neděle 2. října 2016

Angela Marsonsová - Němý křik

Název: originál Silent Scream, česky Němý křik
Autor: Angela Marsonsová
Rok vydání: originál 2015, česky 2016
Počet stran: 334
Nakladatelství: Knižní klub
Žánr: thriller, detektivka

Kim Stone a její tým jsou přivoláli k vraždě ženy, která byla utopena ve vlastní vaně. Několik dalších lidí postupně zemře a všechny spojuje jedno určité místo - bývalý dětský domov, který před lety vyhořel a byl uzavřen. Když se odborníci na toto místo zaměří pečlivěji, naleznou mělký hrob dítěte, které bylo brutálně zabito a zakopáno. Je možné, že tu takových je víc? A jak s tím souvisí bývalí zaměstnanci, kteří nyní začínají postupně umírat? Kim hledá vraha, který možná vraždí už po dlouhá desetiletí. Sama se tak ne zrovna šikovně srovnává se svojí temnou minulostí, ve které sama přišla o malého bratra a cestovala z jednoho dětského domova do druhého. Pomůže jí její zuřivost a ctižádost dopadnout vraha, který má na rukou krev hned několika obětí, nebo se konečně objevil někdo chytřejší než ona, někdo, kdo světu dokáže škodit, aniž by jej bylo možné polapit?

Kniha mě svou mrazivostí zaujala na první pohled, takže jsem po ní rychle sáhla. Mám detektivky a thrillery ráda, takže to byla celkem sázka na jistotu a rozhodně se vyplatila. Občas mi detektivní knihy kazí právě to - detektiv v nich, který je nijaký, naprosto nesnesitelný nebo jinak odpudivý. Tady tomu tak nebylo. Kim mi rychle přirostla k srdci. I když před ní bych to nahlas nikdy neřekla. Je to skvěle propracovaná osoba, plná bolesti a odříkání, opuštěná a přesto obklopená lidmi, kteří jí bezmezně věří. Její postupně se odkrývající minulost byla bolestná a nepříjemná. Líbil se mi její chladný přístup a způsob uvažování i ty drobné náznaky lidskosti a náklonosti. Byla mezi svými kolegy a známými onou pověstnou osinou v zadku, která je vždy dokáže bezpečně vytočit, ale přesto by si v jediné vteřině postavili na její stranu, protože si to zaslouží jako nikdy jiný. Jsem ráda, že se jedná o sérii, protože bych ráda ještě nějakou dobu šla po jejím boku a studovala její vývoj a případný posun. 

Příběh jako takový byl podle mě skvěle strukturovaný. Mělo to náboj a děj skvěle plynul. Ani chvíli jsem se nenudila a byla jsem dlouho napnutá. Autorka postupně umně odkrývala jednotlivé kousky skládačky, hrála si se svými čtenáři i postavami a rozplétala klubko bolesti a ublížení. Občasné konfrontace s vrahem byly nechutné a naprosto na místě. Užívala jsem si onu nevědomost, protože jsem si opravdu celou dobu nebyla jistá, co se z toho vyklube. Měla jsem sice svůj typ, kdo by mohl v tom všem mít prsty - a nakonec jsem se i trefila, tak trochu - ale celou dobu jsem věděla, že mě autorka nejspíš tahá za nos a hraje si se mnou a mými domněnkami. Potěšilo mě, že pravda byla komplikovanější, než se mohlo zdát, ale přesto to nepůsobilo nemístně. Na konci do sebe všechno krásně zapadlo a já byla s výsledkem spokojená. 

Při čtení Němého křiku se u mě vystřídaly snad všechny možné emoce. Nápory zlosti a nevíry, jak může někdo být takový, jakého jej autorka popsala. Chvíle pobavení, kdy jsem to už nevydržela a musela se nad stránkami smát komičnosti situací, samozřejmě po boku Kim, která všem dávala na prdel. Okamžiky tak plné smutku, že mé srdce trpělo a já jakobych byla součástí toho všeho a prožívala to spolu s nimi. A nakonec drobné záblesky něhy, tak přirozeně vykreslené, že mi vháněla slzy do očí a já si nemohla pomoci, abych Kim v tu chvíli nemilovala. Ještě teď, když o knize píšu, prožívám všechny pocity znovu. Mám chuť plakat a zároveň se culit. Bolí mě u srdce, ale jsem s knihou naprosto spokojená

Myslím, že Angela Marsonsová vytvořila skvěle vyváženou knihu, která má opravdu velkou šanci stát se špičkou ve svém žánru. Napsala pro nás detektivní thriller takový, jaký má být. S věrohodnými postavami, s kterými je radost přemýšlet. Nesnesitelnou vyšetřovatelkou, na kterou bych nedala dopustit. Odporným vrahem a politováníhodnými obětmi a zápetkou, která mi vyrazila dech a nutila mě číst dál a dál, až nezbylo nic, jen pocit prázdnoty a smutku, že už příběh skončil. Těším se, až mi pod ruku přijde další díl a už teď vím, že to bude jedna z mých oblíbených detektivních sérií.

