pondělí 3. srpna 2015

Anthony Ryan - Píseň krve

Název: originál Blood Song, česky Píseň krve
Autor: Anthony Ryan
Rok vydání: originál 2011, česky 2014
Počet stran: 621
Nakladatelství: Host
Žánr: fantasy

Vélin Al Sorna byl svým otcem v raném dětství odveden, aby sloužil šestému řádu. A byl tak vlastně odmala cvičen, aby se stal co nejlepším zabijákem, tedy ochráncem království ve službách víry. Postupně se učí vše, co by mohl potřebovat - přežít v přírodě, šermovat, jezdit na koni... Život u řádu je těžký, nikdo se tu s chlapci nemazlí, ale také je to rodina, po opuštění rodičů vlastně jediná, kterou mají a Vélin tak získává krom smrtících schopností také přátele - bratry, s kterými poznává svět. Jeho jediným úkolem je splnit všechny zkoušky řádu a poté odejít z kláštera a chránit království před lidmi, kteří se jej snaží zničit. Pravda je ovšem mnohem temnější, než se může zdát, a Vélin po čase zjistí, že na světě se toho děje mnohem více, než přiznává většina lidí. Zdá se, jako by po něm šla nějaká temná síla, která jej může zničit. A jeho jedinou výhodou je píseň krve. Povede si dobře nebo bude pokořen?

Trvalo mi nějakou dobu, než jsem se odvážila si Píseň krve přečíst. Přeci jen je to poměrně rozsáhlá kniha a na ty já často nemám odvahu ani chuť. Brzy jsem však byla ráda, že jsem po knize sáhla a pustila se do ní, čekala na mě totiž zajímavá jízda.

Musím přiznat, že nejvíce se mi líbila první polovina, ve které byl Vélin ještě ve výcviku a spolu se svými bratry se učil u různých mistrů. Autor si vytvořil zajímavý svět, který se v mnohém podobá tomu našemu, ale přesto je značně odlišný. Nezáviděla jsem bratrům šestého řádu jejich výcvik, ale rozhodně mě fascinoval. Boj, krev, bolest - bylo až k neuvěření, co všechno člověk vydrží. Také se mi líbila věrnost, která byla pro bratry šestého řádu naprostou samozřejmostí. Řád byl jejich rodina a ostatní chlapci bratři. Mohli tak vlastně všechny ty strasti prožívat spolu

Postav se v příběhu mihlo opravdu hodně, takže můžu jen těžko říci, které všechny se mi (ne)líbily, protože by to byl dlouhý seznam. S Vélinem jsem neměla žádný problém. Byl mi poměrně sympatický, ale musím oznat, že o něco více jsem si oblíbila jeho děsivého psa Šráma, toho jsem mu vážně záviděla. Dokonce i Plivanec - veleprotivný kůň - měl opravdu charakter. Co se týče bratrů, občas mi splývali v jednoho, nebo jsem je spíše až moc vnímala jako celek. Z mistrů se mi nejvíce líbil ten, který jim rozdával při správné odpovědi sladkosti a netrestal je bičem jako ostatní.


Po ukončení výcviku pro mě začal děj trošku pokulhávat, přišlo mnoho bitev a o něco více politiky. Občas jsem byla dost zmatená nebo ne úplně spokojená s vývojem příběhu, ale ona tajemnost a nezodpovězené otázky stále udržovaly mou pozornost a pro jednou jsem si vůbec nebyla jistá tím, jak příběh dopadne. 

Píseň krve je trošku jiná fantasy, než ty, na které jsem zvyklá. Není tu žádné sladké mávání hůlkou a přihlouplá zaklínadla. Dokonce ani hodní staří čarodějové budící respekt. Nepotkáte tu žádné krásné tajuplné lesy nebo draky. Tenhle brutální svět je více než mnohé jiné spíše obyčejný, ale přesto z něj všechen ten teror, zvrácená pravidla a temné síly dělají zajímavé místo, na které se ráda brzy vrátím.

Knihu bych doporučila těm, kteří mají rádi fantasy. Myslím, že Píseň krve se skvěle hodí pro ty, kterým nevadí potoky krve a přehršel násilí. Měli by si ji přečíst ti, kteří mají plné zuby přeslazených zápletek a jsou připraveni na trochu brutality.





