pátek 25. července 2014

Douglas Adams - Stopařův průvodce galaxií 1: Nepropadejte panice

Název: originál The Hitchhiker's Guide to the Galaxy, Stopařův průvodce galaxií
Autor: Douglas Adams
Přeložila: Jana Hollanová
Rok vydání: originál 1980, česky 2008
Počet stran: 139
Nakladatelství: Argo
Žánr: řekněme sci-fi

Ano, stopovat po galaxii se dá, dokonce za méně než třicet altairských dolarů denně. Zde je seznam toho, co potřebujete: kámoše, který už má projetou většinu galaktických barů, pivo, ručník, pouze reziduální pud sebezáchovy, vstřícnost k jiným formám života. A nesmí vás znervózňovat, že se možná nestihnete vrátit na Vánoce domů...


Bleskové zasvěcení do děje:



Jednoho ne zrovna krásného a trochu poopileckého dne Arthur Dent zjistí, že mu brzy zboří dům, není z toho zrovna dvakrát nadšený, kupodivu. Naštěstí pro něj zaskočí jeho kamarád Ford Prefect a na poslední chvíli, před koncem světa, se mu podaří oba dostat ze Země. Jejich cesta galaxií je jedno velké rodeo - odchycení vesmírnou lodí, melancholický počítač, myši, Trilian, Zafod Bíblbrox, ta nejnepravděpodobnější planeta Magrathea...

Vysvětlovat děj této knihy je zatím asi největší oříšek v historii mého sepisování recenzí, protože vlastně vůbec nemá cenu děj vysvětlovat. Zkrátka se to stopuje. Po galaxii. 




Postřehy knihomola:


Tato trilogie o pěti dílech je známá po celém světě. Aby taky ne. Je to pořádně výstřední literární počin. Slyšela jsem o ní už mnohé. Samé kladné věci. Jak je kniha vtipná. Skvělá. Bláznivá. Nic mě ovšem pořádně nepřipravilo na to, co přišlo. To bylo... No rozhodně něco!




Bylo mi řečeno, že kniha je parodií tak trochu na všechno. Takže vlastně taková parodie na svět? No proč ne, klidně bych se pod tento výrok i podepsala. Ještě při rozečítání knihy jsem netušila, do čeho vlastně jdu. A jsem šíleně ráda, že jsem se čtením čekala tak dlouho. Myslím, že dříve bych ji ocenit nedokázala.

Při čtení Stopaře musíte odhodit veškerou logiku a snahu o nějaký běžný vývoj. Často si stěžuji, že u knih už nebývám překvapená. Že se dá téměř vždy říci, co se stane uprostřed i na konci. Tak tady to tedy rozhodně nešlo. Snad krom okamžiků, kdy nám sama kniha prozradila, co se bude dít. Abychom přece nebyli nervózní!

Nesmála jsem se tolik jako jiní, ale užívala jsem si. Nejdříve se značným zaražením, ale pak jsem se do toho nějak vpravila a uvolnila se a prostě ty tuny podivností nasávala plnými doušky. Nepravděpodobnostní pohon, vorvaň a květináč, důležitost ručníků, číslo 42, matrace, které se musí nejdříve usmrtit, ale jejich obživnutí je velmi vzácné, takže bez obav! Postavy s dvěma hlavami. Vydeptaný počítač. Otravný počítač. Peskující počítač. Katalog planet, které mohou být na zakázku celé ze zlata nebo třeba plné vraždících lidí, dle současné poptávky. Pravda o delfínech. O myších. O lidech. Základní otázka života, vesmíru a vůbec... Seznam šíleností by mohl pokračovat a nejlepší by bylo psát ho na hodně dlouhý svitek. Nebo možná naťukávat druhému nejlepšímu počítači světa?

Komu bych knihu doporučila. Asi nemohu říci, že komukoliv. To rozhodně ne. Těm, kteří se rádi smějí, těm, co mají rádi šílenosti, těm, co už jsou unavení ze stále se opakujících dějů a průhledných nudných postav, těm, co umí na chvíli vypnout logiku nebo ji alespoň co nejvíce potlačit a užít si něco, co je nejen postavené na hlavu, ale dokonce na dvě, nejlépe vorvaní s poblíž ležícím květináčem.

Těším se na další díly. Tohle bude ještě jízda, pane Douglasi!






"Hele, copak to nechápeš?" teď už ječel Arthur. "Tenhle chlap mi chce zbourat barák!" Ukázal na Prossera.
Ford se na něho zmateně zadíval.
"Ale to přece může udělat, i když tu nebudeš, ne?"

Vcelku neměl proč být nervózní. Všechny matrace vypěstované v močálech planety Zety Škúrodravé jsou před použitím vždy důkladně zabity a usušeny. Případy obživnutí jsou skutečně velmi řídké.

Různé jiné nepravé vesmíry se tiše míhaly kolem nich jako horské kozy. Prvotní světlo vybuchovalo a rozstřikovalo se v časoprostoru jako kapky jogurtu. Čas rozkvétal, hmota někam zmizela. Nejvyšší prvočíslo se v koutku tiše sloučilo a skrylo se navždy.

Bez nejmenšího varování se za nimi převrhla nádrž se čtyřmi miliony litrů žloutkového krému.
"Co to má znamenat?"
"Ten žloutkový krém?"
"Ne, počet pravděpodobnosti!"

"No dobře," řekl klidně Hlubina myšlení. "Odpověď na Velkou otázku..."
"Ano...!"
"Života, Vesmíru a vůbec..." pronesl Hlubina myšlení.
"Ano...!"
"Je..." Hlubina myšlení se opět odmlčel.
"Ano...!"
"Je..."
"Ano...!!!...?"
"Čtyřicet dva," oznámil Hlubina myšlení s nedostižnou důstojností a klidem.

1 komentář:

  1. První díl se mi moc líbil, druhý ještě také, třetí už mě trochu nudil. Řekla bych, že pro potřeby běžného čtenáře prostě stačí ten první - u mě to tak bylo. Užila jsem si té zábavné šílenosti a neobvyklých zábavných situacích, ale později, v dalších knihách, už mi přišlo, že je toho moc a začalo mě to spíš štvát. I tak ale kniha patří mezi mé oblíbené, rozhodně mi za přečtení stála a možná se k ní ještě někdy vrátím.

    OdpovědětVymazat

Každý komentář potěší. Děkujeme :)