Ve svém okolí už jsem knihu doporučila kde komu, ale teď je ještě řada na vás. Bude se líbit těm, kteří mají rádi thrillery a detektivky. Určitě potěší takové čtenáře, kteří si potrpí na příběhy plné hnusných psychopatických lidí. Přečíst by si ji měli ti, co rádi žijí spolu s postavami a baví je pozorovat jejich vývoj a životní cestu. Prostě si ji přečtěte všichni! No vážně, stojí to za to.





"Druh nože?"
"Tipoval bych plastovou rukojeť, dvaceticentimetrový kuchyňský nůž, obvykle používaný na krájení chleba."
"Podrobnější popis pro předběžný odhad?"
Pokrčil rameny. "Nebo to mohl být ten od krve, co leží v dřezu."
"Někdo ho zabil jeho vlastním zatraceným nožem na chleba?"
"Detektive, nerad bych se unáhlil," ztišil hlas a naklonil se k ní. "Ale troufl bych si říct, že jde o násilný trestný čin."
Kim zvedla oči k nebi. No výborně, dnes mají všichni náladu na vtipy.

"Ty mizero," štěkla Kim přes plot.
"Jé, pardon, šéfko. Nedošlo mi, že jste tam... všechno slyšela."
Kim si stoupla na popelnici a opustila areál stejným způsobem, jakým tam vstoupila.
Dopadla na nohy, ale narazila zadkem do Bryanta a odstrčila  ho stranou.
"Jé, pardon." řekla.
"Na stupnici upřímných omluv bych to ocenil na minus sedm."

Na začátku mé cesty to byla rybka. Prostě obyčejná bezejmenná zlatá rybka, kterou otec vyhrál na pouti. Donesl jsem si ji domů. Dva dny se proháněla v akváriu a pak umřela.
Má sestra nebyla k utěšení. Mně to nevadilo. Truchlila kvůli její ztrátě, ale mně to bylo jedno. Přál jsem si být jako ona. Chtěl jsem prožívat bolest, jakou cítila, truchlit jako ona. Chtěl jsem to cítit.
Další na řadě bylo kotě. Mělo tak měkounký a teplý kožíšek. Mělo patřit nám oběma, ale ji mělo raději. Ani se moc nebránilo, když jsem mu zacpal tlamičku. A když naposledy vydechlo, čekal jsem, ale zase nic.
Všechny děti ze školy měly štěňata a já ho chtěl taky. Ale aby ten mazlíček byl jen můj. Krmil jsem ho, chodil s ním ven a bydlel v mém pokoji. Tentokrát jsem choval naději, ale zlámání jeho krku mě nezabolelo. Jen posílilo mou zvědavost. Mou potřebu poznat, kam až dokážu zajít...

"Chápu, že chcete okamžité odpovědi, ale musím ty kosti dostat do rukou a do té doby nebudu dělat žádné závěry."
"Jste snad příbuzní?" zeptala se Keatse.
Keats se zasmál. "Já věděl, že vy dva si kápnete do noty."
Otočila se zpátky k Bateovi. "Nemůžete mi nabídnout aspoň něco?"
"Tak dobře, můžu vám říct, že ta ubohá duše tu leží nejméně pět let. Tělo běžného dospělého podlehne úplnému rozkladu během deseti až dvanácti let, u nedospělých to trvá polovinu času.
Prvním stádiem rozkladu je autolýza, což znamená destrukci tělesných tkání působením enzymů vznikajících po smrti. Následuje rozklad, kdy díky mikroorganismům hnijí měkké tkáně a mění se v tekutiny a plyny."
"Zvou vás často na večírky, doktore?" zeptala se Kim.

Jedině v téhle místnosti svého domu se zbavovala všech stresů a výzev, které přinášel pracovní den, tady povolilo svalové napětí, tady nacházela úlevu a spokojenost. Tady nemusela být detektivem, který vše rozebírá, zvažuje každý záchytný bod, ani šéfkou týmu, která ho řídí a směřuje k co nejlepším výsledkům. Nemusela tu dokazovat své schopnosti dělat práci, kterou opravdu milovala, ani předstírat sociální dovednosti, které těžce postrádala. Tady byla šťastná.

1 komentář:

  1. Hezká recenze :) Knihu jsem četla a moc se mi líbila, byť názor na Kim máme odlišný - mě pěkně štvala, takže doufám, že se to v dalších dílech zlepší :)

    OdpovědětVymazat

Každý komentář potěší. Děkujeme :)