around a table of delicious treats, decorations of red, green and gold, the fresh scent of pine from the Christmas tree, carols everybody knows and the broadcasting of the very same TV shows as last year - and every year before that - these are features of a fairly ordinary Christmas all over the world. From Dallas to Durban, people sing along to the word of 'Last Christmas'. From Dublin to Dubai, people know the plot of A Christmas Carol. this is no less true in Denmark.

And let's face it, this is where most of our lives will play out. Not on cold, January days, but every day. Once a year - or more, if we are lucky - we may find ourselves on a beach in some exotic country and we may find both hygge and happiness on these distant shores. But hygge is about making the most of what we have in abundance: the everyday. Perhaps Benjamin Franklin said it best: 'Happiness consists more in small conveniences or pleasures that occur every day than in great pieces of good fortune that happen but seldom.'

Knižní březen s Veru

Březen byl svým způsobem specifický, a to hned díky dvěma věcem: 1. nekoupila jsem si ani jednu knihu, 2. četla jsem hrozně hrozně málo. Takže pokud bych tento jarní měsíc měla hodnotit z knihomolského pohledu, dalo by se říci, že byl velmi slabý. Nic moc se nedělo a to, co se dělo, nestálo za moc. Hodně času jsem trávila učením (sebe nebo ostatních) a ten zbylý čas většinou nějakým sportem nebo něčím podobným, takže na čtení už mi většinou nezbývala energie ani čas. Ne snad, že by mi to nechybělo. Bohužel jsem si ale na tohle období vybrala úplně nevhodnou knihu, která mě nebavila, takže jsem ani neměla moc velkou motivaci se k ní vracet. Ale nakonec jsem ji přelouskala a povím vám o tom níže. A teď už tedy k tomu, co jsem zvládla přečíst.

V březnu jsem přečetla tři knihy, dva komiksy a pustila si jednu audioknihu. Dohromady tedy dá se říct 6 kousků. No není to tak hrozné, ale dobrý pocit z toho nemám.

Začnu tím nejpřekvapivějším - rozhodla jsem se prubnout audio knihy. Zatím jsem si k nim nikdy předtím cestu nenašla. Ráda si čtu sama, na poslouchání knih až tolik nejsem. Ale teď jsem si říkala, že to na to chození do školy nebo běh nemusí být špatné. A naštěstí jsem začala Harrym. A to bylo super. Takže ano, občas si pustím i nějakou knihu takhle, do sluchátek, na své procházky, ale rozhodně mě to nebaví tolik jako čtení jako takové.

Někdy loni jsem četla první díl komiksu s Fanoušem. Bylo to překvapivě dobré - vtipné, svižné a dobře parodické. Teď jsem popadla další dva díly a ty byly v hodně podobném duchu. Líbilo se mi to. Je to přisprostlé, padlé na hlavu, plné všech možných klišé a trapáren a prostě fajn. Takže jestli dostanete někdy chuť na skvělou oddechovku, která by vás mohla i skvěle pobavit, určitě Fanouše zkuste.

Kamenem úrazu tohoto měsíce byl právě Kerouac. Nevěděla jsem, co číst. A tak jsem se z náhlého popudu rozhodla zajít do knihovny a přečíst si nějakou klasiku v originále, protože jsem delší dobu nečetla nic takového anglicky. A sáhla jsem po On the Road (Na cestě). No a byla to děsná chyba. Vůbec mi kniha nesedla. Čekala jsem nějaký správný pocit psychedelična, ale ten se nedostavil. Prostě mě to nebavilo. Táhlo se to. Bylo to trapné a nudné. A úplně jiné než já. Uznávám, pro Kerouaca asi nejsem správná osoba. Určitě je to kniha, která může některé lidi oslnit. Ale já nejsem jedním z nich. Takže za mě jedno velké důrazné NE. 

