Knižní srpen s Veru

V sprnu jsem knihy především četla a už méně je kupovala, protože s místem je to už opravdu bídné a já se snažím, seč to jde, abych jej nesmyslně nezaplňovala. Ukořistila jsem nakonec 5 knih.
 

Tři knihy jsem si koupila sama, dvě mi pořídila maminka, když jsme spolu zařizovaly nějaké věci ve městě a při té příležitosti zaběhly do Levných knih.

 Při jedné volné chvíli v Olomouci jsem nakoukla do Levných knih. Samozřejmě jsem si odtud odnesla dvě knihy, ale myslím, že se mi budou opravdu líbit. Jak to vidí Milo je přesně ten typ knihy, které si občas ráda přečtu. A Mělo to smysl?! mě láká už z toho důvodu, že jsem sama pančelka.

Tyhle knihy jsou ty, co mi koupila mamka. Kdysi jsem si V pasti chtěla přečíst, ale nechtělo se mi utrácet, teď tenhle problém zmizel díky skvělé ceně, takže knihu během Vánoc zkusím. Horton Halfpott vypadá jako správně prdlá kniha na zkrácení dlouhé chvíle někde ve vlaku nebo kdekoliv jinde, určitě se mi bude líbit.

A nakonec Will. V rámci knižního srazu jsme s holkami byly i v knihkupectví a já se rozhodovala, kterou knihu si koupit. Zuzka mě postrčila k dvojce Hraničáře, protože Rozvaliny Gorlanu se mi hodně líbily. Doufám, že Hořící most bude minimálně stejně tak dobrý.

Srpen utekl strašně rychle, ale užila jsem si ho plnými doušky a četla, jak to jen šlo. Dělala jsem samozřejmě i spoustu jiných věcí - mimo jiné třeba zorganizovala Olomoucký knižní sraz s Terezkou. Nakonec se mi povedlo přečíst 6 knih a 6 komiksů. Dlouho jsem takové číslo neměla, takže jsem na něj náležitě pyšná.

 Dokonce se mi povedlo přečíst i dvě tlustší knihy, takže hromádka vypadá opravdu dobře.

Rozhodla jsem se pro další příběh doktora s Rose a byla jsem nadmíru spokojená. Pojetí těch dvou se mi možná líbilo o kapičku méně, než u I am a Dalek, kde to sedělo se seriálem opravdu bezvadně, ale stále jsem je v tom viděla a chovali se tak, jak by se dalo čekat, takže mě to nějak nerušilo. Příběh protkaný piráty, záhadným pokladem v podobě jakési bedny, která umí oživit člověka a místo, kde nefunguje žádná technika a tak zde používají přístroje na páru byl bezvadný. Bylo hrozně fajn být alespoň na pár chvil zase v přítomnosti doktora a Rose, poslouchat jejich nápady a dívat se, jak řeší situaci. A obluda, která byla nucena na požádání zabíjet lidi, ač jí to nedělalo radost a oblíbila si Rose to celé dokonale okořenila a hned si mě ten chlapík získal. Příběh měl nápad, náboj a kniha byla chytlavá a čtivá, takže za mě zkrátka paráda. Rozhodně The Resurrection Casket doporučuji všem fanouškům doktora.

Musím přiznat, že jsem si Nejvzdálenější pobřeží neužila ani zdaleka tolik jako předchozí dva díly Čaroděje Zeměmoří. Možná to bylo tím, že už byl Ged starší nebo mi prostě tak docela nesedl jeho společník, ale zkrátka to jaksi nebylo ono. I tady se objevil motiv putování a jakéhosi "questu" a dokonce jsem měla konečně tu čest setkat se s draky, ale svět, ze kterého vyprchává po kouscích magie a lidé jsou bezbranní a ztracení mě zkrátka až tak neuchvátil. Kdyby byla kniha delší, možná bych se stihla více začíst a nakonec s ní i byla spokojenější, ale tentokrát bych řekla, že její krátký rozsah byl spíše na úkor horšího hodnocení. Přesto se na další díl ze série těším, protože je Le Guin opravdu kvalitní autorka fantasy a mám její příběhy a způsob pohledu na svět ráda.

