Beth Revisová - Loď mezi hvězdami

Název:  originál Across the Universe, česky Loď mezi hvězdami
Autor: Beth Revisová
Rok vydání: originál 2011, česky 2012
Počet stran: 358
Žánr: sci-fi

Loď mezi hvězdami jsem už strašně dlouhou dobu obhlížela a kochala se obálkou, která je podle mě opravdu dokonalá, nakonec mi ji přinesl jeden z šikovných Ježíšků a pustila jsem se do čtení. Musím uznat, že tematicky jsem nic podobného ještě nečetla, je to tak trochu dystopie, ale vlastně ani moc není, je to skoro jako by tu bylo cestování časem, ale ono tu vlastně ani není, snoubí se tu reálný život s tím fantazijním, ale jediným pojítkem je tu vlastně Amy.
Mám ráda, když jsou v knize zahrnuty nějaké vymoženosti, které jsou pro náš svět nepředstavitelné, ale můžeme si pohrávat s myšlenkou, že s časem jsou vlastně možné. Po této stránce se mi to opravdu líbilo. Byly tu různé skoro počítače, všechno fungovalo na dotyk prstu, potraviny byly uměle upravovány a genetika frčela úplně neskutečným tempem. Ale to předbíhám, tak snad jen pár slov k tomu, o co tu vlastně jde.
Příběh vypráví dva lidé. Amy, dívka ze Země, která se spolu s rodiči nechá zmrazit, aby vydržela dlouhou cestu na lodi vesmírem, která je má dopravit na jinou planetu, kde začnou nový život. Syn je druhým vypravěčem, na lodi se už narodil a má se stát příštím vůdcem, stejně jako všichni ostatní pasažéři je

monoetnický, řídí se pravidly lodi a věří Otci, současnému vůdci, všechny jeho výmysly a polopravdy. Život na lodi funguje skvěle. Nebo to tak alespoň na první pohled vypadá. Ovšem jen do chvíle, než se probere ze zmraženého spánku Amy. Amy, která má rudé vlasy a bílou pleť. Amy. která zná pravdu o svých dějinách a ví, jak vypadají opravdové hvězdy. Amy, která ráda běhá a ví, jak chutná jídlo, které není geneticky upravené a nacpané vitamíny. Amy, která ví, že normální je člověka potkat, zamilovat se a poté přemýšlet nad založením rodiny, ne spustit Období a nechat tisíc maminek otěhotnět v jeden den. Amy je zkrátka hrozba. Alespoň podle Otce. Jenže pro Syna je to zase krásná dívka, kterou by měl rád jako svoji společnost na lodi. A po tom, co mu tajuplná Amy věnuje pár svých pohledů, je ochoten si leccos připustit a bojovat za pravdu.

Loď mezi hvězdami je takový mix romantiky a sci-fi, jsou tu především mladé hlavní postavy. Krom ústřední dvojice také třeba kamarád Syna, blázen Harley, který maluje a touží spatřit opravdové hvězdy. Za zdmi lodi se skrývají mnohá tajemství, která byla utvářena po celá staletí její cesty.  Jak už to tak bývá, velení se tu trochu vymkne kontrole a Otec natropí ve své slepé víře v to, že to co dělá je pro dobro všech, spoustu hloupostí a vypadá to, že je na Synovi, aby je všechny napravil. Ale půjde to ještě vůbec? Po všech těch desetiletích plných lží a vší té umělosti, která na lodi vládne?
Přijde mi, jako by Loď mezi hvězdami byla jen takovým slabým úvodem do celé série. Nedá se říct, že by se tu děj nějak rapidně rozběhl, postavy se zatím jen oťukávali a pomalu přicházeli na to, že něco není úplně v pořádku a možná člověk nemůže věřit všemu, co vyjde z úst vůdce, který tvrdí, že jako dobrý vzor může být Hitler nebo že lidé nebudou mít konflikty, pokud budou všichni vypadat
stejně. Život na lodi vlastně stojí celý na lži, která je však propracována do takové hloubky, že bude jen velmi těžké zjistit, kde vlastně zůstala pravda.
Postavy se mi celkem líbily. Nejvíce jsem si asi oblíbila Harleyho, který byl velmi bezprostřední, citový a jiný, než většina lodi. Viděl svět svýma vlastníma nezkaženýma očima. Možná to bylo i tím, že mi byl věkově bližší, než hlavní postavy, ale měla jsem ho prostě radši. Amy si mě zatím získat nedokázala a jsem opravdu zvědavá, co se vyklube ze Syna. Zdá se mi, že autorka mohla tento námět využít ještě lépe a více některé věci propracovat, nápad s lodí a cestou na novou planetu se mi opravdu líbí a to, do jakých extrémů život na lodi sklouznul, je skvělý základ pro opravdový masakr. Doufám, že toto byla jen taková předzvěst toho, co vše se na lodi může stát. Nejspíš se budu muset brzy vypravit do knihkupectví a zjistit to.

Vlasy té dívky zářily víc než paprsky slunce na Staré Zemi, jak je zachytil ten malíř, co o něm Harley prohlásil, že to byl největší génius, jaký kdy žil....
Dívám se na ni. Nikdy jsem neviděl nic tak krásného, ale zároveň podivného. Kůži má světlou, téměř průsvitně bílou, a myslím, že o ledu to není. Položím dlaň na skleněnou bednu, přímo nad její srdce. Má kůže tu její zářící zakryje jako tmavý stín.

Okénkem mléčného skla vidím, jak se dveře na druhé straně místnosti rozletí a pak pana Williama Robertsona, číslo sto, vsaje hvězdnatý prostor. A já vidím hvězdy, opravdové hvězdy, miliony nepatrných teček světla, jako když dítě vyhodí do vzduchu spoustu třpytek. Teď, když jsem je viděl, už mě žárovky nikdy neošálí.
Tyhle hvězdy, ty opravdové, jsou to nejkrásnější, co jsem kdy viděl. Při pohledu na ně věřím, že svět mimo naši loď existuje.

Na hlavě se mi rozstříkne kapka vody. Vzhlédnu a jednu šílenou vteřinu čekám, že uvidím dešťové mraky. Vždycky jsem měla ráda déšť, ale při pohledu na hladký kovový strop mě napadne, že zdejší déšť se mi asi líbit nebude. Znovu mi to připomene, jak je Universum falešné. Žádné dešťové mraky, žádná temná obloha, kterou protínají blesky. Když tady na Universu prší, znamená to, že z rozprašovačů na stropě padá voda. Ochutnám kapku. Je studená, jako opravdový déšť, ale má mírně zatuchlou pachuť recyklace a je jemně cítit po oleji.