Někdy ze začátku měsíce jsem se pustila do knihy od Adélky. Ona moc dobře ví, jaké příběhy mám ráda, takže se mi samozřejmě trefila do vkusu. No a líbilo se mi to. Zloděj luridia byl přesně takový, jakého jsem ho čekala. Bylo to praštěné a chytré, zábavné a správně dětské. Bavilo mě to. Opravdu ano. A četlo se to jedna báseň. Takže už se těším, až vyjde druhý díl. Rozhodně si jej přečtu. A knihu vřele doporučuju.

Na přelomu února a března jsem četla Keplera. Po Vánocích jsem louskala Playground a byla neskonale zklamaná. Ani to mě ale nezastavilo předtím si rychle koupit nový díl s Joonou. A naštěstí to bylo stokrát lepší než zmiňovaný Playground. Líbilo se mi to. Hrozně moc. Opravdu mě to bavilo. Lovec králíků byl dokonale krutý a vychytralý. Bylo to správně Joonovské a Keplerovské. Severské detektivky miluju a tohle je jeden z autorů, na kterého nedám dopustit - tedy co se detektivek týče, ten thriller se opravdu nepovedl. Dokonce jsem na knihu sepsala i recenzi, takže jestli vás zajímá, mrkněte se.

No a to je tedy za březen vše. Dva komiksy, tři přečtené knihy a jedna audio kniha. Nic moc, ale vlastně jsem ráda i za tohle. Protože poslední dobou těm knihám opravdu moc nedávám. Ne že bych nečetla ráda, to rozhodně ne, knihy miluji, ale často dám před nimi přednost něčemu jinému, ať už proto, že chci, nebo zkrátka musím. A tak nakonec přečtu takhle málo. Ale nevadí. A co jste přečetli za březen vy? :) Pochlubte se.

I'll tell you a story

Minulý týden jsem vám říkala o svých oblíbených knižních hrdinech. Předtím tu přišla na přetřes fantastika jako taková, a pořád se to celé tak nějak motá kolem knih. Aby taky ne, to je tak nějak to, čemu se průběžně věnuji. No a dneska jsem si pro vás připravila další ze svých myšlenek. Tentokrát takové, které se budou týkat příběhů.

Už z pravé podstaty knih plyne to, že jsou plné příběhů. Některé jsou smyšlené, jiné víceméně reálné a založené na životech opravdových lidí. Myslím, že je spousta důvodů, proč lidé čtou. Samozřejmě je to baví. Je to jakýsi únik. A všechny ty emoce jsou prostě bezvadné! Ale myslím, že knihy jsou tak úspěšné díky jedné dokonale prosté věci - jsou plné příběhů.

Příběhy tu byly odnepaměti. Jsou součástí světa a toho, jak jej vnímáme. Vlastně si lidé nedokáží své životy představit bez nich. Ráno vstanete a hned přemýšlíte v příbězích. Vyprávíte přátelům, co jste zažili. Formulujete své myšlenky do slov a ty do vět, a jednotlivé věty tvoří nějaký váš příběh. A když se na chvíli zastavíte a rozhlédnete se kolem sebe, můžete je vidět - ty všudypřítomné příběhy, jednoduše poletujíc kolem nás. Každý máme svůj vlastní. Vlastně ne - máme jich spousty. Příběhy jsou základem všeho. Jsou neodmyslitelně protkané v naší realitě.

A mně tak nějak připadá, že často vlastně zapomeneme na to, jak obrovskou moc a kouzlo mohou příběhy mít. Kdysi jsem vytvářela práci do školy, která byla založená na myšlence story-tellingu. Toho, jak prospěšný může být ve školní výuce, jak mocný umí být a jakým způsobem dokáže působit na emoce a morálku dětí (lidí). A od té doby se ve své hlavě stále tak nějak k téhle myšlence vracím. Myšlence toho, že příběhy mají obrovskou sílu. A nějakou dobu zpátky mi v hlavě uvízl jeden moment z Doctora Who, kde jedenáctý Doctor promlouvá k "čemusi", co požírá příběhy, a říká, že mu poví příběh. A nakonec přistoupí Clara a nabídne ten nejdůležitější list v lidských dějinách jako obětinu onomu Bohu/tyranovi. A Doctor doplní myšlenku, že je spousta toho, co se stalo. Obrovské množství. Ale něčeho je ještě více - toho, co se nikdy nestalo. To je nekonečné. A právě to nám dávají knihy. Skrývají příběhy toho, co se nikdy nestalo. Toho, co by se stát mohlo. Co by se stát mělo. Nebo taky nemělo. A to jim také dává nekonečnou sílu a moc.