Po nesmyslně dlouhé době jsem se konečně rozhodla zkusit první díl Hraničářova učně, tedy Rozvaliny Gorlanu a opravdu nechápu, proč jsem se čtením této série čekala tak dlouho. Bylo to skvělé. Okamžitě jsem si Willa a celý jeho svět zamilovala, z jeho učitele a rádce byla naprosto nadšená (a krásným způsobem mi připomnal skromného Aragorna, což se hodí). Nic z prostředí hraničářů jsem nečetla a dříve jsem si nebyla tak úplně schopná představit, co vlastně dělají. To slovo mi připadalo divné a nicneříkající. Teď už v tom mám více jasno a tudíž tento pojem stoup na ceně. Najisto vím, že já bych hraničářem být nemohla, ale moc ráda si s Willem prožiju dalších několik let v dalších dílech. A že jich mám před sebou ještě spoustu. Tak brzy vzhůru za dalším dobrodružstvím!

Od února jsem nečetla nic ze světa Harryho a teď jsem po spoustě let sáhla znovu po šestém díle, tentokrát v originále. A dokonale si ho užila. Ještě ve mě doznívaly pocity a dojmy po filmovém maratonu, takže jsem byla o to víc na svět HP natěšená. Našla jsem v knize momenty, které jsem si už tak docela nepamatovala, objevila tu nové úsměvné chvilky a připomněla si ty staré a zpola zapomenuté. Ač není Princ dvojí krve mým oblíbeným dílem, je to povedená kniha a rozhodně jsem ji nečetla naposledy. O Harrym by se dalo mluvit hodiny a nikdo tu na to není zvědavý, protože jej už všichni četli - a ti co jej náhodou nečetli už to asi ani neudělají - takže jednoduše - čtěte Pottera, já to dělám a je to super.

Jak voní týden byla jen taková příjemná jednohubka na pár chvilek v rámci jednoho dne, ale byl to ten typ úsměvné knihy, které vždy ráda popadnu a předlouskám. Příběh o holčičce, která nevidí, ale dokáže jednotlivé dny poznat podle toho, jak voní, se mi líbil. Bavily mě její rozhovory se strýčkem, návštěvy babičky i celý pohled na svět, který možná nebyl barevný, protože poznávání barev nepřišla tak úplně na kloub (i přese velkou snahu skvělého strýčka), ale přesto byl mnohem optimističtější než jak jej často mají ti, co vidí. Mám ráda knihy, ve kterých je vypravěčem někdo trošičku jiný než většina z nás. Sama nevím, jaké to je, nevidět, takže bylo zajímavé moci se na chvíli vžít do situace někoho takového a uvědomit si třeba i takovou maličkost jako že nevidomí nemohou jezdit na kole. Ne že by na tom až tak záleželo. Teda pokud zrovna jízda na kole není to, co hrozně moc chcete zkusit. No a když máte kolem sebe bezvadné lidi, možná se vám to nakonec i poštěstí...

Už jsem četla několik knih od Theorina (krom té jedné tenké všechny) a nějakou dobu jsem si pohrávala s myšlenkou přečíst si také Mlýny osudu. Konečně jsem se odhodlala a rozhodně toho nelituji. Autor píše skvělé thrillery a jeho příběhy mě vždycky baví. Tady se mi hodně líbily momenty z minulosti, které popisovaly hnus a bídu války očima člověka, který sám škodí ostatním. Bylo to dechberoucí a hnusné. A taky fascinující. Znovu jsem se na chvíli ocitla na Ölandu, kde to už znám pomalu lépe než v Olomouci. Líbilo se mi, jak příběh postupně gradoval a já si nebyla tak úplně jistá, jak se to celé pospojuje dohromady. Byla jsem napnutá a chtěla číst dál, takže v závěru ani nevadilo, že kniha byla spíše tlustší. Pokud máte rádi thrillery, rozhodně Theorina a jeho knihy doporučuji, protože stojí za to.

Jak už jsem říkala výše, přečetla jsem během srpna šest komiksů. Což je +- o šest více než jiné měsíce, tudíž super! Z žádného jsem nebyla přímo sklamaná a některé jsem si dokonce opravdu hodně užila, tak se na ně pojďme v krátkosti mrknout blíže.