Retrian byl pro většinu chlapců nejoblíbenějším dnem. Tehdy je mistr Hutril učil přežití v divočině. Chodili na dlouhé výpravy do lesů a kopců, kde jim ukazoval, které rostliny jsou jedlé a které lze naopak rozmazat na špičku oštěpu jako jed. Učili se rozdělávat oheň bez křesadla a lovit divoké králíky a zajíce. Hodiny lehávali v houští a snažili se zůstat co nejlépe skrytí, zatímco se je Hutril pokoušel vystopovat. Většinou se mu to povedlo během několika minut. Vélina obyčejně našel jako předposledního a jako poslední zůstával Kenis. 

Otevřel svůj sluch hlasu lesa, šumění větru, šustění listí a praskání větviček. Neslyšel zpívat ptáky. To znamenalo, že poblíž je nějaké nebezpečí. Mohl to být jeden člověk, ale mohlo jich být i víc. Čekal na křupnutí větvičky nebo šramot podrážky v hlíně, ale nic se neozvalo. Jestli se nepřítel pohyboval, věděl, jak zvuky zamaskovat. Jenže Vélin měl i další smysly a les mu toho mohl prozradit hodně. Zavřel oči a zlehka se nadechl nosem. Nehltej ten vzduch jako prase u koryta, napomenul ho jednou Hutril. Dej nosu čas, aby pach mohl zachytit. Buď trpělivý.

Po zvířatech si přišel pro děti. Bral batolata i miminka z kolébek, bral všude, kde mohl, a unesené děti čekal krutý osud. Rozzlobení vesničané pátrali po lese, lovci hledali stopy, prohlédli každou myslitelnou skrýš, nastrašili na tu neznámou stvůru pasti. Nenašli nic, a tak to šlo dál, celý podzim až do zimy pokračoval každonoční kolotoč smrti. Až když vesnici zahalil mráz, konečně se jim ukázal. Jednoduše vešel za bílého dne mezi ně. Tou dobou už byli tak vystrašení, že se na něj nikdo neodvážil vztáhnout ruku, všichni jen žadonili. Žadonili o své děti a o své životy, nabízeli mu veškeré své majetky za to, že je nechá žít v míru.
Ale bastard čarodějnice se jen smál. Takový smích nemohlo vydávat žádné dítě ani žádný dospělý člověk. A tehdy pochopili, že jim nepomůže vůbec nic.

"Chceš říct, že se chceš celý týden válet na zadku," odsekl Sollis.
"Meditace se běžně provádí vsedě, mistře."
Vélin už si nemohl pomoci a rozesmál se. O tři hodiny později, když dobíhal čtyřicáté kolečko okolo cvičiště, se pořád ještě usmíval.

V tu chvíli se odněkud ze tmy ozvalo zavrčení a ve sněhu se něco pohnulo. Vélinovi se z toho naježily vlasy na krku. 
Jako oheň se v něm rozhořel ten známý pocit, že je něco v nepořádku. Znovu se mu roztřásly ruce, sklonil luk a otočil se.
Vlk hrozivě cenil zuby, oči mu zářily ze tmy a najeená srst připomínala stříbrné hroty. Když se jejich oči setkaly, zvíře se přetalo výhružně hrbit a jeho vrčení utichlo. Prohlíželo si Vélina se stejným zaujetím, jaké si pamatoval z jejich prvního setkání při zloušce z běhu před mnoha lety.
Ta chvíle jako by trvala věčně. Vlčí pohled Vélina zcela pohltil. Nemohl se ani hnout a hlavou mu běžela jediná myšlenka. Co to dělám? Já přece nejsem vrah!

2 komentáře:

  1. Já ji četla už před nějakou dobou, ale byla to po dlouhé době fantasy, která mě uchvátila. Bylo to příjemné čtení, a vcelku se mi líbily i postavy a celý svět.
    Ale já teda nejvíc mohla Sollise :D

    Faoltiarnin šuplík

    OdpovědětVymazat
  2. Souhlasím, Píseň krve je skvělá kniha. Popravdě se už nemůžu dočkat na druhý díl, jaksi potřebuji vidět, co bude dál. :)

    OdpovědětVymazat

Každý komentář potěší. Děkujeme :)