Upřímně věřím, že právě příběhy dokáží změnit svět. Když se nad tím zamyslíte, snad mi dáte za pravdu. Ne nadarmo se říká, že pero je mocnější zbraní než meč. Slova dokáží ublížit i potěšit. Mohou člověku navždy změnit svět - udělat ho lepším ale taky horším. Vše, co se kdy stalo, začalo nějakým "povím vám příběh". A často jsou to právě ony příběhy, které mají mnohem větší moc než samotná realita.

A proto myslím, že pokud příběhy využijeme tím dobrým způsobem, můžeme vlastně skrze ně docílit dobra. Někomu udělat radost, pomoci, vyléčit, rozesmát. A to je to, co pro nás dělají spisovatelé. Dávají nám své příběhy. Natahují k nám svou ruku s příběhem na dlani. Takže až mi znovu někdo řekne, že nemá rád knihy, možná seberu odvahu a zeptám se ho, proč nemá rád příběhy. Je snad odpůrcem slov nebo myšlenek? Vždyť knihy jsou pouze tištěnou formou našich životů. Životů někoho. Příběhů někoho.

Ale příběhy samozřejmě nejsou jen v knihách. Cokoliv může mít svůj vlastní příběh - hudba, kterou někdo složil, obraz nakreslený umělcem nebo prostá slátanina dítěte ve školce, tanec nebo pohyb při běhu, způsob jakým člověk řídí auto či to, jak se někdo umí smát. A pokud některý z vašich příběhů začnete sdílet s ostatními, v tom momentě začne ta pravá magie. Magie sdíleného příběhu. Podobně jako když otevřete knihu. A dýchne na vás další nový příběh. A možná právě to je ten důvod, proč se ke knihám vracím. Protože miluji příběhy. Vidím je všude a naprosto v ně věřím. Bez nich by můj život byl tak prázdný, že by neměl žádný smysl. Knihy jsou způsob, jak zachytit příběhy a jsou tedy vlastně jakousi jednoduchou demonstrací života jako takového. A dokud bude na světě byť jediný člověk, budou potřeba příběhy a tedy knihy.

No a taková myšlenka na závěr - opět slova Doctora Who - We're all stories in the end, just make it a good one, eh? :)

Mí (nejen) knižní hrdinové

Nedávno jsem mluvila o tom, jak důležitý je pro mě fantasy žánr. A dnes bych vám ráda řekla něco o hrdinech, kteří mě provází životem a nikdy mě nenechají ve štychu. Většina z nich bude knižní, ale někteří - jedni z těch nejdůležitějších - si mě získali ve světech seriálových.

Už několikrát jsem tu při různých příležitostech citovala Inkoustové srdce. Tahle kniha mě v myšlenkách už léta provází a nyní přišel čas jejích mouder znovu využít. Krom ukládání vzpomínek jsou totiž knihy setsakramentsky dobré ještě v něčem - dávají nám přátele. A Meggie to podle mého mínění vystihla dokonale:

Možná měl pravdu. Ale Meggie si brala knížky na každou cestu ještě z jiného důvodu. V cizím prostředí byly její domov - promlouvaly k ní důvěrným hlasem, byli to přátelé, kteří se s ní nikdy nehádali, chytří, mocní přátelé, odvážní a všemi mastmi mazaní, zcestovalí, prověření dobrodružstvími. Knihy ji povzbuzovaly, když byla smutná, a zaháněly dlouho chvíli, zatímco Mo stříhal kůži a látky a znovu sešíval staré stránky, které zkřehly nesčetnými roky a pod nespočtem listujících prstů.