Fanouše a jeho Továrnu zkázy jsem popadla v knihovně spíše tak v ledu a řekla si, že ji zkusím, protože to bylo něco tenkého a proto velmi lákavého (a dokonale mi to padlo do noty, protože jsem tím naplnila svůj limit výpůjček). Dílko jsem přečetla hned po cestě tramvají a autobusem domů a líbilo se mi. Dan Černý má přesně ten správný styl humoru - neotřelý a přesto značně otřepaný. Fanouš jde proti proudu a přitom se lehce plaví s ním. Brakový žánr a "béčková" literatura jsou tu odsuzované tak, že jim autor beze studu holduje. Líbila se mi i kresba, tím spíše, že si autor celý komiks vytvořil sám, což je pro mě nepředstavitelné a o to působivější. Rozhodně si příště v knihovně vyzvednu i další díly. Zkuste Fanouše taky, překvapí vás!

Sojčák je poslední dobou hodně diskutovaný. Spatřovala jsem ho na všech stranách a protože jeho obálka mě zaujala svou krásnou až bolestnou temnotou, rozhodla jsem se dát mu také šanci. A rozhodně toho nelituji. Možná je to mou slabostí pro cokoliv severského (především v oblasti literatury, samozřejmě), ale komiks se mi opravdu líbil. Četla jsem jej v noci, když všichni spali, za matného svitu lampy v čarodějné hodině, což celý zážitek zajisté ještě umocnilo. Textu tu bylo málo, ale myšlenek spousta. Myslím, že bych si dílko mohla celé projet znovu a zase bych tu našla mnohé. Bohužel jsem to nemohla vyzkoušet, protože na něj čekali i jiní zájemci a já jej musela obratem vrátit. Některé okamžiky na mě působily až bolestně a tak opravdově, až mi z toho mrazilo. Pokud rádi přemýšlíte a sami si v textu (nebo v tomto případě obrazech) hledáte svůj příběh, Sojčák je pro vás ten pravý. Dejte mu šanci.

Želvy Ninja vzbudily svého časy taky pořádný poprask, lidé ve všech městech pro ně běhali od jednoho kiosku ke druhému a chtěli se začíst do příběhů techhle zelených tvrďáků. Mě vydání tohoto komiksu nechalo naprosto chladnou. Ani jako malá jsem tyhle příběhy nijak zvlášť neřešila a neviděla jsem důvod, proč to najednou zkoušet. Nakonec jsem si po zvážení komiks půjčila, abych jej nesoudila, aniž bych mu dala šanci. A bylo to zhruba takové, jaké jsem to čekala. Akcí nabitý a trochu pošahaný příběh, kde bojují želvy. A že se do toho pořádně opírají. Místy to bylo i vtipné a já tak našla skvělé zkrácení dlouhé chvíle v čekárně u doktora. Nevím, jestli budu zkoušet i další díly, možná až zas příště půjdu někam k lékaři. Nebo možná ne. Uvidíme.

Gaiman je můj oblíbený autor, jeho knihy čtu s nadšením dítěte a velkým očekáváním. Ale jeho komiksům jsem ještě tak docela nepřišla na chuť. Jako by v nich byl ještě šílenější, než v prostém textu. Nebo je možná jeho šílenství jen více viditelné. Vražedná tajemství jsem přelouskala ve vlaku a užila si je. Jednotlivé povídky se mi líbily. Nemohu říci, že bych byla z komiksu tak paf, že bych se v dohledné době chystala jej číst znovu, ale s čistým svědomím jej klidně doporučím nějakému fanouškovi Gaimana (již jsem tak udělala, tuším, že dvakrát). V příbězích jsem si našla gaimanovský humor a líbila se mi lehká (a místy spíše i střední či těžká) autobiografičnost, která jednotlivými příběhy prostupovala. Ona přece jenom postava spisovatele, který má velkou fantazii a proto mu nikdo jen tak neuvěří nějakou bláznivou historku, tak trochu bije do očí, ale přesně tím správným a přijatelným způsobem, který Gaimanovi ráda dovolím. Obzvlášť semi líbil kočičí příběh, ač byl pro mě zároveň také jedním z nejsmutnějších. Za to ten valentýnský jsem si příliš neužila, i když uznávám, že sníst srdce chce odvahu. A myslím, že už zase dlouho nezavítám do žádného cirkusu. Ne že jindy bych tam chodila pravidelně, cirkusy mě děsí (krom Nočního cirkusu, ten miluji!) Takže krátce - bylo to podivné, bylo to své, bylo to jiné a byl to Gaiman. Máte ho rádi? Pak o komiksu minimálně uvažujte.