Samozřejmě vím, že některým lidem by asi přišlo bláznivé hledat přátele na potištěných stránkách. Ale byli by to přesně ti lidé, s kterými bych neztrácela čas, a rozhovor nejspíš ani nezačala. Podobně jako i spousta jiných knihomolů, ani já nejsem kdovíjak společenský člověk. S lidmi mi to nejde, nejsem tzv. "people person", většinou je odradím svým protivným vzezřením, popřípadě dříve nebo později stejně utečou, často bez rozloučení a s velice bolestnou pachutí.

Abych se ale vrátila k své původní myšlence, nedávno jsem si uvědomila jednu věc - za ty roky, které jsem strávila čtením (případně sledováním) příběhů, jsem si posbírala pěknou řádku hrdinů, kteří se mnou jdou životem a pomáhají mi, když to zrovna potřebuju. Umí mě rozesmát a dávají mi sílu. Dokáží mi ukázat cestu, když si připadám ztracená. A občas mě pořádně nakopnou, když si to zasloužím.

Nedávno jsem se učila na zkoušku a celé mi to připadalo velice beznadějné. Byla jsem smutná a bez života, takže se i svět kolem mě zdál černý. Ale pak mi probleskla hlavou filosofie Hermiony. Ta by to přece nikdy nevzdala. Šla by do knihovny. A tenhle myšlenkový vlak jel vesele dál a po cestě přibíral další cestující, kteří mi radili, co mám dělat. A ono to opravdu pomohlo. Vzchopila jsem se, začala si více věřit a opřela se do práce. Prostě jsem jen potřebovala nakopnutí od svých hrdinů. A díky tomu mi došla jedna věc...

Myslím, že občas těm našim knižním hrdinům nevěnujeme dostatečnou pozornost. Bereme je tak nějak samozřejmě. Jsou tu, my víme, že se k nim můžeme kdykoliv vrátit - ať už čtením nebo třeba v myšlenkách - a to tak nějak stačí. Ale v hloubi srdce vím, že si zaslouží víc než jen pár myšlenek a občasnou referenci. A tahle myšlenka mě přivedla na napád sepsat tenhle článek a taky takový malý hold mým hrdinům. Nejsou zde všichni, samozřejmě, mám jich více, některé potkávám jen občas, na jiné myslím denně. V posledních letech jsem si hodně zvykla přemýšlet, psát a mluvit anglicky. Některá slova mi v tomto jazyce imponují více. A přesto, že jsou mé články běžně ryze české, tentokrát udělám výjimku a použiji oba jazyky. A vy si můžete vybrat podle toho, ve kterém čtete radši.

Dumbledore told me that happiness can be found even in the darkest of times if one only remembers to turn on the light. Hermione explained that when in doubt, I should head to the library. Molly taught me that you should never give up on those you really love and you should never lose hope. Sherlock showed me that even people who don't believe in heroes can become one. Granny Weatherwax made herself into a good example because even people who didn't need people needed people around them to know that they were the kind of people who didn't need people. Elsa said that you can be sad while you eat candies but it is much much harder. And her grandmother added that only weird people get to change the world, the normal ones never changed one bit. Luna gave me the strength to be who I really was and to always stay extraordinary. Mo made me realise that memories cling to the printed page better than anything else. And Liesel reminded me that stories can guide you though the darkness. Max whispered that words are life. Doctor smiled and said that  it's not the time that matters, it's the person. And that there's a lot of things you need to get across this universe but most of all you need a hand to hold. Merlin taught me that sometimes the biggest heroes aren't the ones that show courage and fight with a sword but the ones hidden, kind and patient, loyal friends that never cease to believe in a better world. Sam taught me the tales that really mattered are the ones full of darkness and danger. Stories about people who kept going because they were holding onto something - that there's some good in this world and it's worth fighting for. Dahl told me that the greatest secrets are always  hidden in the most unlikely places. Those who don't believe in magic will never find it.

Brumbál mi řekl, že štěstí může být nalezeno i v těch nejtemnějších dobách, pokud si člověk vzpomene rozsvítit světlo. Hermiona vysvětlila, že pokud jsem na pochybách, měla bych jít do knihovny. Molly mě naučila, že bych to nikdy neměla vzdávat s lidmi, které miluji a nikdy bych neměla ztrácet naději. Sherlock mi ukázal, že i lidé, kteří nevěří na hrdiny, se jedním mohou stát. Bábi Zlopočasná udělala sama sebe dobrým příkladem, protože dokonce i lidé, kteří nepotřebují lidi, potřebují lidi, aby poznali, že jsou ten typ lidí, který nepotřebuje lidi. Elsa mi řekla, že člověk může být smutný, když jí sladkosti, ale je to mnohem mnohem těžší. A její babička dodala, že jenom divní lidé mohou změnit svět, protože ti normální ještě nezměnili ani prd. Lenka Střelenka mi dala sílu být tím, kým opravdu jsem, a pomohla mi vždy být neobyčejná. Mo mi pomohl si uvědomit, že na ničem neulpívají vzpomínky tak dobře jako na potištěných stránkách. A Liesel mi připomněla, že příběhy nás mohou provést skrze temnotu. Max zašeptal, že slova jsou život. Doctor se usmál a řekl, že to není čas, na čem záleží, ale osoba. A že je spousta věcí, které člověk potřebuje, aby se dostal skrze vesmír, ale především potřebuje ruku, kterou může držet. Merlin mě naučil, že někdy nejsou ti největší hrdinové ti, kteří ukazují odvahu a bojují s mečem, ale ti, kteří zůstávají skrytí, laskaví a trpěliví, věrní přátelé, kteří nikdy nepřestanou věřit v lepší svět. Sam mě naučil, že příběhy, na kterých opravdu záleží, jsou ty plné temnoty a nebezpečí. Příběhy o lidech, kteří dál bojovali, protože se měli k čemu upnout - že je na tomto světě ještě stále nějaké dobro a stojí za to kvůli němu bojovat. Dahl mi řekl, že ta nejúžasnější tajemství jsou vždycky skryta na těch nejnepravděpodobnějších místech. Ti, kteří nevěří v magii, ji nikdy nenajdou.

Takže ano, je to tak - mí knižní a seriálové hrdinové mí dávají hrozně moc. Nedokáži si svůj život bez nich představit. Jsou pro mě stejně tak důležití jako lidé z masa a kostí. A mnohdy dokonce i více. Vím, že mě nezklamou. Že mi neublíží. A že jsou tu pro mě. Mohu se na ně spolehnout. Věřím, že mí hrdinové mě činí silnější. A že ve chvíli, kdy to budu nejvíce potřebovat, některý z nich přijde, vezmě mě za ruku a bude mi našeptávat, co mám dělat. A tímto jim děkuji za všechno, co pro mě kdy udělali. A co vy? Jací jsou vaši hrdinové?

Obrana fantastiky proti zlobivým jejím utrhačům

Každý má rád jiné věci - někdo rád vysazuje květiny, jiný celé dny stráví v kuchyni, a někdo čte. Můžete samozřejmě dělat tohle všechno a ještě mnohem více, ale myslím to teď tak, že vkusy lidí jsou různé. A stejné je to se žánry, které čteme. Ale přesto mi připadá, že i když každý tak nějak víme a tvrdíme, že nečtou všichni to stejné, máme často tendence některé žánry shazovat. Abych nechodila dlouho okolo horké kaše - mluvím o fantasy. Už delší dobu se pohybuju na akademické půdě. Teď jsem dokonce i víceméně součástí týmu, učím na univerzitě. A ještě ke všemu jsem učitelka. Takže jsem se školou dost spjatá. Pohybuji se v kruhu docentů a profesorů, chodívám na konference a vyučuji, třeba i úvod do studia literatury. A stále znova narážím na konflikt ohledně fantasy. A jako správný fanoušek mám neustále tendence tento žánr bránit. Už delší dobu jsem tak chtěla udělat i tady, na blogu. Ne snad proto, že bych myslela, že vy sami nemáte fantasy rádi. Spíše i přes to. Nebo možná právě proto. Takže tohle bude taková malá obrana - obrana fantastiky proti zlobivým jejím utrhačům. Myslím totiž, že mám připravených pár dobrých důvodů, proč je fantasy mnohem hodnotnější, než někteří (odborníci) tvrdí.