Slíbila jsem, že si přečtu Druunu a po všech ostatních komiksech jsem se k ní také dohrabala. A mile překvapila. Uznávám, že erotické knihy příliš nemusím. Vlastně je ani nečtu a nemám to ani v plánu. S erotickými komiksy to ovšem stojí za zvážení, protože Druuna fungovala dobře. Příběh o ne příliš průbojné hlavní hrdince, která se nestydí ukázat své vnady a prochází - sama krásná - odporným světem plným rozkladu měl v sobě mnohem více, než by se mohlo na první pohled zdát. Nakonec jsem v něm byla schopna najít neuvěřitelné množství zajímavých postřehů a motivů a usoudila, že autor není jen na prsa. Tuším, že jsou další díly, takže je určitě ráda zkusím a po skončení Tvora jsem opravdu zvědavá, jak se bude osud Druuny vyvíjet dál. Jestli máte rádi prsaté hrdinky beze studu, určitě Druuně dejte šanci. Má potenciál vás příjemně překvapit.

Steampunk mám ráda. Alespoň teoreticky určitě. Prakticky jsem totiž příliš knih v tomto žánru nečetla. O to více jsem si užila tento steampunkový komiks, který byl jedním slovem úchvatný. Vizuální zpracování si mě získalo na 100% a tady jsem ochotna bez mučení uznat, že komiksová podoba příběhu sedla dokonale a byla mnohem lepší, než by kdy mohla být pouze textová forma. Hlavní hrdinka, oděná ve steampunkových tónech (respektive spíše svlečena a lehce doladěna) věděla, jak na to a já jí to celou dobu dokonale žrala. Na jednotlivých obrázcích jsem visela očima dlouhé vteřiny a příběh si užívala plnými doušky. Okamžitě jsem měla chuť začít si vyrábět svůj vlastní steampunkový kostým a později musela se smutkem v očích (a duší) uznat, že na něco takového mé kutilské schopnosti ani zdaleka nestačí (hodlám ovšem snít dál, jednou ten obleček mít budu!). Jestli máte steampunk rádi nebo vás jen baví komiksy, rozhodně tenhle doporučuji. Kdyby byl na pokračování, vůbec bych se nezlobila. Naneštěstí nevím o tom, že by měl příběh nějak existovat dál. Rozhodně je však Serpens Levis dílko hodné přečtení/prohlédnutí.

Tak. Takový byl můj srpen. Podle mě dost bohatý a nabitý úžasnými knihami a komiksy. Červenec mi připadal co se týče kvality přečtených knih spíše slabší, dostalo se mi pod ruku několik děl, se kterými jsem nebyla kdovíjak spokojená. Srpen byl naprostým opakem. Četla jsem hodně a víceméně samé skvělé věci. Tento měsíc byl dost speciální tím, že jsem zvládla takové množství komiksů. Nevěřím, že tohle číslo hned tak překonám, protože primárně komiksy až tolik nečtu, ale možná je to chyba, protože jsem si teď opravdu našla dost dobré kousky. Rozhodně jsem tedy se srpnem co se knih týče maximálně spokojena. Kdybych toho tolik přečetla každý měsíc, připadala bych si jako bohyně knih. 

A ještě krátké číslové shrnutí. Za srpen jsem tedy přelouskala celkem 6 knih a 6 komiksů, tedy 12 kousků. Přečetla jsem 1994 knižních stran a 873 komiksových, dohromady naprostých dechberoucích 2867 stran. Vím, že mnozí z vás čtete ještě mnohem více, takže vám má radost asi připadá až směšná, ale já byla z takového čtení (navíc v rámci léta, kdy jsem stíhala i spoustu jiných věcí) opravdu nadšená.

A co jste v srpnu přečetli vy? Stihli jste toho také hodně nebo si spíše užívali sluníčka a pohody bez potištěných stránek?