Myslím, že fantasy opravdu je dobrý žánr. Přesto se často řadí do brakové literatury. Jistě, jsou knihy, které jsou opravdovými braky. A že jich je spousta. Ale takové jsou ve všech žánrech, ne jen ve fantasy. Jakýkoliv žánr může být brakoidní, takže odsoudit fantastiku proto, že se v jejích řadách vyskytují i obrovské a nekvalitní hrůzy je tak trochu nefér.

Tohle je možná trošku přehnané tvrzení, ale fantastika jako taková tu byla vždycky. Jistě, dle dnešní terminologie se to tak úplně nebere. Ale přesto - již takové texty jako třeba Beowulf nebo Bible - jsou plné víceméně fantastických prvků. A tyto texty jsou stále čteny a znovu se z nich čerpá. Stále se objevují nové výklady Merlina, lidé vědí o Arturovi nebo Robinu Hoodovi. Teď jim říkáme různě, třeba kořenové texty, ale podstata je pořád stejná - už v úplných zárodcích literatury jako takové existovala fantastika. Lidé četli knihy, které byly plné nadpřirozených úkazů a magických bytostí. Kde se vyskytovaly zázraky a magie. A bylo to úplně v pořádku. Jistě, obrovský rozdíl byl hlavně v tom, že lidé v dané příběhy věřili. Oni věřili, že se ony události opravdu staly. A proto to bylo v pořádku. Ale v čem je dnešní fantastika tolik odlišná od různých legend a mýtů? Házet jedno na stranu kvalitní literatury a druhé zakopávat do hromady braku mi přijde značně zfamfrněné.

Literaturou se zabývám víceméně každý den. Nejsem jen obyčejný fanda - čtenář a bloger - řeším ji hodně i ve škole. Celá má disertační práce a studium se okolo ní točí. A často se ocitnu v konverzaci s některým vyučujícím a řešíme právě literaturu. Co znamená. Jak bychom k ní měli přistupovat. Jak ji vyučovat... Ale i přes všechny ty rádoby velké silné řeči ostatních mám pocit, že zůstávají zapšklými morousy bez kapky představivosti. Věřím tomu, že zážitek z knih není jen o tom, zda se jedná o knihy kvalitní nebo ne. Není o žánru. Dokonce ani o ději. Dobrá kniha je taková, která člověku něco dá. Pokud člověka těší číst fantasy a něco si z toho odnese, pak jsou to přece kvalitní a smysluplné knihy, ne?

Já osobně si myslím, že ve fantasy je úplně vše, co člověk potřebuje. Je to svým způsobem dokonalý žánr. Je plná odvěkých pravd. Najdeme tu boj dobra se zlem. Charaktery postavené před velká morální rozhodnutí. Bolest i odpuštění. Je v ní láska, ale taky nenávist. Problémy v rámci rodin i války. Pochybnosti i odhodlání. Připadá mi, že fantasy je plná moudra. Že je opravdová. Jsou v ní takové příběhy, které s člověkem zůstanou. Navíc si na nic nehraje. Není to žádný velenamyšlený žánr zahalený tajemstvím, u kterého musí člověk na každé straně přemýšlet, jak to autor myslel. Její obrovská síla není v tom, že by si hrála na něco více. Fantasy prostě je taková, jaká je. A spoustu je v ní řečeno na plnou hubu. Ale přesto je také plná toho skrytého. Můžeme si v ní najít to, co chceme. To, co potřebujeme. Svým způsobem umí být krásně neutrální.

Jsem velkým zastáncem příběhů. Osobně si myslím, že je v nich obroská síla. Že mohou člověku dokonale proměnit svět. Udělat jej silnějším a lepším člověkem. Věřím, že pouhé příběhy mohou znamenat strašně moc. Ať už to jsou situace, kdy malé dítě naslouchá vyprávění svého dědečka nebo někdo starší, kdo takový příběh hltá na stránkách knihy. Příběhy tu byly vždy a jejich hodnota je nepopsatelná. A tak nějak mi vždycky připadalo, že právě fantastické příběhy jsou ty, které ke mě dokáží promlouvat nejlépe. Jistě, mám své oblíbence i mezi jinými žánry. Ale je to právě fantasy, odkud jsem si toho odnesla nejvíce. Opravdu věřím, že díky fantasy jsem lepším člověkem. Že umím být odvážnější, veselejší nebo optimističtější.

Při psaní diplomky jsem přečetla desítky článků o fantastice. Ty podpůrné i ty, které ji hanily. A stále se opakovalo několik stejných argumentů. Jedním z nich bylo to, že fantasy příběhy nejsou skutečné. Že jsou kompletně vymyšlené a nereálné. Že jejich hodnota je menší právě proto, že narozdíl od jiných žánrů nejsou pravdivé. Líbil se mi argument jednoho člověka, který na to řekl, že všechny příběhy jsou vymyšlené. Všechny knihy si někdo vymyslel. Jistě, některé jsou více podle skutečnosti, jiné méně, ale všechny jsou vymyšlené. Včetně fantasy, samozřejmě. Netkví právě v tom krása knih?

Další výhoda fantasy je právě v její neutrálnosti. Některé žánry promlouvají jen k velmi malému okruhu lidí. A ti se pak možná mohou cítit někým víc, protože preferují ten daný žánr. Jsou svým způsobem "výš", než jiní. Fantasy taková není. Čte ji velké množství lidí. A narozdíl od většiny jiných žánrů ji mají rádi i děti a dospívající. Stále si stěžujeme, že děti nečtou knihy. Že by měli číst více. Ale podle mě čtou. A co je baví? Ano, většinou je to právě fantasy. Takže fantasy je vlastně takový důležitý malý krůček k tomu, aby se lidé stali knihomoly. To je poměrně dobrý důvod ji schvalovat, ne?

Myslím, že bych mohla dlouhé hodiny mluvit o tom, proč je fantasy tím pravým ořechovým. Proč je to řánr žánrů. Proč má smysl a my bychom ji měli přinejmenším uznávat, když už ne přímo milovat. Dokonce jsem přemýšlela i o tom, že bych vynaložila to úsilí, abych vytvořila nějaký svůj vlastní čistě fantastický con. Plný přednášek o fantasy, role-play her a třeba i maratonů a knižních dílen. Ta přestava se mi hrozně líbí, ač je asi víceméně nereálná. A samozřejmě vím, že takové akce již existují. Ale nemyslím, že by vadilo, kdyby přibyla jedna další. Plně fantasy věřím. Dokázala bych za ni bojovat a nemyslím, že ji někdy přestanu bránit. Až nastane den, kdy budu tvrdit, že fantasy je špatný žánr, který nemá smysl číst a neměli bychom ostatní v její četbě podporovat, bude to také den, kdy jsem naprosto ztratila sama sebe. Upřímně věřím, že až mi bude osmdesát, budu sedět v křesle, upíjet kávu a chřoupat sušenky a pročítat nějakou další fantasy knihu. Protože budu stále věřit v její sílu. V její schopnost měnit svět. V její jedinečnost a krásu. Jste v tom se mnou? Pokud ne, možná je načase to přehodnotit...